Pohybovat se v české vytrvalecké špičce v období, kdy se na start silničních běhů postaví každoročně desetitisíce účastníků, stojí nepochybně nemalé úsilí. Své by o tom mohl vyprávět Vítek Pavlišta, jenž získal letos na jaře již pátý půlmaratonský titul. Zlatých medailí z MČR má rodák z Jablonce nad Nisou žijící v Liberci a pracující v Hrádku doma celkem osm (letos vedle „půlky“ vyhrál i desítku na dráze). Jak ale tvrdí, takhle vysoko v počátcích své běžecké kariéry ani nepomyslel.
Tři mistrovské medaile bolavé noze navzdory
Úspěšnou letošní sérii mistrovských závodů doprovázely zdravotní problémy, jimž se Vítek nevyhnul ani v nejdůležitější fázi přípravy. „Od loňských Vánoc se trápím s bolestmi chodidla, odběhal jsem s tím celou zimní přípravu, ale museli jsme ji s trenérem trochu upravit. V únoru se bolest vystupňovala do té míry, že jsem některé týdny neběhal vůbec. Chodidlo mě bolí při každém kroku dodnes. Ostrá bolest se střídá s tupou, jeden týden je to lepší, druhý horší. Došel jsem si na rentgen, abych vyloučil možnost zlomeniny, ale pravděpodobně se jedná o propadnutou klenbu,“ popisuje.
„Příčinou jsou u mě blokády v oblasti bederní páteře. Tím mám malinko vyhnutou pánev, jedna noha je pak delší, čímž dochází k jejímu přetěžování a poškozování. V poslední době se to ale malinko lepší. Možná i proto, že jsem si našel nové cviky s balančními pomůckami, chodím na různá odblokování, masáže, posiluji lýtka i hýždě. V posledních čtyřech týdnech se noha trochu srovnala, opět jsem dokázal naběhat slušný objem. Teď už jen doufám, že klenba vydrží.“
Liberecký vytrvalec zahájil medailovou sérii v polovině dubna půlmaratonským titulem v Pardubicích, ale s dosaženým časem 1:07:31 příliš spokojený nebyl. „Chtěl jsem běžet rychleji než v Praze (66:33), nakonec to bylo ještě o minutu pomaleji. První dva kilometry jsem se držel s Afričany z profesionálního týmu Benedek, ti ale začali moc rychle, já se jich pustil a pak běžel až do cíle sám. Navíc dost foukalo a i oni v pozdějších fázích závodu zvolnili.“
O dva týdny později se Vítek vydal na dráhové mistrovství republiky. „Tahle desítka byla jedním ze světlejších závodů letošní sezóny. Do Českých Budějovic jsem přijel s cílem získat titul. V první polovině trati (mezičas na 5 km – 14:59) jsme se střídali po kolech se Slovákem Peterem Ďurcem. Pak přišla menší krize, další část závodu odtáhl Peter, ale já se v závěru zvedl a doběhl o sekundu před ním. Původně jsem čekal, že poběžím o trochu rychleji, ale nakonec jsem byl v silném větru s výkonem 30:16.45 celkem spokojený. Raději však mám silniční desítky, které pokaždé utečou strašně rychle.“ Důkazem tohoto tvrzení je i osobák z We Run Prague (2014), 29:52 byla i nejrychlejší česká silniční desítka toho roku.
