Vlna zájmu o vytrvalostní běh, jež v tuzemsku trvá už několik let, s sebou přinesla i jedno novum – prakticky každý týden se zájemcům otevírá široká nabídka všemožných závodů, od těch nejmenších až po velké masové akce. Zároveň s tímto výběrem se však naskýtá otázka zmíněná již v titulku tohoto článku: je lepší závodit třeba i každý týden v roce, nebo má z hlediska běžeckého rozvoje a výkonnostního růstu větší smysl šetřit svými starty a rozprostírat je do delších časových úseků?
Před deseti a více lety museli kovaní závoďáci vynaložit hodně námahy, času a peněz, aby svou touhu po závodním adrenalinu uspokojili víkend co víkend. Vždyť třeba jeden z největších běžeckých seriálů u nás, Velká cena vytrvalců Olomouckého kraje, měl ještě před pouhým desetiletím stabilně kolem dvacítky dílů. Začínalo se sice stejně jako dnes první lednový víkend tradičním Zimním během přes Kosíř, v průběhu letních prázdnin se ale nezávodilo vůbec a poslední kapitolu napsal seriál už v říjnu.
A dnes? Už podruhé za sebou má Velká cena 56 závodů, což v průměru znamená jeden na každý týden v roce. Prázdninová pauza zmizela a o body se bojuje až do prosince. K tomu jsou jen na střední Moravě k mání další seriály určené vytrvalostním běžcům, o větších závodech nadregionálního charakteru ani nemluvě. V kalendáři se tak najdou týdny, kdy se jen v Olomouci a nejbližším okolí mohou milovníci závodění postavit na start třeba i třikrát či čtyřikrát.
A co na četnost závodních startů říkají odborníci? Dlouholetý výborný běžec Pavel Novák (10 km za 29:54, 1/2m za 1:07:10 a maraton za 2:17:11), nyní již přes dvacet let uznávaný trenér, mezi jehož svěřence patří mimo jiné ultramaratonci Dan Orálek či vicemistr Evropy v běhu na 24 hodin Ondřej Velička, tvrdí, že závodění je velmi individuální záležitost.
„Někteří potřebují už v přípravě hodně závodit a pomáhají si tak od stresu z kvalitních tréninků, někdo zase potřebuje trénovat v klidu bez dalších vjemů. Nelze tedy říci, zda je lepší závodit více nebo méně, protože se jedná o individuální věc zapadající do mentálního a psychického naladění každého jednotlivce,“ je přesvědčen Novák.
Časté závodění v sezoně je nicméně podle něj nutné pro všechny, a to kvůli dosažení maximálních výsledků a výkonů. „Je však nutné závody plánovat s rozmyslem a nezařazovat delší než sedmdesátiminutové příliš často. Do komerčních závodů jsou pak tlačeni závodníci, kteří se snaží běháním uživit. Pokud však nemají alespoň na domácím poli převahu, je to svízelná a náročná záležitost,“ upozorňuje Pavel Novák.
Závodění na všech stupních výkonnosti by ovšem podle renomovaného běžeckého kouče mělo mít svou filozofii. „Přípravné závody, na které se neodpočívá a neladí, by měly správným způsobem zapadat do koncepce tréninku a mohou být tedy modelovány podle potřeb. Zřejmě každý závodník se ale těší na závodní období, kdy se už netrénují, ale spíše jen udržují již posílené jednotlivé schopnosti a sportovec si tak může užít celkovou atmosféru i vlastní soupeření odpočatý, vyladěný a plný sil. Výkonnostní vytrvalci pak ještě mohou absolvovat takzvaný komerční start, kdy si přijedou pro vypsané prémie, ale vždy by to mělo být buď formou právě přípravného závodu, nebo v rámci závodního období. Pokud tomu tak není, škodí si,“ doplňuje Pavel Novák.
S jeho názory v podstatě souhlasí i dvaačtyřicetinásobná mistryně republiky na dlouhých tratích Petra Kamínková, podle níž je také množství absolvovaných závodů individuální záležitostí každého běžce. „Já jsem třeba typický závodní typ, baví mě to víc než trénink a také se ráda pohybuji mezi kamarády běžci. Takže závodím opravdu často a navíc si myslím, že účast na menších závodech je nejlepší formou tempového tréninku. Člověk si však musí předem stanovit priority, nemůže jít všechny závody naplno, některé je opravdu potřeba pojmout spíše tréninkově a soustředit se na ty hlavní,“ tvrdí olomoucká vytrvalkyně.
„Je to ale hodně individuální, každý běžec to má jinak, někdo se naopak zase potřebuje psychicky na závody připravovat a na start se postaví třeba jen jednou za čtvrt roku. A rozdíl je pochopitelně i mezi vrcholovými závodníky a hobbíky, mezi vytrvalci a mílaři a podobně. Například dráhaři mají dvě závodní sezony, halovou a letní, v nich mají během jednoho týdne klidně i dva tři starty, ale po skončení jedné z hlavních částí sezony zase mají delší závodní pauzu. Takže se nedá zobecnit, jaký počet závodů ročně je správný,“ míní Kamínková.
Naopak další výborný běžec a dnes trenér Vlastimil Bukovjan s osobním maximem na maratonu 2:15:35 příznivcem častých závodních startů není. Potvrzuje to i jeho svěřenec Petr Kučera, kterého Bukovjan až po dovršení čtyřicítky dovedl k maratonskému rekordu 2:37:02. Jediné, v čem se s Vlastíkem úplně neshodneme, je počet závodů. Zatímco mě závodění baví, Vlastík chce, abych starty omezil, protože vyčerpávají především psychicky,“ přibližuje Kučera.
A veřejně známý je i názor úřadující světové rekordmanky v běhu na 800 metrů Jarmily Kratochvílové na to, proč se její současné následnice nedokáží přiblížit k jejímu hvězdnému času 1:53,28 z roku 1983. Někdejší hvězda československé atletiky je přesvědčena, že je to mimo jiné i proto, že dnešní běžci mají příliš mnoho závodních startů motivovaných komerčně, zatímco v její éře byly maximálně dva tři vrcholy za rok, na které se po zbytek roku o to poctivěji trénovalo.
Jednoznačné a objektivní resumé, kolik závodů by měli běžci ročně absolvovat, tedy nenajdeme. U špičkových závodníků je to zcela jistě otázka nastavení sezonních plánů a vyladění ve spolupráci s trenérem. U nás amatérů, kteří se během „jen“ bavíme, by však mělo platit především to, že nám má sport i závodění přinášet radost. Takže počet závodních startů je nakonec čistě jen a jen na nás.