Pravděpodobně jste to už někdy zažili také. Bojujete o co nejlepší čas a výkon na trati nějakého „pouťáku“, dokonce ani ne na medailových pozicích. Od prvních kilometrů se k vaší pouti připojuje neviditelný stín. Můžete měnit tempo, jak chcete, gesty navrhovat střídání – váš stín nereaguje, jen dál na jediný centimetr kopíruje pohyb vašich bot. Tedy až do cílové rovinky: tam se doposud nerozlučný souputník odlepí, mohutně zafinišuje a vítězně protne cílovou čáru o pár kroků před vámi…
Dobře zvolená taktika je základem vítězství. To platí ve všech sportovních odvětvích, běh nevyjímaje. Někdo vyrazí hned po startu, snaží se co nejdříve setřást pokud možno všechny protivníky a nasazené tempo udržet až do cíle. Jiný vybíhá pomaleji a stupňovaným zrychlením válcuje jednoho soupeře za druhým. Další sázejí na strojově neměnné tempo, nebo naopak střídání pomalejších a rychlejších úseků nahlodávají vůli a sebevědomí svých soků.
K legitimním taktickým prostředkům patří samozřejmě i vyvážení se v háku za podobně rychlým protivníkem. Není to sice tak významná pomoc jako třeba v cyklistice, ale i běžci živý kryt před protivětrem ušetří klíčové množství sil, o psychické výhodě takového ani nemluvě. Jenže je rozdíl mezi občasným a(nebo) krátkodobým využitím nastalé vhodné situace a systematickým parazitováním na výkonech druhých od startu až (téměř) do cíle, zvlášť když nejde o světovou medaili či nominaci na olympiádu, ale „pouze“ o přátelské měření sil amatérských sportovců.
Nedávno jsem běžel malou silniční desítku kousek od Přerova, účast zhruba sto lidí, vesměs dobrých běžeckých známých. Protože si mé plíce zrovna vybraly zdravotní dovolenou, strávil jsem v cílovém prostoru o něco více času než obvykle. Za těch několik minut jsem vyslechl snad trojí variaci na krátký monolog, jehož obsah by se dal shrnout zhruba takto: „Promiň, že jsem ti nestřídal, ale dnes jsem opravdu nemohl. Byl jsem rád, že za tebou visím. A vůbec jsem nečekal, že budu mít ve finiši víc sil než ty. Fakt mě překvapilo, že jsem tě porazil.“
Bezděčně jsem si přitom vzpomněl na pár let starou historku, jíž jsem byl přímým aktérem. Startoval jsem na Běhu na Praděd, tehdy věhlasném, dnes už bohužel zrušeném. Známá asfaltová trať z parkoviště na Hvězdě až na vrchol nejvyšší moravské hory nabízí nejprve necelých šest kilometrů rovnoměrného stoupání, poté odpočinek v podobě kilometrové rovinky (na níž je ale potřeba v ideálním případě výrazně zrychlit) a na závěr zhruba dva kilometry s nejprudším sklonem.
Těsně před cílem, když už mé nohy doslova šlapaly zelí, se přede mě zlehýnka a svěže dostal můj dlouholetý soupeř-kamarád Martin Kňáva (nač jeho jméno v této souvislosti tajit) a během pár desítek metrů si vytvořil nedostižný náskok. Kousek před cílem však najednou zastavil a ukazoval mi, že mám běžet před něj. Z posledního dechu na něj volám, co blázní. A on, že prý se za mnou skoro celou trať vezl, takže mám být v cíli z nás dvou první já.
Snad z překvapení ale jistě i proto, že o žádném lepivém zouvání bot nemohla být řeč – vlastně jsem o něm ani nevěděl – jsem to gestem odmítal. Jenže jak jsme se tak verbálně dohadovali, už se blížili další běžci, a tak jsem nakonec Martinovu výzvu vyslyšel, protnul čáru před ním. Vtipnou pointou historky je, že jsem si pak místo něj vezl domů diplom za třetí místo v krajském přeboru v bězích do vrchu.
Při této vzpomínce mi přijde o to smutnější, že někteří běžečtí kolegové na šlapání na paty vystavěli celou svou běžeckou „kariéru“ v podmínkách okresních soutěží, které – aspoň já je tak beru – by měly být spíše rytířským kláním. Tito pseudosportovci však neváhají své „výkony“ doprovodit báchorkami v cílovém prostoru, v nichž dojemně popisují náhlé vzedmutí doposud ochablých sil ve finiši. Ještěže jde o pár jedinců – ono totiž kdyby se tihle „ochotníci“ přemnožili, brzy by zjistili, že nemají pro koho (vlastně spíš na koho) to své kašpárkové divadlo předvádět.
