Patří k nejoblíbenějším běžeckým silničním závodům v Česku. Především pro svou perfektní organizaci, neopakovatelnou přátelskou atmosféru, ale i náročnou kopcovitou trať na pomezí Hané a Hostýnských vrchů s výhledy na nedaleký Svatý Hostýn. Rohálovská desítka oslavila v sobotu třicet let své existence – v plné kondici a s více než čtyřmi stovkami aktivních gratulantů na trati.
Závod startující z obce Prusinovice na Kroměřížsku a svou obrátkovou tratí mířící do sousedních Tučap a zpět má „na svědomí“ stále jeden a ten samý hlavní organizátor – Ondřej Němec (rozhovor s ním najdete v druhé části článku). Někdejší vynikající vytrvalec, jehož maratonský osobák činí 2:17:23, původně skromnou desítku pozvedl mezi nejvyhledávanější tuzemské silniční mítinky. Letos mu vedle téměř jarního počasí muselo udělat radost i 431 běžců na hlavní 10km trati (pouze jeden nedokončil) a na dvě stovky mladých nadějí v dětských bězích.
V týdnu před závodní sobotou 25. února teploty vyšplhaly nad desetistupňovou hranici a sluneční svit přinutil keře trochu předčasně do květu. V den D se se sice citelně ochladilo a do drsného kraje Rohálov (odtud název závodu) se vrátil tolik typický předjarní vítr, pořád se ale běželo v přijatelném klimatu a bez sněhu a zmrazků na výhradně asfaltovém podkladu.
Vládli sotva dvacetiletí
Na čele pelotonu se prakticky hned po startovním výstřelu obstaraném olympijskou medailistkou a koulařskou mistryní světa Helenou Fibingerovou usadila trojice mladých běžců. Tomáš Habarta (AC Slovácká Slávia Uherské Hradiště), Michal Staník (BK Lysá pod Makytou) a Marek Krišica (TJ TŽ Třinec) se pak v tomto pořadí i dostali do cíle.
„Společně jsme takto běželi prakticky až do stoupání na osmém kilometru. O svém vítězství jsem definitivně rozhodl až v závěrečném třísetmetrovém finiši. Trať je tady hodně kopcovitá a taková mi vyhovuje,“ přiznal nejmladší z čelné trojice, letos v červenci teprve dvacetiletý vítěz jubilejní Rohálovské desítky v čase 32:17 Tomáš Habarta. Potvrdil tak skvělou formu stvrzenou o týden dříve osobním rekordem a stříbrem na trojce na halovém MČR.
Oba jeho soupeři z Prusinovic jsou jen o ročník starší a společně tak potvrdili nadvládu mládí, s níž populární mítink vstupuje do čtvrté dekády své existence. Druhý Michal Staník doběhl v čase 32:29 a třetí Marek Krišica přesně o půl minuty za ním. „Do stoupání v Tučapech za polovinou trati nám Michal začal utíkat. Už v následujícím seběhu nás zase předběhl Tomáš. Do rozhodujícího kopce jsme ještě šli společně, na osmém kilometru mi ale oba kluci utekli. Pak už jsem se soustředil jen na to, abych se nějak dostal do cíle,“ usmíval se nakonec bronzový Marek Krišica.
Horské běžkyni profil seděl
Také mezi ženami se z prvenství radovala zástupkyně nastupující generace, letos čtyřiadvacetiletá Barbora Macurová (2bwinnerteam), která časem 36:33 doběhla absolutně čtrnáctá. „Ze začátku to šlo trochu ztuha, ale pak jsem to překonala. Běžela jsem celou dobu se svým přítelem, což mi určitě pomohlo. Nebylo to dnes snadné, protože pocitově foukalo proti tam i po obrátce zpět. A trať je hodně houpavá, ale to mi vlastně vyhovuje,“ usmívala se vítězka, stříbrná medailistka z loňského MS v horském maratonu.
Druhá skončila časem 37:18 slovenská reprezentantka Katarína Pejpková (za svobodna Berešová, TJ Obal-servis Košice). „Byl to můj první závod v sezóně a šla jsem jej z plného tréninku. I proto jsem s časem a umístěním spokojená. Je tady náročná trať a těžké to bylo i v tom větru, ale to jsme měli všichni stejné,“ mávla rukou nad nástrahami trasy dvojnásobná maratonská olympionička.
Pejpková vloni vstoupila do veteránských kategorií, ovšem výrazněji dokonalost nadvlády mládí nad letošní „Rohálovskou“ narušuje třetí žena v cíli. Tou se totiž stala vítězka kategorie 50+(!) Lenka Jančaříková (38:45, 2bwinnerteam). „Na začátku mi soupeřky z kopce utekly, ale do kopečka jsem byla lepší a vrátila jim to,“ popsala svou taktiku nejstarší ze sexteta absolutních medailistů. Tu však víc než triumf nad řadou o generaci mladších těšil skalp své velké soupeřky–vrstevnice. „Porazit tady Petru Kamínkovou, to je pro mě zázrak a svátek,“ zmínila Jančaříková tentokrát celkově čtvrtou čtrnáctinásobnou vítězku závodu ze Svatého Kopečku u Olomouce.
