Možná jste s námi nedávno sledovali putování běžce Davida Pelíška na finálové klání světové soutěže Golden Trail Series na portugalském souostroví Azory. David byl sice v celkovém pořadí z českých běžců nejvýše, když skončil v konkurenci 170 borců z celého světa na 25. místě, ještě cennějšího umístění však dosáhla Marcela Vašínová – mezi ženami doběhla sedmá a absolutně jí patřilo výborné 49. místo. O dojmy z etapového trialového klání jsme tedy požádali i tuto 31letou českou sportovkyni žijící v rakouském Salcburku.
Navzdory krásnému výsledku z Azor prý běháte poměrně krátce. Je to pravda?
Ano, s běháním jsem vlastně začala až po svém přestěhování do Salcburku před necelými pěti lety. Tou dobou jsem ještě nechápala, jak vůbec někdo může běhat do kopce, když je tam kolem jezer tak krásně. Jak s oblibou říkám, nejsem žádný běžec. Jsem vlastně takový zvláštní úkaz, běžecký anti-prototyp (směje se). K běhání mě přivedla moje láska k horám, nikdy jsem neběhala na dráze ani na silnici. Nemám trenéra, žádný tréninkový plán a vlastně ani neznám techniku. Vždycky jsem milovala hory a veškeré aktivity s nimi spojenými, ať už lyžování, běžkování, ferraty či vysokohorskou turistiku. A to mě vlastně přivedlo k běhání. Postupně jsem k rovinkám kolem jezer začala přidávat menší kopečky, techničtější terén, lehčí ferraty, dlouhé a mnohdy nudné sestupy z hor. Běhání se pro mě stalo ideální formou pohybu v horách.
A jak jste se dostala od „pobíhání“ k závodnímu běhání?
V roce 2018 jsem se ze srandy přihlásila na svůj první horský závod – 30 kilometrů dlouhý Weissee Gletscherwelt Trail, který je součástí velmi oblíbeného závodu Grossglockner Ultra Trail. Dodnes si pamatuji, s jakými obavami jsem odjížděla směr Kaprun. Třicet kilometrů, tolik jsem nikdy v životě neuběhla, to bude průšvih, no hlavně to nějak přežít, honilo se mi tenkrát hlavou. O to větším překvapením pro mě bylo, když jsem v jednatřicetistupňovém horku, s neskutečnými křečemi doběhla do cíle jako první žena, a tak vlastně odstartovala svoji běžeckou kariéru. Závody a úžasná atmosféra s nimi spojená mě naprosto nadchly. Vloni jsem se zúčastnila čtrnácti závodů, většinou v Rakousku, a na všech skončila na stupních vítězů. Vyhrála jsem rakouskou skyrunningovou sérii a k mému neskutečnému údivu dostala nabídku reprezentovat Česko na mistrovství Evropy ve skyrunningu, kde jsem získala zlato v kombinaci vertikálního kilometru a skyrace, a následně na mistrovství světa v dlouhém horském maratonu v Argentině. Tam už se muselo celou dobu běžet, což pro mě bylo horší, ale i tak si 22. místa v nabité konkurenci nesmírně cením.
Jak vypadala vaše kvalifikační cesta na Azory?
Kvalifikace byla celkem vtipná. Nejprve jsem si vyhlédla její francouzský segment v oblasti Chamonix a vyrazila na víkend na 800 kilometrů dlouhou cestu. Při 33 stupních ve stínu jsem po dlouhé cestě v pravé poledne vyběhla na asi nekrásnější trail mého života. Nádherná trasa zpestřená žebříky a technickými pasážemi a ty výhledy na Mont Blanc! Když jsem byla asi ve dvou třetinách trasy, zastavil mě strážce parku, že na cestě došlo k velkému sesuvu půdy a dál mě nepustí. Neobměkčily ho ani moje prosby a krokodýlí slzy. Po pár minutách breku jsem se vrátila kus zpět a pokusila se oklikou dostat zpátky k segmentu, který jsem dokončila. Ovšem i přes prosbu podpořenou záznamem z aplikace Strava organizátoři série můj pokus neuznali jako platný.
