Požádali jsme dvojici elitních běžců, aby čas od času sepsala, co se jim honí hlavou. Dáma má přednost, a tak je tu první blog národní rekordmanky na dvojku, trojku a pětku pro Českýběh.cz.
Zpočátku jsme spolu jen tak nezávazně chodily…občas mě to bavilo a jindy méně. K opravdovému propadnuti a zamilování došlo při mem prvním zranění. Nemohla jsem běhat skoro dva měsíce, na začátku ani chodit.
Láska ke sportu mě tak kopla, až jsem si uvědomila, že bez ní nemůžu být a bude věčná, ať už s ní budu v jakékoliv podobě. Už to není jen koníček a záliba, není to záchvat současné doby, že běhají všichni, já musím taky. Řídí se podle ní cely můj den, týden, měsíc a rok, všechny prázdniny i svátky.
Někdy se však stane, že člověk na svou lásku zapomene. Zvykne si na ni a už ji nepěstuje dál, nezdolává další překážky. Každý ví, ze z každého vrcholu vede cesta pres údolí na další vrchol. A v tom je atletika silná. Nenechává vás jen tak to vzdát a zvyknout si. Pořád vás bude upozorňovat, vychovávat, srážet na zem.
A pokud to neudělá ona, je tu pár dalších ukazatelů v podobě lidí. Můžou to být naši blízcí, známí, přátelé i nepřátelé. V podstatě je jedno, v jakém jsme vztahu s dotyčným, důležité je to sdělení. Většinou je to totiž pravda, kterou nikdo nechce slyšet. Ale to je právě ten motivační a hecující impulz. A proto je důležité kolem sebe mít lidi, kteří nám tu pravdu řeknou, ať už je špatná nebo dobrá. Přijmout ji a proměnit v energii, která nás posune dál.
Snadno totiž můžeme uvíznout ve svém vlastním světě a představě o atletice, o svém výkonu, o úspěchu a může nás to ničit. Přitom stačí názor někoho zvenčí, kdo to pochopitelně vidí jinak než my a z ostrova iluzí nás vytáhne. A to nám dodá motivaci a chuť něco změnit. Protože když někoho nebo něco opravdu milujeme, uděláme pro něj cokoli.
Kristiina Mäki
