Robert Lah: Běhání na boso není o ambicích, ale o pocitech - Český běh

V závodním pelotonu nebývají často k vidění, ale jakmile se objeví, všude vzbudí oprávněný zájem a projevy sympatií. Bosí běžci bez moderní obuvi vybavené tlumením a dalšími technologickými vychytávkami působí trochu jako závan starých časů a dob, kdy sportovní klání bývala opravdu tvrdými souboji drsných gladiátorů. Jedním z těchto „bosoběhých dinosaurů“ je i Robert Lah, reprezentant olomouckého týmu Cycloracing, který si na jaře připsal vítězství v kategorii závodníků bez bot na 6. ročníku Istrijského maratonu (Istrski maraton) ve Slovinsku.

Jak ses dostal k běhání naboso, co bylo tím prvním impulsem?
V roce 2014 jsem běžel svůj první maraton v Praze a právě tam jsem se na trati potkal se závodníkem, který běžel bosý. Tehdy jsem si ještě říkal, že je to naprostý blázen. Jenže pak přišly další takové momenty, které můj náhled na věc postupně měnily. Na Poděbradech (jezero a areál poblíž Olomouce, které jsou pro místní oblíbeným rekreačním cílem – pozn. autora), kam se chodím otužovat, jsem v zimě potkal borce bez bot. A potom jsem si přečetl zajímavou a pro mě i trochu přelomovou knížku Naboso – 50 důvodů, proč zout boty. A řekl jsem si, že to musím taky zkusit. Pak už následoval můj první velký bosý závod na loňském Mattoni 1/2Maratonu Olomouc a prozatímní vyvrcholení na maratonu ve slovinské Istrii.

Jak sis užil právě maraton mezi slovinskými městy Portorož a Koper, na jehož konci jsi byl přímo na pláži u moře dekorován králem místních bosých běžců?
Je to prakticky obrátková trať a byly na ní dvě pasáže – zhruba na desátém a třicátém kilometru – s ostrými kameny typickými pro středomořskou půdu. Tam jsem si to tedy opravdu užil… Jinak to ale bylo v pohodě. To, že jsem bez bot, mě nijak během maratonu nelimitovalo. A samozřejmě musím přiznat, že když jsem se při registraci na závod dozvěděl, že pořadatelé vyhlásili právě i „bosoběhou“ kategorii, tak bylo rozhodnuto.

Můžeš svým běžeckým kolegům, které by něco podobného třeba nikdy nenapadlo, přiblížit, jaká jsou pozitiva a také případná negativa běhání naboso?
Člověk na to hlavně musí nohu naučit, ta si potom velmi rychle zvykne. Trošku obtížnější je to pochopitelně v zimě, ale i na mráz chodidla umějí přivyknout. Dost jiné je to potom na sněhu; myslím si, že já na něm bosý možná nikdy nepoběžím, ale jsou borci, kteří zvládnou i to. Výhody běhání naboso jsou zcela zřejmé – odpadají problémy s výběrem a nutností výměny bot, ale hlavně člověk nemusí řešit otlaky z obuvi či obdobné problémy při špatně zvolených běžeckých botách. A funguje to i jako účinná prevence zranění. Boty zakryjí leckterý vznikající zdravotní problém, zatímco bez nich se člověk při běhu daleko víc přirozeně hlídá a sleduje.

Jak je to s bosým během v těžším terénu?
Určitě se dá i to, ale já v terénu volím takzvané krusky, známé také pod označením happy sandals. Od firmy, která je vyrábí, dostaneš po objednávce podrážku na míru a tkaničky a sandály si jednoduše doděláš. Opět to znamená běh bez puchýřů, nevýhodou je naopak hlavně nemožnost jejich využití v dešti, kdy voda klouže mezi nohou a podrážkou.

Co sklo, hřebíky a další záludné nástrahy na ty, kdo volí běhání naboso či v tenkých sandálech?
Žádný problém. Chce to jen zapojit už trochu zapomenutý instinkt, dívat se před sebe a dávat si pozor.

Tvou ne zcela obvyklou běžeckou výbavu doplňuje ještě známá skotská sukně kilt. Tu jsi začal používat až po zahájení běhání naboso?
Právě naopak. Nejprve jsem běhal v kiltu a botách a až teprve potom jsem odložil obuv. Kilt je hlavně efektní módní doplněk, ale co je důležité, také velmi praktický. Běžecká sukně je vzdušná, „luftuje“ a nezapařují se pod ní jisté části mužského těla, o nichž se v dámské společnosti nemluví. K tomu její používání vytváří tu správnou atmosféru hlavně na velkých městských závodech. Lidi to baví a o to tu přece jde hlavně.

Zlí jazykové tvrdí, že se pod kilt už nic nenosí…
No samozřejmě! Jinak by to ani správně nefungovalo. Občas to zejména běžkyně chtějí testovat. Třeba po maratonu v Linci si to chtěla kamarádka ověřit prakticky a velmi se divila, že jsem nelhal. (smích)

Vraťme se možná raději k bosému běhu… Existuje nějaký podklad, na němž to tímto způsobem opravdu nejde?
Určitě makadam a štěrk. Když z běžců bez bot někdo tvrdí, že se na tom běhat dá, tak ten na těchto površích zcela jistě chodí. Ale já chci skutečně běhat.

Jsi už vítězem „bosé“ kategorie na maratonu v Istrii. Máš i nějaké jiné plány a sportovní cíle v této nepříliš obvyklé disciplině?
Ředitel Hanáckého půlmaratonu, který se běžel v Olomouci týden po Istrii, mi říkal, že se mu ten nápad líbí a že by se pro příští rok možná inspiroval vyhlášením stejné kategorie. To bych určitě uvítal, stejně jako kdyby se přidal třeba seriál RunCzech. Každému totiž bosý běh doporučuji. Je to zase úplně jiný zážitek, který je skvělé vyzkoušet. Jestli ale existuje nějaké mistrovství Evropy či světa? Nevím a ani mě to popravdě nezajímá. Běhání naboso totiž ve skutečnosti není o ambicích, ale o pocitech.