První květnovou neděli přišel na řadu Pražský maraton. „Závod jsem rozběhl na čas 2:16:30 – 2:17:30, v tempu o malinko rychlejším, než je můj osobní rekord. Do 25. km jsem se držel v osmičlenné skupince a doufal, že tempo udržím. Pak se ale skupinka rozpadla a já běžel zbytek závodu opět sám. K tomu mě začala bolet noha, což mě psychicky trochu zlomilo. Zbytek závodu jsem spíše doklusal (2:23:32) a zpětně si myslím, že mi chybělo více psychických než fyzických sil.“
V polovině června přidal do své sbírky úspěchů další zářez, přesto své vítězství v kvalifikaci pro MS v běhu do vrchu (nahoru – dolů) nijak nepřeceňuje. „V české konkurenci je možné zaběhnout slušně vrchy i bez speciální přípravy. Pořád je to jenom běh. Myslím si, že pokud by s námi na vrchy vyběhl Jirka Homoláč, tak nás všechny porazí. Vrchy běhám rád, ale nepředstavují pro mě takovou prestiž. Raději se snažím o vylepšení časů na silnici. Dokud to půjde, rád bych v tom pokračoval.“
„Kvalifikační trať se mi však moc líbila. V každém ze tří okruhů jsme vybíhali sjezdovku s traverzy, nahoře se běžely další 2 km po rovině a pak následoval „singltrek“ dolů. Po zimní přípravě a několika dráhových a silničních závodech to byla příjemná změna. Pocitově šlo o druhý nejlepší závod sezóny,“ říká silniční specialista. „S letošními výsledky ale jinak příliš spokojený nejsem, asi se na nich odrazilo zranění, nepříliš ideální příprava a z toho plynoucí nepohoda,“ uzavírá Vít Pavlišta hodnocení sezóny.
(Půl)maraton středobodem zájmu
Co se oblíbenosti tratí týče, běhá Vítek nejraději půlmaraton a maraton, přestože je považuje za nejtěžší disciplíny. „Zvláště při maratonu přijde trápení pokaždé, nejintenzivněji ve velkém vedru nebo za větrného počasí. Myslím, že mám v této disciplíně na lepší výkon, ale pořád jej ze sebe nemůžu vydolovat. Maraton běhám za rok jen jeden. Letní objemová příprava mi kvůli vedru příliš nesedí a zároveň se mi nedaří se na podzimní maraton dostatečně namotivovat. Sezóna je dlouhá a na jejím konci raději běhám přespoláky pro radost.“
Před dvěma lety se Vítkovi podařilo porazit v Praze českou maratonskou jedničku posledních pěti let, Jirku Homoláče. Výkon 2:17:51 je dodnes jeho osobním rekordem. „Tehdy bylo skvělé, že jsem měl celý závod velkou motivaci o něco běžet. Jirka začal rychleji, já jej viděl před sebou a postupně jsem mezeru mezi námi zmenšoval. Doběhl jsem jej na 30. km, poté jsem se dotáhl i na jednoho z Portugalců, s nímž jsem doběhl až do cíle. V našem závodění je nejhorší variantou běžet většinu závodu sám, nevidět nikoho před sebou a stresovat se, že mě někdo doběhne zezadu. Pro psychiku je mnohem lepší snažit se soupeře dohánět než před ním utíkat.“
Největším úspěchem na poloviční trati je čas 65:08 z loňského Pražského půlmaratonu a následná účast na ME ve stejné disciplíně. Po kvalitním pražském půlmaratonském výkonu měl následovat maratonský start, jemuž však zabránily problémy s achilovkou. „Bolest neustávala ani před evropským šampionátem, ale nechtěl jsem připravit o start Milana Kocourka a Pavla Dymáka, kteří měli splněný B limit a na ME mohli startovat pouze v soutěži družstev. (Jiří Homoláč měl splněný A limit).“
Osm mistrovských titulů z amatérských podmínek
V Čechách neexistuje mezi mužskými vytrvalci běžec s plně profesionálními podmínkami. Výjimkou není ani Vítek. „Pracuji jako logistik – plánovač výroby ve firmě KSM Castings v Hrádku nad Nisou. V našem oddělení logistiky máme dobrou partu, tak tam chodím docela i rád (úsměv). Většinu pracovní doby sedím u počítače, jinak bych asi nebyl schopný odběhat takovou kilometráž. Zároveň je ale sezení příčinou mých problémů se zády a následně s achilovkami. Byť se ho snažím kompenzovat, jak se dá, té správné rovnováhy jsem zatím nedosáhl.“
„Pokud atlet není vidět vepředu alespoň na evropských soutěžích, těžko mu u nás někdo nabídne profesionální podmínky a k tomu máme my vytrvalci pořád hodně daleko. Konkurence je velká a i evropské státy často reprezentují afričtí vytrvalci s výkonností úplně jinde, než máme my. Nějaké třicáté nebo i dvacáté místo na ME v půlmaratonu, byť by to byl super výsledek, nikoho moc nezajímá, což chápu. Mě také nezajímají 30. místa v jiných sportech. Jako běžec smekám před velmi povedenými půlmaratony Jirky Homoláče v Praze 2016 a 2017, ale bohužel ani jeho vynikající časy nestačí na víc než na „účast“ v evropských soutěžích. Třeba to ale jednou s trochou štěstí zlomí. I když je to můj soupeř, tak mu fandím a sleduji jeho pokroky,” říká Pavlišta.
