Krátce před svými pětadvacátými narozeninami si stoupl na váhu a neúprosný přístroj mu ukázal hodnotu 105 kilogramů. Při výšce 177 centimetrů neklamný znak obezity. Tomáš Krejčí z malé obce Hlušovice na Olomoucku se v tu chvíli rozhodl, že svůj dosavadní život musí a chce změnit.
A výsledek? Po nespočtu běžeckých závodů, devíti maratonech a hlavně spoustě tvrdého tréninku se Tomáš stal v sobotu 25. června 2022 v Otrokovicích ironmanem, neboli železným mužem, který zvládl závod na 3,8 km plavání, 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton k tomu.
Od chůze k maratonům
„Když jsem před těmi více než deseti lety koukal na to číslo na váze, tak jsem si uvědomil, že pokud nechci v pětatřiceti zemřít na infarkt nebo si přivodit vážnou nemoc, tak budu muset se sebou začít něco dělat,“ vzpomíná letos 36letý Tomáš Krejčí, který tehdy pracoval jako obsluha CNC obráběcích strojů.
To není žádná kancelářská práce, po jejímž skončení by člověk s radostí vyrážel proběhnout se či jinak intenzivně sportovat. „Celou směnu stojíte na nohou, a to byla také moje hlavní vnitřní výmluva, proč jsem téměř žádné pohybové aktivity nevyhledával. Můj tehdejší volnočasový život byly knížky, filmy, hospody s kamarády, hudební festivaly a také sušenky, čokoláda a sladké pití,“ dodává.
Do plnění svého předsevzetí snížit vlastní hmotnost se Tomáš pustil s cílevědomostí, která mnohdy u podobných rozhodnutí fatálně chybí. „Začal jsem s chůzí jako nejpřirozenějším pohybem. Ke zhruba sedmi kilometrům do práce a stejné vzdálenosti zpět jsem navíc změnil jídelníček a váha šla radikálně dolů, což se mi moc líbilo. Přidal jsem ještě bazén a najednou jsem měl zhruba o třicet kilo méně. Takže jsem si troufl i na pravidelné fitko,“ popisuje začátek své sportovní cesty Tomáš, jehož inspirací byl i mladší bratr Zdeněk, pohybově nadaný fotbalista.
Od chůze, plavání a posilování už byl jen krůček k běhu. „Hledal jsem pro sebe vhodnou aerobní aktivitu a tak si postupně zamiloval běhání. Nejprve sedmikilometrový okruh, z nějž jsem poprvé uběhl v kuse tři kilometry a zbytek střídavě došel a doběhl, později třikrát týdně trasu o délce deset a půl kilometru. A v roce 2012 jsme se celá naše parta z fitcentra domluvili, že poběžíme Olomoucký 1/2maraton,“ říká ke svému prvnímu kontaktu s během.
„Dnes vím, že všechno před startem i po něm jsem tehdy dělal špatně. Týden před závodem jsem si zkusil půlmaraton v tréninku, ve čtvrtek jsem šel běhat, v pátek naopak bez rozklusu a v sobotu jsem se postavil na startovní čáru. První pětka byla obrovsky přepálená a pak přišlo velké trápení, ale nějak jsem se dostal do cíle a závodní běhání mě pohltilo,“ říká k nepříliš povedené premiéře, které jej ale neodradila. Naopak.
„Na půlmaratonu jsem se navíc potkal se svým bývalým spolužákem, který už běhal menší závody pořádané Ligou stovkařů. Tato skvělá parta mě uchvátila a rychle jsem se s ní pustil do výkonnostního běhání naplno,“ vypráví Tomáš Krejčí, jenž už za další rok zdolal v Praze poprvé maraton a na královské trati má zatím osobní maximum 3:09:49 z polského Krakova v roce 2017.
Ironman? Už je nejvyšší čas
Následně k závodnímu běhání přidal i cyklistické časovky a pak už byl jen malý krůček k triatlonům. Nejprve těm nejkratším, kterých se i na střední Moravě pořádá přes léto celá řada, až postupně po „půlželezňáky“, tedy halfironmany s bezmála dvoukilometrovým plaváním, devadesáti kilometry na kole a závěrečným půlmaratonem.
„Postupně ve mně ale začala uzrávat myšlenka na celého ironmana jako dosavadní vrchol celého mého sportovního snažení. Už kdysi jsem tento úžasný závod obdivoval v televizi a připadalo mi to jako neskutečná porce dřiny a nadpozemský výkon od všech zúčastněných. A začátkem roku jsem si tedy řekl, že mladší a rychlejší už nebudu, takže není na co čekat,“ usmívá se Tomáš.
