Mezi českými běžci asi nenajdete většího „univerzála“, než je Petr Vitner. V roce 2013 se mu podařil husarský kousek – nejprve zaběhl začátkem září 800 m za kvalitních 1:48.82 a o tři týdny později vyhrál mezi českými běžci časem 30:02 i legendární Běchovice (10 km). V následujících dvou sezónách však přišla výkonnostní stagnace a s ní i čas na změnu. Od loňského podzimu zakotvil Petr v Praze, našel si tu nového trenéra a i díky tomuto rozhodnutí se stal před dvěma týdny dvanáctým českým běžcem, který dokázal prolomit na trati 1500 m magickou hranici 3:40. Výkon 3:39.85, kterého dosáhl 4. června na mítinku ve slovenském Šamoríně, znamenal zároveň i splnění limitu pro červencové mistrovství Evropy v Amsterdamu. A věřte nebo ne, trenér Pavel Tunka tenhle čas odhadl na setinu…
Petr Vitner se usmívá, když vypráví: „Den před startem jsem odběhl v Šamoríně v rámci rozcvičení lehkou třístovku v tempu závodu. Trenér si během tohoto tréninku povídal se Štefanem Merešem, bývalým výborným slovenským běžcem (dnes trenérem slovenského mílaře Pelikána), a přímo před ním mi řekl: „Petře, pokud zaběhneš čas 3:39.85, budu spokojený, když to bude ještě rychleji, budu nadšený.“ A Petr trenérovo přání splnil na setinku sekundy.
Čas na změnu: z Vysočiny do Prahy
Až do loňského srpna Vitner trénoval pod vedením Petrů Hubáčkových (otec a syn) z Nového Města na Moravě, kteří se v přípravě svých svěřenců výborně doplňují. Petr dosáhl pod jejich vedením výborných výsledků, přesto začal v posledních dvou letech výkonnostně stagnovat. A tak se rozhodl pro změnu.
„Loni v létě jsem začal uvažovat, že bych se rád přestěhoval do Prahy. Navázal jsem komunikaci s některými pražskými trenéry a po dlouhém zvažování se mi zdál být ideální variantou Pavel Tunka. Pro mě osobně dobrý člověk i vynikající trenér. Od Hubáčků jsem byl dobře připravený – naučili mě určitému řádu a správnému přístupu k tréninku. Běžce na slušné úrovni ze mě udělali oni, a my teď s Pavlem Tunkou můžeme těžit z jejich práce."
Bývalý trenér, Petr Hubáček starší, přistupuje k celé situaci sympaticky. „Jsme se synem rádi, že se nám podařilo objevit Petrův talent a poté jej dostat výkonnostně tak daleko. Je nám jasné, že podobné výkony mohl zaběhnout již před dvěma lety, ale v té době bylo velmi složité najít kvalitní závod. Pro Petra má v současné době velký význam skutečnost, že se může běhání věnovat naplno a nemusí rozmělňovat čas tak jako dříve.“ Podle bývalého trenéra je Vitnerovou výhodou jeho velký rozptyl tratí (od 800 m až po půlmaraton) a závěrečné zrychlení.
