Čtyři reprezentantky, tři osobní rekordy a 12. místo v týmové soutěži. Mistrovství světa v půlmaratonu se českým běžkyním nadmíru podařilo, z polské Gdyně odjížděla spokojená i Tereza Hrochová. Čtyřiadvacetiletá svěřenkyně Vladimíra Bartůňka si na šampionátu vylepšila osobní rekord téměř o čtyři minuty, čas 1:12:13 stačil na 50. příčku a také páté místo historických českých tabulek.
Jaké bylo mistrovství světa z vašeho pohledu?
Povedené, jsem spokojená s časem a umístění bylo taky celkem v pohodě.
Oproti republikovému šampionátu jste se v Polsku zlepšila o 3 minuty a 46 vteřin. Překvapil vás takový velký skok?
Věřila jsem, že bych se zlepšit mohla. Všechny půlmaratony, které jsem doteď šla, byly vždycky s nějakým větším problémem okolo. Když třeba máte tři dny do státnic a dva měsíce nespíte, žádný extra výkon se asi ani zaběhnout nedá… A před mistrovstvím světa jsem podobné věci řešit nemusela.
Příprava tedy probíhala v pohodě?
Já se na půlmaraton připravovala jenom měsíc. Do té doby jsem trénovala na MS v běhu do vrchu, to byl můj hlavní letošní cíl, jenomže to se zrušilo. Za měsíc už toho v přípravě moc nevymyslíte, ale tréninky předtím byly kvalitní a tušila jsem, že jsem v pohodě.
Pomohlo vám, že pro vás půlmaratonské MS na rozdíl od vrchů nebylo vysněným vrcholem? Třeba v tom, že jste do závodu mohla jít o něco uvolněněji, bez zbytečného tlaku.
To úplně nevím. Já se na vrchy hrozně těšila a z jejich zrušení jsem pořád hodně zklamaná, půlmaraton jsem tolik neřešila. Ne že bych se na něj netěšila, ale vyloženě jsem se k tomu neupínala.
Mistrovství světa v koronavirové době provázela řada opatření. Jak to v Polsku vypadalo?
Týden před MS jsem byla ještě na soustředění na Šumavě, ze kterého jsem se musela vrátit o něco dříve, abych stihla testy na koronavirus, zdravotní prohlídku a vyplnit všechna prohlášení, přitom jsem pořádně nevěděla, jestli to vůbec vyplňuju správně (usmívá se). Když jsme přiletěli na místo, hned nás nahnali znovu na testy. Pak nás dvě hodiny nechali zavřené v hotelové místnosti, kde jsme čekali na výsledky. Já celou dobu doufala, že bude všechno ok, ale dneska jeden vážně neví.
Jaká byla samotná trať? Běželo se na pětikilometrovém kopečku a úplně po rovině to nebylo…
Hodně mi sedly okruhy. Když člověk proběhl první, už dál věděl, co ho čeká, nebylo tam aspoň ke konci nějaké nepříjemné překvapení. No a kopeček tam byl. Nahoru mi to nevadilo, ale já nemám moc ráda mírné seběhy. Už jsem se naučila prudké, ale v těch mírných běžím snad pomaleji, než do kopce.
Kombinujete vrchy, silnici i dráhu. Kde se ve vás taková všestrannost vzala?
Já kopce začala běhat vlastně až nedávno, jednu republiku v juniorkách ani nepočítám. Tři roky zpátky jsem šla vrchařskou republiku a zážitek mám doteď z toho, jak mě nahoře předcházeli starší pánové s pupky (směje se). V cíli jsem prohlásila, že tohle už nikdy.
A najednou jste se do kopců zamilovala. Kde se to zlomilo?
Loni jsem asi týden před MČR v běhu na vrchu měla na výběr. Mohla jsem jet na kopec, nebo na krajské přebory, tak jsem radši zvolila první variantu. No a tam to vyšlo, kvalifikovala jsem se na Evropu a vrchy jsem si vážně oblíbila.
Ještě jedna věc mě zaujala: zatímco Vendula Frintová měla na půlmaratonském MS dlouhé triko a rukavice, vy jste běžela v krátkém dresu skoro polonahá.
Já se docela přehřívám, být nalehko mi vyhovuje. Nemám ráda, když jsem hodně oblečená, i na tréninku se hodně svlíkám. Bohužel už to víc nejde (směje se).
Češky na půlmaratonském MS
- Moira Stewartová 1:11:08 34. místo (3. nejlepší český čas historie)
- Tereza Hrochová 1:12:13 50. místo (5. nejlepší český čas historie)
- Vendula Frintová 1:13:16 66. místo (8. nejlepší český čas historie)
- Marcela Joglová 1:14:30 73. místo
