V polovině ledna ve Valencii vystřihnul silniční desítku za 29:07 a upevnil si pozici v elitní desítce českého historického pořadí. Hlavní disciplínou Damiána Vícha je sice pořád 3000 metrů překážek, už teď se o něm ale začíná mluvit jako o velké vytrvalecké naději. A on sám se tomu moc nebrání.
Od úspěšného závodu ve Valencii uběhly dva týdny. Jaká vzpomínka vám zůstala v hlavě?
Odnesl jsem si z toho, že desítka je dost dlouhá trať a hodně bolí (usmívá se). Samozřejmě jsem spokojený s časem, když zaběhnete osobní rekord, musí to tak být. Ale do budoucna bych chtěl jednoznačně cílit na ještě rychlejší časy.
Vytrvalci v lednu obvykle nabírají objemy a rychlost moc neřeší. Jak jste se připravoval vy?
V rámci možností, ale rozhodně jsem dlouhodobě neladil. Dva týdny před startem jsem byl navíc nemocný, takže ve finále šlo zhruba o týden a půl speciálnější přípravy.
Oficiální rekordy ČAS neeviduje, podle webu Štrekaři.cz jste na osmé příčce českých historických tabulek. Co na to říkáte?
Určitě to potěší. Taky to beru jako motivaci do budoucna, abych se jednou posunul blíž třeba i prvnímu místu.
Závod ve Valencii trochu pokazil hromadný pád hned na startu. Dotklo se to i vás?
Stalo se to hned v první řadě, takže se toho nějakým způsobem zúčastnili všichni. Já v tom byl jen hodně okrajově, mě to naštěstí vlastně vůbec nezpomalilo. Stresující byl spíš způsob, jak nás tlačili na start. Na čáru se vešlo sotva deset lidí a snažilo se jich tam dostat sto. A to byl vlastně i hlavní důvod celého toho kolapsu.
Přechod na silnici není otázkou měsíců
Pořád jste především stýplař. Jak tedy bude vypadat vaše sezóna?
Týden po Valencii jsem běžel hladkou trojku v hale, tam jsem si vylepšil osobní rekord o osm vteřin. To byl hlavní cíl halové sezony a s tím jsem opravdu hodně spokojený, je to pro mě hezká informace, jak na tom jsem a jak pokračovat v tréninku dál. Teď cílím na mistrovství světa v Budapešti, tam bych se rád kvalifikoval a předvedl co nejlepší výkon. Výhledová budoucnost pak bude přesunutí se na silnici.
Jak moc výhledová je ona silniční budoucnost?
Určitě to není o několika měsících, asi ani roce nebo dvou. Ale jednou určitě budu řešit přesun na půlmaraton a případně i maraton. S trenérem Kubou Holušou jsme se na tom shodli i kvůli tomu, že cesta na velké akce je na silnici přece jen reálnější než na dráze.“
V souvislosti s ním se o vás mluví už teď, třeba Moira Stewartová ve vás vidí velkou maratonskou naději…
Jsem samozřejmě rád, že si to pár lidí myslí, ale určitě je přede mnou ještě dlouhá cesta a hrozně moc práce. Jen samotná představa maratonu je teď pro mě úplně šílená. Ale zase je pravda, že jsem spíš pomalejší typ, pro mě jsou vlastně všechny disciplíny na dráze rychlost. Tempem se cítím příjemněji právě na silnici.
Myslíte, že máte na delší tratě vlohy?
Za mými časy je spíš velká dřina, nepřišlo to samo. Obecně mám pocit, že na delší tratě talent nehraje až takovou roli, tam se to prostě musí vyběhat.