Nevzdala jsem se a o pár týdnů později jsem si naplánovala další osmisetkilometrový víkendový výlet: segment na trase světoznámého závodu Sierre-Zinal ve Švýcarsku. Opět to byl nádherný den, skvělá trasa a k tomu zážitek, že běžíte po trase legendy. S pocitem vítězství jsem doběhla do Zinalu a jen čekala, až se můj výsledek objeví na Stravě – toho jsem se však nedočkala. Po měsíci snahy domoci se jakékoliv reakce ze strany zákaznické podpory Stravy se mi dostala odpovědi: „Váš GPS záznam se neshoduje s trasou segmentu, je nám líto.”
Zbývala tedy poslední naděje – závod Mayrhofen Ultraks Zillertal na domácí půdě. Pro mě velmi krátký a rychlý, ale proč to nezkusit. Po těsné bitvě s Polkou Dominikou Stelmach se mi podařilo zvítězit a konečně získat onen vysněný Golden Ticket…
A samotná cesta na Azory? Podle Davida Pelíška bylo její plánování malým hororem.
Ještě v pátek před odletem, kdy byla poslední možnost zrušit letenku, jsem nevěřila, že se finálový závod uskuteční. Stále jsem očekávala omluvný email, že se akce ruší. Naštěstí jsem se nedočkala, naopak přišel email s podrobnými pokyny a slovy „Uvidíme se za tři dny na Azorách“. Hurá, tak už se jen sbalit, v neděli ráno vyrazit do Vídně, zaplatit 160 eur za expresní covid test a sednout do prázdného letadla směr Lisabon a následně Horta. Před příletem na Azory mi přišla kýžená SMS: negativní! Přílet tedy naprosto bez problémů a ostrov Faial mě přivítal 20 stupni a slunečným počasím. To se však záhy změnilo, jen co začaly samotné závody.
Jak se vám líbil etapový systém finále seriálu?
Z podoby finále ve formě čtyřdenního etapového šampionátu jsem byla nadšená. Obzvláště se mi líbilo, že člověk po relativně dlouhém a komplikovaném cestování stráví na místě celý týden a necestuje jen kvůli jednomu závodu. Navíc je to skvělá příležitost, jak se seznámit se spoustou zajímavých a podobně naladěných lidí, ať už závodníků samotných či fotografů, redaktorů a fanoušků. Atmosféra a organizace byly na nejvyšší úrovni a všichni z týmu GTS a Azores TrailRun si zaslouží neskutečný obdiv a poděkování.
Jak jste bojovala s podmínkami, které přineslo náhlé zhoršení počasí před samotným startem finálových bojů?
Závodit čtyři dny v extrémních podmínkách, které nám ostrov Faial připravil, bylo fyzicky velice náročné. Vytrvalý déšť, bahno, mlha, vítr o síle vichřice, vysoká vlhkost vzduchu a neskutečná konkurence startovního pole přispěly k opravdu jedinečnému běžeckému zážitku. Jednu věc bych přeci jenom změnila: trasy jednotlivých závodů by mohly být rozmanitější – delší i kratší, techničtější i méně technické. Přece jen běhat pořád dokola na jeden kráter ze všech možných stran je trochu stereotypní.
Vyhovovala vám náročnost tratí jednotlivých etap?
Já osobně jsem si nejvíc užívala technické úseky a prudká stoupání v potocích bahna. Naopak běžecké úseky na pobřeží se mi vůbec nelíbily. Poměrně velkou krizi jsem měla třetí den, kdy jsem se hodně trápila po většinu etapy a už vzdávala veškerou naději umístit se ve vysněné „top 10” a získat tak možnost startovat na GTS závodech v příštím roce. Naštěstí čtvrtý den zas byly forma a motivace zpět, nohy běžely skoro samy a trasa mi velmi sedla. Když jsem předbíhala závodnice velkých jmen, jakými jsou Ruth Croft nebo Fanny Borgström, naděje na dobré umístění se začínala opět rýsovat. S jen těžko popsatelnými pocity štěstí a se slzami v očích jsem doběhla v poslední etapě na pátém místě a v celkovém hodnocení tak skončila na neskutečném sedmém místě. Předčilo to veškerá má očekávání, dosáhla jsem výsledku, kterého si ve své dosavadní kariéře vedle třetího místa na loňském Skymasters v Limone cením asi nejvíc.
