Na havajský ostrov Maui si jel pro první místo. Nakonec skončil na světovém šampionátu v horské odnoži triatlonu Xterra zejména vinou závady na kole druhý, návrat na magické místo po dlouhých patnácti letech si ale přesto užil. Čerstvý vicemistr světa v kategorii mužů nad 70 let Pavel Podešva, který závodí v triatlonu za Duko Rýmařov a na běžeckých závodech je postrachem nejen svých vrstevníků v zelených barvách týmu Běžci z Rya, se mohl na druhou stranu zeměkoule vypravit i díky článku, který o něm vyšel na portálu Český běh.
Opravdu ti rozhovor, který jsme spolu dělali po tvém triumfu na mistrovství Evropy Xterra, pomohl zrealizovat cestu na havajský světový šampionát?
Skutečně je to tak. Kamarádi sdíleli článek na sociálních sítích a najednou se začali objevovat sponzoři, až jsem se nestačil divit. Za svoje peníze bych takovou finančně náročnou cestu absolvovat nemohl, musel jsem se spolehnout na případnou podporu mecenášů, což se i díky této medializaci perfektně podařilo. Dokonce jsem natáčel reklamu pro jednu pojišťovnu, která by měla běžet v televizi. Štáb se mnou byl i na Havaji, tak jsem zvědavý.
Málokdo z neprofesionálních sportovců se v životě vydá závodit přes polovinu planety. Jak dlouhá cesta probíhala?
Vyráželi jsme 18. října z Prahy letadlem přes New York a Los Angeles na Maui. Česká výprava byla jedna z nejpočetnějších, letělo sedmnáct závodníků plus doprovod. Také jsme patřili k velmi úspěšným národním týmům, hned několik z nás se umístilo na stupních vítězů. Vše obstarávali otec a syn Pilouškové, kteří mají české zastoupení pro Xterru. Posbírali zájemce z řad kvalifikovaných a letěli jsme všichni společně. Zařídili pro nás nejen letenky, ale také ubytování v apartmánech po čtyřech až pěti lidech zhruba deset kilometrů od místa závodu. Z celé cesty, která probíhala velmi dobře, byl nejhorší pohovor s migračními úředníky v USA, zvlášť pro mě, který umí anglicky maximálně tak pozdravit. Naštěstí mladší kolegové pomohli.
Samotný závod se uskutečnil až v neděli 27. října. Jaký byl?
Letos jsme měli možnost si dopředu najet trať, což před lety bylo zakázáno. Největší problém byly vlny v moři, měřily metr a půl až dva a půl metru. Vůbec nejhorší bylo dostat se do vody, učil nás to profík z Austrálie. Pak už bylo hlavní udržet se na vodě. Na kole a při běhu jsme ocenili, že jsme měli čas dopředu na aklimatizaci. Teplota se pohybovala mezi třiceti a pětatřiceti stupni, ale hlavně bylo velké vlhko. Naštěstí se nejelo a neběželo na přímém slunci až na půl kilometru při běžecké části. Jinak byla na trati vegetace, sice ne prales, ale křoviny a bambus. To bylo jediné štěstí, neumím si představit, že by to bylo víc.
A samotný průběh mistrovského klání?
Nejprve se plavalo dvakrát 750 metrů s přeběhem přes pláž. Kolo začínalo prvních pět kilometrů krutým stoupáním většinou po asfaltu s až dvacetiprocentním profilem. Úplně nahoře jsme dojeli k jezeru a pak následoval sjezd připomínající cyklokros. Bohužel hned v prvním ze šestnáctikilometrových kol jsem se ve sjezdu dostal do hromadného pádu, ulomil jsem brzdovou páčku a z ní vytekla kapalina. Musel jsem proto jet dolů velmi pomalu a ztratil jsem minimálně půl hodiny na vedoucího Američana. Dokonce jsem uvažoval, že to zabalím, ale nejel jsem přes půl zeměkoule, abych vzdal. V závěrečném jednom kole běhu na deset kilometrů jsem sice stáhl na vítěze asi šestnáct minut, ale už mi to nebylo nic platné.
Přesto máš stříbro z mistrovství světa. Jsi alespoň s ním spokojený?
Nebýt kola, dalo se bojovat o vítězství. Takže spokojený s druhým místem nejsem. Na druhou stranu, život jde dál.
Jaká byla cesta zpět?
Vraceli jsme se 30. října tentokrát přes Seattle a Amsterodam. Týden jsem pak nevěděl, jestli mám spát, nebo být vzhůru. Zážitek to byl skvělý, žít bych tam však nechtěl. Na Maui je velké horko, nic tam pořádně není a golf hrát neumím. Ještě před patnácti lety tam byly plantáže s banány a ananasy. Od té doby místní vsadili na turisty a cestovní ruch, takže jsou tam jen hotely a golfová hřiště.
Přesto, vrátíš se ještě jednou na slavnou havajskou Xterru?
Nikdy neříkej nikdy…