A že není věk při podobných běžeckých svátcích to hlavní, potvrdil opět nejstarší účastník Rohálovské desítky Květoslav Hána. Letos šestaosmdesátiletý borce se svým typickým úsměvem nemohl opět na startu – a hlavně v cíli v čase 1:20:31 – chybět. Ačkoliv, jak přiznal: „Do kopce už to jde jen krokem. Zato z kopce nebrzdíme.“
Kompletní výsledky 30. Rohálovské desítky
Ondřej Němec: Odolali jsme náporu komerčních běhů, to mě hřeje
Před dlouhými třemi desetiletími nemohl ani tušit, že zakládá legendární běžecký závod, jehož historie bude s ním a jeho jménem neodmyslitelně spjatá. Vynikající běžec na dlouhých tratích (včetně těch ultramaratonských) Ondřej Němec původně vymyslel těžkou dvacítku (pro ženy dvanáctku). Po prvních čtyřech letech však její trať sjednotil na deset kilometrů pro všechny a umožnil tak start i méně zoceleným amatérským sportovcům, včetně těch místních. Po skončení 30. ročníku Rohálovské desítky si v zaplněném kulturním domě v Prusinovicích užíval zdánlivě nekonečný potlesk vestoje od nadšených účastníků i fanoušků.
Ondro, jaký to byl pocit stát na podiu a sledovat, jak ti ve stoje aplaudují stovky lidí od vrcholových atletů až po místní nadšence?
No, já na to moc nejsem. Ale přiznávám, že nějaké dojetí tam bylo (úsměv).
Oslavy úspěšně zvládnutého závodu jsou ale tady každoroční tradicí. Byly ty jubilejní něčím zvláštní?
S pořadateli si pokaždé sedneme a probereme zážitky. Navíc se tu schází parta pamatující historii nejen Rohálovské desítky, ale i atletiky jako takové, takže se pak vždy mísí běžecké historky s jinými. Dlouho tady bývala hned po vyhlášení vesnická zábava, ale mladí to už nějak nezvládají. Přesto jsme hezky poseděli, chtěl jsem být doma v osm večer a stihl to už ve dvě, ale ráno.
Když se ohlédneš za třicetiletou historií závodu, co tě jako první napadne?
Čím víc těch ročníků přibývá, tím častěji se ve vzpomínkách vracím k těm prvním a vůbec k rozhodnutí něco takového tady uspořádat. Pokud bych měl něco vypíchnout, tak to, že jsme v následujících letech odolali náporu komerčních běhů, to mě hřeje nejvíc. Náš závod už je taky poměrně velký, ale vždycky jsme to chtěli dělat jinak. A pak také vzpomínám na některé milníky. Třeba na desátý ročník, kdy tady běžel tehdejší premiér a byla tu velká sláva i spousta diváků. Nebo na dvacátý ročník, kdy trať ze dne na den zapadala metry sněhu a muselo se běžet jinudy a za nepředstavitelných podmínek. Přesto i tehdy lidé dorazili.
A přelom mezi čtvrtým a pátým ročníkem, kdy se z velmi těžké dvacítky stala sice náročná, ale mnohem běhatelnější desítka?
To bylo ještě před nástupem módy půlmaratonů, kdy byla dvacítka vyhledávanou tratí, takže bychom ji klidně mohli dělat dál a zájemci by se určitě našli. Ale je fakt, že by jich byly spíše desítky, ne dnešní stovky.
Při děkovačce po letošním vyhlášení dali přítomní jednoznačně najevo, že chtějí 31. ročník. Takže bude?
Uděláme to jinak. Začneme počítat zase zpět, od devětadvacátého až po první. Ale u toho už asi nebudu (smích).
A je něco nebo někdo, koho bys v Prusinovicích v těch dalších ročnících rád přivítal?
Už jsme tady měli celou řadu špičkových českých a slovenských běžců a běžkyň i známá zahraniční jména. Ale je velmi těžké je sem přivést, navíc široká veřejnost je stejně až na výjimky nezná. Takže to v tomto směru nechceme nijak hrotit a spíš bychom chtěli udržet přátelskou atmosféru, za kterou se závodníci budou rádi vracet. I když musím říct, že letos mě třeba velmi potěšila legendární Helena Fibingerová, která tu byla jako čestný host a moc se jí tu líbilo. Dokonce tak, že mi nabídla, že bude jakousi ambasadorkou závodu, která se za něj bude prát a podpoří ho, kde to půjde. To nejen potěší, ale při pořádání samozřejmě i pomůže.