Klání o čestný titul železného muže v tuzemsku příliš mnoho není a volba tedy byla jasná – otrokovický Moraviaman. „Protože chodím normálně do zaměstnání, kde mě živí moje hlava, ale i ruce a nohy, a k tomu bydlím na baráku, k němuž patří i fyzická práce, tak jsem musel hodně přemýšlet nad skladbou tréninku,“ říká před předestřením své úvahy o přípravě závodník, který vstupoval do královského triatlonového klání s osobním rekordem na halfironmanovi v hodnotě 4:58:00.
„Nakonec jsem si to vyhodnotil tak, že na kole trávím poměrně hodně času i tak, takže v tomto směru není potřeba příliš přidávat. Běžecké tréninky nešidím, ale bylo nutné přidat na jejich délce. V tom mi hodně pomohla účast na jarním Pražském mezinárodním maratonu, protože z této trati mám stále velký respekt a netroufám si přípravu na ni jakkoliv zanedbat. Takže největší navýšení objemů přišlo u plavání, kde jsem postupně prodlužoval vzdálenosti. A hodně jsem vsadil na načasování – maraton jsem běžel osm týdnů před Otrokovicemi a pak ještě pět a tři týdny před nimi dva střední triatlony,“ popisuje
Den D
Do Otrokovic na Moraviamana vyrážel Tomáš den před závodem jako jeden z čtyřčlenné minivýpravy, v níž byli hned tři adepti na prvního ironmana v životě. „Naštěstí start byl v sobotu už v sedm hodin ráno, takže nebyl čas nějak zvlášť se stresovat. Po nezbytné přípravě už jsem byl ve vodě nachystaný na výstřel, navíc s jedním nečekaným a velmi příjemným bonusem v podobě bráchy s rodinou, kteří mě přijeli v dokonalém utajení osobně podpořit. To mi hodně pozvedlo morálku a ještě mnohokrát za den jsem to na trati moc ocenil. Ale to už jsme byli ve vodě a čekaly nás tři okruhy plavání, které mi šly až nad očekávání dobře. Z vody jsem vylézal o dvanáct minut proti předběžným propočtům, navíc s pocitem, že jsem neztratil téměř žádné síly,“ těšilo Tomáše Krejčího.
Jenže po krátkém depu ihned následovalo pět cyklistických kol s celkovou úctyhodnou porcí 180 kilometrů. „Pořád to šlo až nečekaně hladce; první dva okruhy bylo pod mrakem a utekly tak nějak samy. Až potom se zvedl vítr, rozfoukal oblačnost a přivolal hřející letní slunce, takže to začalo být těžší a těžší. Pomáhalo ale potkávat kamarády a soupeře v jednom, navíc rodina povzbuzovala pod nejtěžším stoupáním, takže najednou tu byl konec cyklistiky a druhé depo,“ vzpomíná Tomáš.
A šlo se na závěrečný maraton, 42 kilometrů rozdělených do čtyř okruhů, na každém se třemi občerstvovacími stanicemi. „S překvapením zjišťuji, že nohy celkem běží, takže následovalo rozhodnutí, že do toho zkusím šlapat, co to půjde. Jen na občerstvovačkách, které jsem poctivě nevynechával, jsem vždy zpomalil do chůze a poctivě doplňoval hlavně tekutiny a k tomu gely a energetické tablety. Drobná krize přišla až na devětadvacátém kilometru, kde mé tempo kleslo asi o půl minuty na kilometr. To ale na ironmanu není nic hrozného a nenormálního,“ byl si vědom.
Co hodně ovlivní konečný výsledek, je závěrečná fáze. Nejtěžším soupeřem je závodník sám sobě, když se objeví někdo jiný, je to vždy lepší. „Zhruba šest kilometrů před cílem mě začal dobíhat můj oddílový kamarád Standa Krajča, kterého jsem na triatlonu ještě nikdy neporazil, a rázem začala bitva. Chtěl jsem já a chtěl i on, to bylo jasně znát. Krize byla rázem pryč, letěl jsem do cíle pár sekund před Standou a za ním jsem už jen padl strašně šťastný, že je to tam. Výsledný čas 10:53:08 byl pro mě nepředstavitelně fantastický. Zhruba dvanáct let od chvíle, kdy mě váha usvědčila z výrazné obezity, jsem se ocitl na svém sportovním vrcholu,“ přiznává spokojený Tomáš Krejčí.
Tak co, necháte se inspirovat?
Tomášův epilog:
„Následky úspěšně absolvovaného ironmana kupodivu nebyly horší než po maratonu. Tři až čtyři dny pořádně zatuhlé svaly a hlavně unavená hlava. Zkrátka po úspěšném závodu se regeneruje velmi dobře. Vrcholu svého sportovního snažení jsem dosáhl, tedy spíše jsem překonal své vlastní nejdivočejší sny. Tak uvidíme, co bude dál…“ (úsměv)
