Jsou sportovní rekordy, které platí krátce a za čas si na ně nikdo nevzpomene. A pak jsou takové, jež přetrvávají desetiletí a jsou zdánlivě nepřekonatelné. K těm druhým patří české historické maximum v běhu na 100 kilometrů, které drží již 41 let časem 6:17:56 nenápadný běžec z Kněževsi u Rakovníka Václav Kameník. Jeho autor už se překonání svého rekordu bohužel nedočká, zemřel 21. září 2023 ve věku 72 let.
Nejen stovka
Přestože vrchol Kameníkovy závodní činnosti spadá do osmdesátých a částečně devadesátých let minulého století, řada jeho výkonů zůstává v popředí českých historických tabulek až doposud.
Stále je totiž platný nejen rekord na 100 km 6:17:56 hodiny – dosažený 3. dubna 1982 ve východoněmeckém Grünheide – při něm mimochodem čas odpovídá průměrnému tempu 3:46,7 minuty na kilometr, nebo jinak vyjádřeno jsou v tom ukryty dva celé maratony za 2:39 hod. Václavu Kameníkovi patří i dalších šest z deseti nejlepších českých výkonů na stovce v rozmezí od 6:23 do 6:37. (Jen připomeňme, že aktuální nejlepší světový čas Alexandra Sorokina činí 6:05:35.) Dále je Kameník stále nejrychlejším Čechem na 100 mil výkonem 12:28:16 coby mezičasem čtyřiadvacetihodinovky běžené v roce 1981 ve švýcarském Lausanne.
A skvělý byl rovněž na královské maratonské distanci, kde si výkonem 2:19:54 (v letošních tabulkách by s ním byl druhý) ze slovenského Brezna v červenci 1983 vysloužil dokonce pozvánku do československé reprezentace. „To však byl paradoxně začátek konce jeho vrcholové běžecké kariéry,“ vzpomíná Kameníkův souputník a další přední český ultravytrvalec Tomáš Rusek a hned vysvětluje proč.
Plachý samotář
„Vašek byl samorost, který si trénoval a běhal po svém,“ říká Rusek. „Základem jeho výkonnosti byly dlouhé běhy původně absolvované v rámci dálkových pochodů. Jakmile se v rámci reprezentace musel podřídit režimu a běhat rychlost na dráze, tak se tím doslova utavil. S národním výběrem startoval na tradičním maratonském mítinku v Koreji, což byl také jeho jediný reprezentační start. Po něm přišlo zranění, postupná výkonnostní stagnace a určitá zahořklost z ní vyplývající,“ přibližuje.
Rusek s Kameníkem společně absolvovali řadu cest po Evropě a ultramaratonských závodů. „Naposledy jsme se viděli před čtyřmi lety na akci uspořádané předním běžcům na těchto dlouhých tratích při Barokomaratonu,“ vzpomíná Rusek – na foto ultraborci (za stolem zleva) Radek Brunner, Tomáš Rusek, Václav Kameník.
„Vaška jsem si tam vzal trochu na starosti z obavy, aby tajně nezmizel. Byl totiž velmi plachý a pocty či veřejný zájem jej vůbec nezajímaly. Když dosáhl nějakého úspěchu, bylo prakticky nemožné s ním udělat rozhovor. Měl velmi uzavřenou povahu a byl hodně stydlivý. Možná to bylo tím, že žil celoživotně sám. Pracoval jako klempíř snad někde v družstvu, po práci běhal a nic víc ho v podstatě nezajímalo,“ uvažuje brněnská běžecká legenda Rusek – sám už téměř tři dekády český rekordman v běhu na 48 hodin (433,384 km).
Cestování ani odměny ho nezajímaly
Na výjezdy s Václavem Kameníkem do běžeckého světa má o tři roky starší Tomáš Rusek řadu vzpomínek. „Měli jsme například jet autem do Španělska a teprve těsně před cestou se ukázalo, že s ním Vašek jezdí jen těch svých osm kilometrů z Kněževsi do Rakovníka a zpět, na víc si netroufal,“ vypráví Rusek.
„Nakonec jsme jeli mým čerstvě dovezeným fiatem Ritmo, byla to s ním první větší cesta kromě Vídně a na to, že se tam musí lít ještě olej, mě Vašek upozornil ve Francii, když jsme odbočili k pověstné Corbusiérově kapli v Ronchamps a museli dotankovat. Byl to diesel a museli jsme tam dolít celé dva litry oleje. A to jsem s tím valil až 150 kilometrů v hodině. Takže mi Vašek vlastně zachránil motor a možná i nám oběma život,“ říká s úsměvem.
„On byl skutečně až flegmaticky netečný k cestování a zážitkům z cest. Byli jsme třeba ve španělské Gironě, kde je muzeum zdejšího slavného rodáka Salvadora Dalího. Chtěl jsem je navštívit, ale Vašek to odmítl, prostě ho to vůbec nezajímalo,“ směje se Rusek.
A podobné to podle něj bylo s finančními odměnami za mimořádné ultramaratonské výkony, kterých Václav Kameník pravidelně dosahoval. „Tehdy se o nějakém profesionálním běhání na těchto tratích nedalo mluvit, alespoň v našich podmínkách ne. Vaškovi to ale stejně bylo jedno. Jen jednou si pamatuji, že si jel na závod do zahraničí cíleně pro barevný televizor, který si chtěl přivézt domů,“ vybaví si jeho souputník přeci jen jednu výjimku.
Skromný parťák s běžeckým srdcem
„Přitom i z dnešního pohledu byly ty jeho výkony a výsledky fenomenální,“ zdůrazňuje Rusek. „Na stovce byl naprostá jednička, pravidelně při svých startech vyhrával. A to za podmínek, které si současní přední ultramaratonci už vůbec neumí představit. Třeba oproti dnešním zvyklostem neměl žádný doprovod a podporu na trati, vše si musel zařídit sám. Nepoužíval žádné výživové doplňky, měl jedny maratonky z tehdejšího velmi omezeného výběru. Věci jako trička nebo trenýrky jsme vůbec neřešili,“ vypočítává.
„Bez ohledu na to vše bylo běhání celý Vaškův svět. Budu na něj vzpomínat jako na skromného a naprosto nekonfliktního parťáka, který nijak nevyhledával slávu a sportovní pozlátko,“ uzavírá Tomáš Rusek.