Co může tento výsledek znamenat pro vaši další sportovní dráhu?
Pokud se v příštím roce vrátí situace do normálu, tak se budu moct díky umístění v desítce účastnit závodů GTS světové série. Tedy těch nejznámějších a nejnabitějších akcí, které může trailové běhání nabídnout a na něž se lze normálně jen velmi těžko dostat. S tím souvisí i mediální pozornost a možné lepší podmínky pro navázání partnerství či sponzoringu.
David Pelíšek si velmi pochvaloval organizaci finále, zázemí a běžeckou partu. Přivezla jste si podobné dojmy?
Naprostý souhlas, a to i přes všechna nařízení a omezení kvůli koronaviru. Organizace, atmosféra a parta lidí, které jsem během pobytu poznala, rozhodně přispěly k celkovému velmi pozitivnímu a jedinečnému běžeckému zážitku.
Jaké jsou vaše další sportovní plány a ambice?
V současné chvíli je velmi těžké plánovat už jen tu příští sezonu. Za předpokladu, že se situace vrátí do normálu, že mi bude sloužit zdraví a nohy nevypoví službu, bych se ráda zúčastnila právě závodů GTS, skyrunningové série a UTMB (CCC) jako vrcholu sezony. Uvidíme ale, co příští rok přinese.
Jak vypadá vaše tréninková příprava? Kombinujete stále běh i s jinými sporty?
Jak jsem už zmiňovala, nemám žádný tréninkový plán. Běhám, když mám čas a chuť. Běhání je pro mě zábavou, ne povinností a chci, aby to tak zůstalo i nadále. Během sezony mezi závody moc neběhám, jezdím hodně na silničním kole, věnuji se vysokohorské turistice a obecně trávím většinu času aktivně v přírodě. Přes zimu jsou pak mojí velkou zálibou běžky a skialpy. Skialpinismu bych se chtěla začít věnovat také trochu závodně, v loňském roce jsem se zúčastnila prvních závodů, které mě nadchly podobně jako ty běžecké.
A co životospráva? Prý nejíte maso, je to pravda?
Maso jím, ale jen omezeně. Miluju ryby a plody moře, takže kuchyně na Azorách pro mě byla rájem na zemi, každý den jsem si dala k večeři čerstvého tuňáka nebo chobotnici. Obecně stravu během tréninku a závodů moc neřeším. Stravuji se hodně zdravě a velký důraz kladu na kvalitu potravin. Čerstvé ovoce, zelenina, ořechy a kvalitní mléčné produkty tvoří nedílnou součást mého jídelníčku. Naopak už několik let zcela vyřazuji cukr kromě toho přírodně se vyskytujícího v potravinách. Během závodu obvykle moc nejím ani nepiju, tady mám asi hodně prostoru pro zlepšení. Nepoužívám gely ani žádné doplňky stravy. Na většinou závodů mi vystačí tyčinky za sušeného ovoce a ořechů a lahev vody. Moje nejoblíbenější předzávodní jídlo je croissant se sýrem a krůtí šunkou, jogurt s ovocem a rozhodně nesmí chybět cappuccino nebo raději dvě. Káva je mojí velkou vášní a závislostí. (úsměv)
Marcela Vašínová
- má 31 let, je svobodná a bezdětná
- stejně jako Jiří Homoláč pochází z Chudčic nedaleko Brna
- vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde následně několik let žila a pracovala
- roce 2016 se odstěhovala do rakouského Salzburgu
- pracuje na plný úvazek jako marketingový manager pro menší softwarovou firmu