Nepřemýšlel druhý nejlepší český maratonec současnosti o variantě, že by ušetřil finance, přerušil práci a věnoval se rok jen běhání? „Přemýšlel, ale pokaždé jsem se rychle vrátil na zem. Já jsem povahou spíš realista než snílek. Možná, že bych si díky tomu posunul půlmaratonský osobák o minutu a maratonský o dvě, tři, a to v případě, že bych vydržel nezraněný, vyšla by mi perfektně příprava a kvalifikační závody. Stejně by ale stále mezi mnou a evropskou či světovou špičkou zůstávala velká mezera. Možná by to stačilo k nominaci na MS či OH, ale tam bych pak nejspíš zametal.” Ona už je ale i samotná nominace na největší atletické soutěže ohromným úspěchem a podaří se to jen zlomku běžců, kteří o to usilují.
Od prvních atletických krůčků vede Vítkovu přípravu trenér Jan Šebelka. „Honza bydlí stejně jako já v Liberci, je otcem tří dětí, takže nemá na trénování příliš času. Přesto mi píše plán a jednou týdně se scházíme na dráhovém tréninku. Jsem moc rád, že se ke mně na těchto trénincích připojují i mladí běžci z naší stáje. Pokud běhám například opakované kilometry, přidávají se ke mně na kratších úsecích Vojta Galáč a Vojta Málek.“
Při práci je možné zvládnout velké množství tréninkové zátěže, i ve dvou fázích, tělo však mezi nimi nezregeneruje jako u „profíků“. „V posledních dvou letech se snažím běhat přes zimu dvoufázově, ale v závodním období jen jednofázově. Nyní jsem se v mezidobí závodů opět vrátil ke dvěma tréninkům denně. Po zimním deficitu potřebuji naběhat vyšší kilometráž. Ráno se jdu proklusnout dle chuti do 18 km, odpoledne kolem 15 km s nějakými lehčími úseky. Nedrtím teď nic vyloženě rychlého a ještě dávám odpočinout chodidlu. Všechny klusy se snažím držet v rychlejších tempech, po silnici běhám nejpomaleji v tempu okolo 3:50/km, v terénu samozřejmě pomaleji. Co se objemu týče, pokud nejsem zraněný, dostanu se v zimě maximálně na 160 až 170 km týdně.”
„Tempové tréninky chodím většinou na trase mezi Hrádkem nad Nisou, kde pracuji, a Libercem. Nejkratší cestou je to asi 26 km a jsou tam docela dlouhé rovinaté úseky, kde se dá běžet tempo, které cestou střídám. Třeba třicetkrát 500 m s meziklusem, což je velká zábava,“ směje se Vítek.
