A máme tu druhý blogerský příspěvek pro Českýběh.cz od Jakuba Holuši, tentokrát na téma, jaké už naznačuje titulek. Mimochodem Jakub už zahájil sezónu, v kvalitně obsazené silniční míli v Římě obsadil ve velmi slušném čase lehce nad 4 minuty třetí místo.
Ahoj běžci,
jsem opět v Praze a nastal čas napsat další blog. Zatím jste neměli žádné dotazy či nápady na nové téma, tak se nebojte a pište. Tenhle blog je přece od toho, abych byl blíže vám, kteří si o běhání rádi čtete. (Pro ty, kteří neholdují sociálním sítím, nabízíme možnost kontaktovat Jakuba přes redakční mail: redakce@ceskybeh.cz)
V Maroku bylo skvěle, podařilo se mi natrénovat vše, co bylo v plánu. Letos jsem zde absolvoval hlavně objemovou přípravu a vytvořil důležitý základ pro letní sezonu. Ted už jen nazout na Julisce tretry a dopilovat speciální tempo a rychlost, abych na Zlaté tretře v Ostravě mohl opět letět :).
Dnes bych se rád zamyslel nad tréninkem ve skupině. O tom, jaké to bylo na Dukle před 30 lety za jiného režimu, se rozepisovat nechci, ale určitě na tom něco bylo a nejspíš to je ten zásadní a zároveň základní rozdíl mezi výkonností dnešní a tehdejší generace. Já měl letos v Maroku jako sparing partnera Adama Zenkla, a tak jsme vše absolvovali alespoň ve dvou. A jsem za to opravdu moc rád.
Dokonce jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jaké to je běhat za vodičem na kole. Mimochodem v poslední době velice oblíbený a často využívaný způsob pomoci při tréninku elitních běžců. Používáte ho také? Můj názor? Absolutní bomba. Zkouška proběhla při tréninku 25×400 m s 200metrovým meziklusem.
Tento (nebo podobný) trénink je těžký nejen fyzicky, ale také psychicky. Neustále na ovále kroužit sám dokola není sranda. A to absolutně nechápu, jak jich Emil Zátopek mohl absolvovat padesát. Klobouk dolů. Byl to borec.
Každopádně letos v Ifrane to byla pohodička, psychicky velká pomoc. Nebyl jsem sám, neřešil tempo ani vítr, a jen se soustředil na zadní kolo či zadek mého vodiče. Opravdu rozdíl.
Dnes už jsem toho názoru, že není úplně nejdůležitější trénink jen odběhat, neboli odedřít. Důležité je také, s jakým pocitem ho odběháte. Nejlíp když se vám podaří trénink splnit, a ušetřit co nejvíc sil. Navíc se při každém úseku můžete soustředit na imitaci závodu, zkusit nastavit mysl do podobného režimu jako při závodě. Což při sólo tréninku nejde. Potřebujete „parťáky“.
Samozřejmě, že trénink ve skupině bude mít i pár negativ. Vždy bude někdo nejlepší a jiný nejslabší. Slova jako respekt, tolerance, pokora a kompromis by měly být na denním pořádku. Takže téměř jako každý vztah, jen s rozdílem, že nad sebou ještě máte osobu, která bude vše rozhodovat a řídit.
Bohužel je v dnešní době téměř nemožné vytvořit skupinu více než dvou dráhových běžců. Myslím, že je to škoda, ale nedá se nic dělat. Ani v Maroku, kde jsme byli společně dvě skupiny, se nám nepodařilo domluvit víc než jeden jediný společný kvalitní trénink za celých 20 dní. Nevadí, dnes má každý svou cestu, styl, a nelze to nikomu mít za zlé. Jen si myslím, že minimálně za zamyšlení to stojí… Navíc, když máte možnost trénovat s lepšími…