Jejich vztah je i po přechodu k novému trenérovi výborný. „S Petrem jsem vycházel po většinu naší spolupráce v pohodě a přechod k Pavlu Tunkovi jsem mu doporučil. Věřím, že se bude ještě zlepšovat a že prokáže svoje kvality i na vrcholných akcích, protože on je běžcem pro soutěže typu šampionátu. Na všech závodech mu se synem samozřejmě držíme palce.“
Trpělivost a investice se vyplatily
Petr se s novým trenérem v přípravě zaměřili zejména na pilování temp na 800 a 1500 m. „Myslím si, že jsem se výkonnostně posunul hlavně z tohoto důvodu. Objem naběhaných kilometrů zůstal na podobné úrovni jako u předchozích trenérů. V současné době bydlím na ubytovně pražského Olympu ve Stromovce, kde si mohu zajít jednou týdně na masáž a kdykoliv na rehabilitaci či regeneraci. Nedaleko je k dispozici stadion, hala i posilovna.“
Do letošní přípravy musel Vitner investovat své peníze a energii, a pak již jen doufat, že mu pokus o limit vyjde. „Běhání mě neuživí. Nejsem profesionálním sportovcem, a proto jsem musel tento rok přežít z úspor. V loňském roce jsem dokončil inženýrské studium a od té doby si přivydělávám jako programátor. Dnes je systém vrcholového sportu nastavený tak, že nejdříve nutné předvést dobrý výkon a teprve pak se dostaví i lepší podmínky. S podobnými problémy se potýkají i ostatní běžci.“
Trpělivost se vyplatila, Petr svého životního úspěchu dosáhl po devíti letech běžecké kariéry. V letech, kdy se mu přestávalo dařit, však nevěšel hlavu. „Těšilo mě, že jsem se dokázal udržet mezi nejlepšími českými běžci, ale mé výkony se bohužel nelepšily. Přitom jsem se na každou sezónu připravoval poctivě a kvalitně. Letos jsem se pokusil dát běhání všechno, ze splněného limitu mám samozřejmě velkou radost, ale přece jen bych se rád zlepšoval i nadále. Splnění limitu necítím jako nějaké velké zadostiučinění. My běžci jsme schopni v tréninku dřít, ale výsledky se někdy dostaví i s odstupem několika let. Je potřeba být trpělivý.“
V cestě za cílem oželel i skupinu
S trenérem Tunkou si Petr výborně rozumí i po lidské stránce a oceňuje na něm schopnost upravit trénink podle aktuálních pocitů. „Kromě mě trénuje u Pavla Tunky ještě Monika Preibischová, s níž jsem absolvoval některá podzimní soustředění. Termíny dalších už se lišily, protože se Monika připravovala na maraton. Vždycky jsem rád trénoval ve větší partě, to mi teď trochu chybí, ale na druhou stranu je výhodou, že mám trenéra, který si mi může maximálně věnovat a šít mi tréninky přímo na tělo.“
Zajímavým momentem byl počátek jejich společné práce. „Trenér musel věnovat spoustu času a přemýšlení, co se mnou. (smích) Některé tréninky mi sedly, jiné ne, a on musel nakombinovat jejich nejlepší variantu, abychom dosáhli výkonu, za kterým jsme si šli. Co se týče objemu rychlých tréninků, tak jsme zatím přibližně v polovině toho, co si trenér představuje. Možná je dobře, že máme v tréninku rezervy, protože díky nim se mohu výkonnostně ještě posunout.“
Přechod k trenéru Tunkovi měl jasný cíl. „V momentě, kdy jsem k němu přišel, jsme se domluvili, že cílem našeho snažení bude splnění limitu na 1500 m pro letošní mistrovství Evropy v Amsterdamu. Velkým problémem však bylo dostat se do ideálního závodu. Jediným startem s kvalitní konkurencí, který pro mě bylo možné sehnat, byl mítink ve slovenském Šamoríně. Start na „Odložilovi“ mi totiž pořadatelé potvrdili až ve čtvrtek, den před naším odjezdem do Šamorína. Vyšla z toho tedy nakonec tato dvojkombinace kvalitních závodů, ale z mého pohledu jsem mohl zaběhnout limit pouze v prvním závodě.“
Síly došly až na posledních 40 metrech
Dvojstart byl dobrým testem. Pro případ, že by Vitner na ME postoupil do finále, si mohl vyzkoušet odběhnout dva závody ve třech dnech naplno. „Musím uznat, že to není žádná legrace. Stálo mě to spoustu sil. V minulosti jsem odběhl různé dvojkombinace startů na mistrovstvích republiky, například loni 5 km a 1500 m, ale to bylo něco jiného, protože jsem pětikilometrovou trať nemusel běžet naplno.“
Petrovi se s výjimkou několika desítek závěrečných metrů běžel šamorínský závod moc dobře. „Pořadatelé určili vodiče, ale já si držel za ním a za vítězným Keňanem odstup, ve druhé skupince. Byl to velmi klidný a plynulý závod. Běželo se rychle, takže nedocházelo ani k žádným strkanicím. Čtvrtkou jsme probíhali za 56.5, osmistovkou za 1:56. Neustále jsem se držel okolo čtvrtého až pátého místa, finiš přišel až na poslední třístovce, kde jsem se dokázal dostat ještě přes dva běžce. Nohy mi vysadily až na posledních 40 metrech, které jsem „doklopýtal“ na třetím místě.“ (Výsledky: 1. C. Cheboi /KEN/ 3:36.98, 2. J. Cronje /RSA/ 3:39.14, 3. P. Vitner /CZE/ 3:39.85).