„Důležitým prvkem zimní přípravy je také tělocvična, kde absolvujeme běžecká cvičení zaměřená na techniku kroku a práci kotníku (běžecká abeceda, přeběhy bedýnek, opičí dráhy). Často do tělocvičny přiběhnu po 30 km běhu z práce, tak pak mívám problém ty nohy do bedýnek nějak smotat. Podle mého názoru není trénink vytrvalců žádnou velkou vědou. Je potřeba běhat hodně, běhat rychle a zároveň zůstat zdravý.“
Od sdruženáře k běžci
Vítek vyrůstal ve Smržovce, nedaleko Jablonce nad Nisou. „Už od mala jsem s bratrem chodil na různé kroužky – plavání, hudebka, gymnastika. Později nás rodiče přihlásili ke skokanům v Tanvaldu, kde ale oddíl asi po roce skončil, tak jsme začali jezdit skákat do nedaleké Desné. Většinou jsme na tréninky jezdili s bratrem na kole. Ráno do školy v Tanvaldu, odpoledne do Desné a po tréninku zpět. V polovině studia na osmiletém gymnáziu v Tanvaldu jsem přešel na sportovní gymnázium v Jilemnici a dál se věnoval severské kombinaci. Po dokončení střední školy jsem nastoupil na VŠ do Liberce a začal běhat s atlety.“
Vraťme se ale ještě k „závodu sdruženému“ (skok + běh na lyžích). „Věnoval jsem se mu od 7 do 18 let. Moc lidí tento sport nedělalo, takže jsem končil na mládežnických šampionátech většinou čtvrtý, pátý ze šesti až sedmi v kategorii (úsměv). Bohužel jsem se ale nikdy moc nenaučil skákat. Sice mě to hodně bavilo, ale většinou jsem do běhu nastupoval z posledního místa a dojížděl velkou ztrátu. V dorostu jsme skákali na středním můstku s kritickým bodem 90 metrů, ti nejlepší skákali 85 až 90, já skočil 65. Později jsme skákali na velkém, oni zvládli až 135, já 80 až 85 (v tréninku maximálně sto). Jednoho, dva z horších běžců jsem však pokaždé předjel, ale za lepšími skokany zůstala vždy obrovská díra, ve které jsme mezi sebou závodili my horší.”
Problémy se skokem měly své kořeny v začátcích sdruženářské kariéry. „Začínali jsme se skokem hodně amatérsky, kdy náš trenér spíš především dohlížel na to, abychom se vzájemně nesrazili při dojezdu ze třech můstků a pomáhal nám s úpravou sněhu na můstku. O nějakém pilování techniky od raného věku nemohla být řeč. Získal jsem špatné návyky, které jsem již nebyl schopný později odstranit. Zároveň jsem se nikdy nezbavil respektu ze skákání a ten dobrý skokan mít nemůže. O strachu ani nemluvě.“
I na běžkách byl Vítek samorostem. „S postupujícím věkem jsme se s novým trenérem věnovali hlavně skoku, který byl pro nás stěžejní. Po odskákání nám trenér řekl, ať se jdeme na hodinku projet na běžkách a jeli jsme zpět na internát. Žádný cílený trénink v úsecích, různých tempech atd. To se snažil změnit až můj poslední trenér severské kombinace, ale na to už bylo dost pozdě. Ten ve mně spíš viděl běžecký talent a dával mi větší volnost v tréninku, do kterého jsem si už sám postupně zařazoval běhání v lese, jen tak pro radost. Dostal jsem se na juniorské MS v běhu do vrchu a to už jsem tušil, že bych asi radši běhal.“
Po ukončení sdruženářské kariéry se budoucí vytrvalec pokusil připravit na jednu běžkařskou sezónu. „Měl jsem tehdy před maturitou, většinou trénoval sám, ale absolvoval jsem i několik tréninků s lyžaři. Na republice jsem pak jezdil mezi juniory někde okolo 25. místa ze 70 závodníků. Svůj nejlepší běžkařský závod jsem odjel klasikou (byť jsem v ní byl úplný začátečník) na nouzové lyžařské trati kvůli nedostatku sněhu, která vedla z velké části po sjezdovce nahoru a dolů. Na totálně promazaných lyžích, které ale držely jak přibité, jsem byl v kopci zdaleka nejrychlejší. Bylo to skoro jako běžet v tretrách, jen ty sjezdy byly slabší. Přesto jsem tam tenkrát nakoukl do elitní 15 a rád na to vzpomínám jako na docela vtipný zážitek, když jsem tam i ty zbytky sněhu vytrhal ze stopy a odnesl nalepené na skluznicích (úsměv). Z tréninků sdruženářů jsem neměl naježděno tolik jako nejlepší soupeři, kteří se připravovali už od podzimu na ledovcích, takže výš jsem se nikdy neprobojoval. Mezi běžkaři byla konkurence podstatně větší.”
