Pakliže triumf na desítce v olympijském Londýně znamenal pro Zátopka vstupenky mezi běžecké hvězdy tehdejší doby, „Zlatý týden“ o čtyři roky později v Helsinkách, při němž vyhrál pětku, desítku i maraton, z něj jednou pro vždy udělal legendu. Vítězství v běhu na 10 000 m, které přišlo nejdříve, bylo z těch tří nejočekávanější, neboť na této trati Zátopek v mezidobí několikrát pokořil světový rekord a byl jednoznačným favoritem. I jemu však předcházely dramatické události a ani samotný závod nebyl takovou procházkou růžovým sadem.
První zádrhel byl rázu zdravotního a odstartovala ho nevydařená masáž, tedy především podmínky, za kterých proběhla.
Zátopek masážím nikdy neholdoval. Byl přesvědčen, že o své svaly dokáže pečovat sám svým tréninkem a také, jak tvrdil, byl dosti lechtivý. Přesto na jaře olympijského roku 1952 už neodolal přemlouvání armádního maséra, aby k němu zašel, že mu jeho péče pomůže a on sám se pak bude moci chlubit, že se stará o takovou hvězdu.
Ten den měl za sebou trénink v chladu a ani u maséra nebylo o mnoho tepleji. „Navíc mne půl hodiny máčel studenou vodou a mýdlem. Ale vydržel jsem to. Horší bylo, že mezitím atleti vypotřebovali teplou vodu ve sprchách. Musel jsem tedy vlézt pod studenou, abych se umyl od mýdla. Druhý den mě ani nepřekvapilo, že jsem měl horečku,“ vzpomíná Emil v knize Náš život pod pěti kruhy, která se nedávno dostala na knižní trh.
Lékař konstatoval angínu a doporučil klid, čímž by ale Zátopek přišel o prešovské mistrovství republiky v přespolním běhu, kde pořadatelům svůj start přislíbil a už byl i na plakátech k akci. Rozhodl se tedy, že závod nějak zkusí odběhnout a výsledkem bylo, že sice nakonec dodržel dané slovo a zvítězil, ale jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. Doktorské kapacity mu zakázaly běhat, měl se jen léčit. „Tak bych byl do olympiády nejvýš zdravý, rozhodně bych ale nic nevyhrál,“ byl přesvědčen Zátopek, a proto, jak jen to šlo, postel opustil. Nejdřív chodil dlouhé vycházky, pak navázal volným klusem, přičemž si na sebe bral dvojí tepláky, aby se vypotil. Koncem května se postavil na start prvního závodu – to běžel pětku za 14:47, během dvou týdnu tento čas srazil o 25 vteřin. Jeho světoví soupeři však byli ještě o dost rychlejší, a tak se pro svůj olympijský start na této trati rozhodl až po mistrovství republiky, kde běžel 14:17.
Výkonnostně se tedy Emil připravit dokázal, i tak ale mohl o Helsinky přijít. Stála za tím politika, Emilovy morální hodnoty a jeho neústupnost. Začalo to posudkem, který dostal za úkol napsat na mladého mílaře Stanislava Jungwirtha, pozdějšího světového rekordmana na 1500 m, který vedle nezpochybnitelného talentu měl bohužel v očích tehdejších mocných těžký kádrový škraloup kvůli svému otci zavřenému za protistátní činnost. Zátopek se v posudku za Jungwirtha zaručil a přidal, že pokud ho do Helsinek nepustí, nepojede ani on. Už to vyvolalo u papalášů velký vztek, ale protože byl Emil jasnou medailovou nadějí, neodvážili se jít do otevřeného sporu. Místo toho bylo ticho po pěšině a snažili se svůj zákaz startu pro Jungwirtha udržet v utajení.
Zátopek si to však pohlídal, a když v den odletu zjistil, že Jungwirth není na seznamu cestujících, sám odmítl do letadla nastoupit. Bylo kolem toho tenkrát velké haló a jeho manželka Dana už viděla svého chotě ve vězení. Dopadlo to ale jinak. „Asi za dva dny u nás zastavilo auto a že se mám dostavit na ministerstvo. Tam s kyselým ksichtem vytáhli pas a letenku jak pro mě, tak pro Standu,“ líčí Zátopek šťastný konec dramatických událostí, které předcházeli jeho odletu do Finska a následnému startu na desítce.
Samotný závod byl proti tomu téměř pohodovou záležitostí. Zátopek se nenechal vybláznit soupeři, kteří to od startu napálili, běžel si své a od čtvrtého kola se začal posouvat kupředu. Od šestého pak už byl v čele. Nevětší soupeři se za něho zařadili, což vedlo později ke slavným karikaturám, na kterých je Emil zobrazen jako lokomotiva a jeho sokové jako vagony, co se akorát nechají vézt. I tak jich bylo za ním postupně méně a méně, ažvydržel pouze Francouz Mimoun, již tehdy přezdívaný jako „Zátopkův stín“. A v tomto závodu hrál stín skutečně svoji roli. „Mimounovi jsem dlouho utéct nemohl, nakonec mi pomohlo slunko. Když nám svítilo do zad, vždycky jsem přidal a pozoroval jsem před sebou oba naše stíny. Jen se od sebe trochu vzdálily, hned byly zase spolu. To Mimoun zrychlil. Několikrát se to opakovalo, až jednou jsem si všiml, že Mimounův stín nějak váhá, okamžitě jsem zaspurtoval a naše stíny se již nesetkaly,“ vzpomíná Zátopek.
Zbylá kola již odběhl sám a v cíli byl v novém olympijském rekordu 29:17,0, téměř 16 vteřin před svým „stínem“. Euforie se ho však držela jen krátce, záhy se mu totiž do mysli začaly vkrádat myšlenky na blížící se pětku, kde si na rozdíl od desítky příliš nevěřil…