Na Memoriálu Josefa Odložila probíhal závod podobně, s výjimkou posledních tři sta metrů. „Tam mi už došly síly. Únava se pravděpodobně nasčítala. Doběhl jsem za 3:42.42, ale pokud bych nezávodil předtím v Šamoríně, možná bych na Odložilovi běžel ještě rychleji než na Slovensku. V Praze byla na startu fantastická konkurence, ale můj start nebyl téměř do poslední chvíle jistý. Nemohli jsme se na to spoléhat, proto ten start na Slovensku."
Jak se koncentruje před závodem
Petra jsem s žádostí o rozhovor pro tento článek oslovil v den konání Odložilova memoriálu přes internet. Nepředpokládal jsem, že poběží po skvělém výkonu na Slovensku i v Praze. Spojení se však podařilo navázat až o několik dní později. Většina atletů se potřebuje v den závodu maximálně soustředit na nadcházející výkon, Petr by však s rozhovorem několik hodin před startem žádný problém neměl.
„Závodil jsem až v šest večer a ono se dá před závodem stejně jen odpočívat. Mám předzávodní stavy nastavené tak, že si při rozcvičování dokážu povídat s kýmkoliv, ale pět minut před startem si řeknu: ‚Běžíš závod, tak se snaž!‘ Všechnu energii i koncentraci si šetřím na těch několik minut. Cítím, že je to lepší, než se psychicky vyčerpávat několik hodin nebo dní před startem.“
Běžecký univerzál, nyní atlet pražského Olympu, má nejraději patnáctistovku. Nejlepší výkon na této trati je ostatně jeho nejkvalitnějším absolvovaným závodem. „Mílař, který chce v závodě na 1500 m dosáhnout času pod 3:40, musí být rychlý na osmistovce, aby byl schopný běžet patnáctistovku s určitou rychlostní rezervou. A co se týče desítky, tak by neměl mít problémy s dosažením času okolo 30 minut. V rámci objemové přípravy mám rád jako příjemné zpestření Běchovice, ale desítka na dráze mě moc netáhne. Těch 25 kol bych sice uběhl, ale dobře vím, že by mě takové kroužení moc nebavilo.“
Odhodlání dosáhnout limitu zůstalo i po hale
Letošním výborným výkonům Petra Vitnera pod širým nebem předcházely lednové a únorové závody pod střechou. „Hala se mi letos příliš nevydařila. Na začátku sezóny jsem sice na patnáctistovce předvedl slušných 3:43.96 ve Vídni, odběhl jsem trojku za 8:09.10, ale republika se mi moc nepovedla. S trenérem jsme se připravovali spíše na trojku, ale když jsme se dověděli, že se Filip Sasínek pokusí běžet na M ČR rychlou patnáctistovku, rozhodli jsme se, že to zkusím s ním. S Filipem jsem ale dokázal držet krok jen kilometr, na poslední pětistovce jsem na něho již neměl.“
V Praze je to s podmínkami pro přípravu skvělé, ale zase tu v zimě hrozí větší nebezpečí nachlazení. „Potvrdilo se to i u mě, protože jsem byl za letošní zimu třikrát nastydlý. Ne že bych ulehl s horečkami, ale na trénování to úplně nebylo, a z toho důvodu byla příprava trochu rozkouskována. Možná i proto mi pak na M ČR chyběly v závěru síly. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, sbalil jsem si lyže a na soustředění v italském Melagu se pustil opět do práce,“ popisuje Vitner. Příznivou zprávou je, že přes náročný trénink drží zdravotně pohromadě Petrovy nohy. „Poslední léta mě dost pobolívaly achilovky, ale od podzimu, kdy jsem začal regeneraci věnovat mnohem více pozornosti, je vše v pořádku."