Skvělý juniorský start a dlouhá cesta do dospělé špičky
S běháním v maratonkách začal Vítek v 19 letech. „Zpočátku jsem pobíhal se Standou Kynčlem v Jilemnici a občas zařadil závod v běhu do vrchu. První dvě dráhové pětky a desítku jsem absolvoval bez speciálního tréninku. Koupil jsem si tretry a rozhodl se, že si zaběhnu juniorské MČR na dráze. Dověděl jsem se, že je potřeba splnit na pětce kvalifikační limit, což se mi podařilo s pomocí Standy Kynčla v blátivém závodě na druhé lize. Na republice jsem pak doběhl na obou tratích čtvrtý (časy 15:33.84 a 32:31.91). Poté jsem přešel do Liberce na vysokou školu a začal trénovat u Jana Šebelky.”
Cesta mezi nejlepší české vytrvalce trvala několik let. „Zpočátku jsem běhal jen tratě do deseti kilometrů, druhý a třetí rok jsem musel vynechat kvůli zraněné achilovce, ale fyzičku jsem se snažil udržovat jízdou na kole. Na start prvního půlmaratonu jsem se postavil šest let po zahájení běžecké kariéry, první maraton jsem odběhl ještě o dva roky později.”
Přestože vlastní velkou sbírku republikových medailí, vytrvalec skromně přiznává, že dosažené běžecké úspěchy jsou pro něho překvapením. „V začátcích jsem ani nepomyslel na možnost, že bych někdy mohl bojovat o mistrovské tituly, nebo se pohybovat mezi třemi nejlepšími českými půlmaratonci či maratonci. Z tohoto pohledu mám ze svých výsledků radost a dobrý pocit. Zároveň vím, že těžím z nepříliš velké konkurence mezi silničními vytrvalci. Nejsou tak dávno doby, kdy bych si se svými časy neškrtl. Nebo bych běhal líp?“
A jak pohlíží 32letý vytrvalec na běžecký absťák, tedy období, kdy nemůže z důvodu zranění běhat? „Běhám rád, ale pokud to nejde, vystačím si i s projížďkou na kole nebo koloběžce. Pár dní po sobě jich ale už mám plné zuby a těším se na běh. Ten se mi nepřejídá. U běhání je fajn, že si obuji boty a můžu vyrazit za každého počasí téměř kamkoliv a že i za hodinu tréninku se dokážu pěkně zrušit.”
A co na jeho běhání říká přítelkyně Lucka? „Ta běhá taky. O víkendu, když mám jít dlouhý volný běh, jede se mnou na kole nebo koloběžce. Když jdu trénink na dráze, jde Lucka svůj trénink a na dráze se míjíme. Prostě je to náš společný koníček. Moje výsledky ji samozřejmě těší a podporuje mě, ale občas si rýpne, třeba že nejezdíme nikam na dovolenou ale na soustředění.“
Vít Pavlišta
- Věk: 32 let
- Výška / váha: 179 cm / 62 kg
- Klub: Slovan Liberec
- Trenér: Jan Šebelka
- Běžecká obuv: Nike
Běžecké úspěchy: osminásobný mistr ČR (5x půlmaraton, 1x maraton, 1x 10 km /dráha/, 1x běh do vrchu (nahoru–dolů)
Osobní rekordy:
- 5 km (dráha) – 14:31.33
- 10 km (dráha) – 30:12.81
- 10 km silnice – 29:52
- Půlmaraton – 65:08
- Maraton – 2:17:51
