Zátopkovo vítězství na desítce v Helsinkách bylo vedením výpravy přijato dosti vlažně, neboť Emil měl u nich škraloup kvůli Stanislavu Jungwirthovi, kterého proti vůli mocných protlačil na olympiádu (psali jsme v minulém dílu). Navíc byl Zátopek na desítce jasným favoritem, takže šlo svým způsobem o vítězství povinné. To pětka, která v programu následovala, byl už úplně jinačí příběh!
Nad tím, zda se nechá na pětikilometrovou trať nahlásit, Zátopek dlouho váhal. Věděl, že je na ní větší konkurence, kterou tvrdí početný zástup nevyzpytatelných mílařů, a tak se definitivně rozhodl až po mistrovství republiky, kde o tři vteřiny pokořil čas 14:20, tedy hranici, jíž si sám stanovil jako určující. I tak ale odjížděl do Helsinek s vědomím, že řada jeho konkurentů běžela v sezóně rychleji, někteří dokonce výrazně.
Také soudobý tisk si byl vědom, že se na pětikilometrové trati v Helsinkách sešla taková vytrvalecká kvalita, jaká ještě nebyla na olympiádách k vidění, a dopředu označil chystané klání přízviskem Závod století. A že půjde opravdu o cosi výjimečného, potvrdily už rozběhy, ve kterých padaly na svou dobu mimořádné časy. První rozběh vyhrál Mimoun ve francouzském rekordu 14:19, v tom druhém pokořil Němec Schade časem 14:15 maximum dokonce olympijské. Při vědomí těchto výkonů se velice zostra započal i třetí rozběh, kde startoval Zátopek, záhy se však ukázalo, že řada vytrvalců přitom přecenila síly. „Po několika kolech nás vepředu zůstalo jenom pět, přesně tolik, kolik postupovalo do finále. Hned jsem na to všechny upozornil a už jsme se tolik neštvali. Jen Saša Anufrijev nasadil v posledním kole k finiši a vyhrál za 14:22. My jsme se však spokojili s časem ještě o několik vteřin slabším,“ líčí Zátopek v nedávno vyšlé vzpomínkové knize Náš život pod pěti kruhy.
V den závodu byl kolem stadionu takový nával, že byl problém se na něj vůbec propracovat. Nakonec pomohl řidič, který rozhlašoval, že veze Zátopka a tím jim klestil cestu. Atmosféra zkrátka houstla a bylo to znát i na soupeřích, na kterých byla patrná nervozita. Konečně se odstartovalo. Do čela šel Schade, ačkoliv mu Zátopek v dobrém před závodem radil, aby se minimálně ze začátku držel spíš zpět. Sám Emil rozběhl rozvážněji, v první fázi závodu byl dokonce na chvostu. „Až jsem se divil, jak se přese mě ostatní přehnali,“ přiznal posléze.
Už ve třetí kole však zahlédl vepředu mezírku a posunul se na páté místo. Pak vystřídal na čele Schadeho, ale tomu to bylo zřejmě proti srsti a sebevražedně se hnal znovu do vedení, zatímco ostatní favorité se jen vezli. Pak zaútočil Belgičan Reiff, obhájce minulého prvenství na olympijské pětce, ale utéct ostatním nedokázal. Vše spělo ke konci a s gongem ohlašujícím poslední kolo se Zátopek vrhl do finiše.
To byla jeho specialita, kterou dříve piloval právě na Reiffa pro ME 1950. Až do té doby totiž bylo zvykem finišovat nanejvýš 200 m před cílem, Zátopek potají trénoval na to, aby byl schopen vydržet v nejvyšší rychlosti celý okruh. V Bruselu to tehdy vyšlo parádně, v Helsinkách jej však soupeři už měli přečteného a tak dokázali reagovat. Na třístovce byl Zátopek znovu čtvrtý. „Bylo to pro mě nemilé překvapení být předstižen ve finiši, na který jsem se připravoval čtyři roky. Třeba se jenom nechali vyprovokovat, napadlo mě, a nevydrží až do cíle. Hnal jsem se tedy za nimi a skutečně, už na dvoustovce jsem viděl, jak jejich běh ztrácí na dravosti,“ vzpomínal Zátopek, který v daný moment zabral z plných sil a postupně se přes jednoho po druhém přehnal. V závěrečné rovince už pádil vepředu vstříc druhému zlatu z helsinské olympiády.
Takový úspěch se už nedal jen tak přejít a vedení výpravy to po svém ocenilo: „Soudruzi a soudružky, ke včerejšímu dni je třeba poznamenat, že Zátopek vyhrál už druhou zlatou medaili. Kdyby neměl tak závažných nedostatků ve svém chování, mohl by být docela dobrým reprezentantem Československa. Je ale těžké napravovat chyby způsobené špatnou výchovou v mládí,“ nechal se prý na veřejném hodnocení slyšet tehdejší vedoucí atletického úseku Emanuel Bosák. Zátopek byl u toho a byl z těch slov stejně jako ostatní jako opařený. Jedině boxer Jula Torma si z toho moc nedělal. Naklonil se k Zátopkovi a dosti hlasitě poznamenal.: „Emilku, nič si z teho nerob, veď je to čurák!“
A ještě jedno je důležité zmínit v souvislosti se Zátopkovým prvenstvím na pětce. Krátce po doběhu se totiž konala soutěž oštěpařek, kde Dana, posílena čerstvým Emilovým úspěchem, vybojovala také zlatou. Zátopkovi se tak stali prvním manželským párem historie, který v jediném dni slavil olympijské prvenství.