Rodiče, přítelkyně i kamarádi drží Petrovi v jeho běžecké kariéře palce, ale na nikoho z nich se v době výkonnostní stagnace nespoléhal. „Úděl běžce jsem si zvolil sám, takže jsem se u běhání snažil udržet vlastními silami. Motivaci jsem hledal na různých místech, jedním z nich byla a je kniha o Vlastíku Zwiefelhoferovi. Je to velice zajímavý příběh. Když jsem knihu dočetl, zjistil jsem, jaké máme my dnešní běžci oproti Vlastíkovi rezervy. Je až neskutečné, co všechno musel v běhání i ve svém životě zvládnout. Přitom neměl k přípravě žádné extra podmínky. Z knihy je znát, že byl velice slušným a pracovitým běžcem, který si šel za svým cílem a přitom nedostal nikdy nic zadarmo.“
Vitner: Sasínek mě nepřekvapil
Na 2. kole extraligy (týden po dvojzávodu na 1500m) si Petr vylepšil osobní maximum i na osmistovce. Zlepšení o 8 setin sekundy představuje, přepočítáno na vzdálenost, 60 centimetrový rozdíl oproti tři roky starému času. „Pro Miroslava Buriana, jenž se pokoušel o limit na ME, rozbíhal závod Jan Sýkora. Čtvrtkou jsme probíhali za ideálních 53 sekund. Sýkora pak odtáhl ještě dalších 100 metrů. Poté na jeho tempo navázal Filip Sasínek, který doběhl do cíle za neskutečných 1:46.86. My na něj na poslední třístovce postupně ztráceli. Podobně jako v Šamoríně mi došly síly až na posledních 60 metrech. Do budoucna věřím, že bych mohl na půlce z výsledného času ještě okolo jedné sekundy ubrat.“
Na Zlaté tretře překvapil fanoušky atletiky svým časem (3:36.32) i vítězstvím Filip Sasínek. Co na to Petr Vitner? „Vzpomínám si, jak jsem s Filipem odběhal letos v hale v rámci jeho dvoutýdenní přípravy v Praze několik tréninků. Po prvních dvou jsme s trenérem poznali, že je výkonnostně úplně jinou třídou než já. I z tohoto důvodu jsem tušil, že by mohl na Zlaté tretře zaběhnout výkon mezi 3:36 – 3:38. Pro mě tedy nebyl šokem jeho výsledný čas, ale spíše vítězství. Byl to skvělý výkon, protože Filip dokázal v závěru porazit neskutečně silné finišmany, jako jsou O‘Hare nebo Benitz.“
Roste výjimečná generace mílařů?
Česká mužská patnáctistovka se stává v posledních době silnou atletickou disciplínou. Jakub Holuša vozí medaile z halových šampionátů, loni překonal časem 3:34.26 i 32 let starý rekord Jana Kubisty staršího. Filip Sasínek zase nadchl svým vítězstvím i časem na Zlaté tretře. A svým výkonem ze Šamorína se k této dvojici přidal i Petr Vitner.
Potěšujícím faktem je, že se za trojicí Holuša, Sasínek a Vitner objevují další velice talentovaní běžci. „Honza Friš letos zaběhl čas 3:41.45, mezi naděje patří i Adam Zenkl, který dosáhl v sólozávodě na Zlaté tretře výkonu 3:46.00. V nejbližší době očekávám, že by výkonu v rozmezí 3:45 – 3:48 mohl dosáhnout i Josef Šimsa.“ Na mistrovství republiky v Táboře běžel 26letý Petr Vitner patnáctistovku. Při absenci Holuši, Sasínka i Zenkla byl největším soupeřem Petra Jan Friš, který i díky tomu, že se prakticky celý závod „vezl“, dokázal uspět ve finiši.
Petru Vitnerovi tak zůstalo na kontě dvanáct titulů mistra republiky v dospělé kategorii: dvakrát vyhrál 1500 m pod otevřeným nebem, jednou byl nejrychlejší na 5 km, v hale získal dvakrát zlato na 1500 m a jednou na trati 3000 m. V bězích mimo dráhu se radoval čtyřikrát z mistrovského titulu mezi krosaři v mílařské kategorii a dvakrát na Běchovicích (10 km).
Osobní rekordy Petra Vitnera:
800 m – 1:48.74 (2016), 1500 m – 3:39.85 (2016), 5 km – 14:18.26 (2013), 10 km na silnici – 30:02 (2013)
