Letošní mistrovství České republiky v běhu na 100 kilometrů, které hostila v sobotu 26. března Plzeň, přepisovala historické tabulky. Mezi ženami opět posunula vlastní národní rekord už na hodnotu 7:18:53 Radka Churaňová (TJ Lokomotiva Trutnov), mezi muži stanovil nové maximum českých šampionátů na 6:52:17 David Pelíšek (AK Olomouc) a zařadil se tak na páté místo dlouhodobých tuzemských tabulek. Obou mistrů republiky jsme se proto zeptali na jejich dojmy z rekordního mítinku. (A se zpožděním, za něž se omlouváme zveřejňujeme nyní.)
Jaká byla vaše motivace a plány pro start na letošním šampionátu na sto kilometrů?
Radka Churaňová: V plánu bylo vylepšení mého osobního rekordu na této trati a zároveň splnění limitu na berlínské mistrovství světa.
David Pelíšek: Na běh jsem se těšil a moc. Byl to můj první závod tohoto roku. Navíc po loňském odstoupení jsem to letos chtěl co nejlépe napravit.
Jak probíhala příprava a poslední týdny před samotným závodem?
R.Ch.: Příprava začala v listopadu a probíhala kupodivu hladce, neměla jsem žádný výrazný tréninkový výpadek. Dokonce jsem ani nechytila covid, přestože jsme jej měli v rodině, a ani při celkem vysoké kilometráži se neobjevily žádné běžecké bolístky.
D.P.: Letošní příprava neprobíhala zrovna podle mých představ. Celou zimu jsem se trápil s bolestmi v pravé noze a oblasti zad. V objemové přípravě jsem pouze ve třech týdnech přesáhl metu stovky kilometrů za týden, což je při tréninku na ultra velmi málo. Posledních čtrnáct dní před závodem jsem už spíše jen odpočíval.
Udělali jste před letošním startem a v průběhu závodu něco jinak než při předchozích ultramaratonských pokusech, ať už se týká přípravy, stravy, obutí či taktiky?
R.Ch.: Měsíc před závodem jsem si nechala poradit od jednoho z nejpovolanějších, a to od Radka Brunnera, který mi připravil všechny tréninky až do startu. Po jeho náročných dávkách jsem začala věřit, že by osobák mohl klapnout. Stravu v průběhu závodu naštěstí taky vyřešil Radek, protože kdybych se měla stravovat podle sebe, vyhořela bych už na padesátém kilometru. Mám totiž problémy s přijímáním tekutin a stravy během závodu. Pokud se mi jídlo a pití nenutí, sama se občerstvuji hodně málo.
D.P.: Běžel jsem pomalu a nevšímal si soupeřů. To byla asi ta nejzásadnější a troufám si říct správná změna, kterou jsem oproti předcházejícím startům na stovce udělal. První polovinu závodu jsem sám sebe brzdil a snažil se nikam nespěchat. Mám tendenci rozbíhat závody rychle a držet tempo, co to dá. Na kratších distancích to vychází, ale u ultra to už je trochu jiné. Tvrdě jsem se o tom přesvědčil vloni právě v Plzni, kde jsem po 62,5 kilometrech musel odstoupit. Ono ne nadarmo se říká, že na stovce se začíná závodit až na sedmdesátém kilometru.
Jak probíhal samotný závod?
R.Ch.: Už od startu jsem si držela průměrné tempo kolem 4:10 až 4:15 a pohybovala jsem se na druhé pozici za Davidem Pelíškem. Za mnou běžel Pavel Kovařík, který mě tuším kolem dvacátého kilometru doběhl a pár kol jsme odkroužili spolu. Dotáhli jsme Rudyho Krajču, který závodil na poloviční trati, a společně jsme zvládli asi dvě kola. Kolem čtyřicátého kilometru už jsme si šli každý to svoje. Maraton jsem zaběhla v čase 2:57 a 50 kilometrů za 3:31, a tak jsem stále mohla doufat, že se mi podaří překonat český rekord. Od šedesátky začalo mé tempo prudce klesat a já přestala věřit, že to stihnu. Díky povzbuzování kamarádů a díky rychlým Radkovým propočtům tempa jsem od devadesátého kilometru věděla, že to v mých silách je, i když mě začaly trápit silné křeče v lýtkách.
D.P.: Na čele jsem byl od startu až do cíle sám. Dařilo se mi až na pár výjimek držet předem naplánované tempo kolem 4 minut a 7 sekund na kilometr. Několik vteřin jsem poztrácel v průběhu závodu kvůli občerstvování v depu, čtyřiceti otočkám o 180 stupňů na trati a také si člověk musí občas odskočit… Celkově však bylo tempo rozvrženo dobře. Poslední desítka byla ze všech nejrychlejší, což se mi při závodech jen tak nepovede.
Přišly v průběhu závodu nějaké větší krize či nečekané komplikace?
R.Ch.: Už od začátku jsem čekala, kdy se dostaví žaludeční problémy. Kolem dvacátého kilometru mi už začínalo být špatně, ale správně zvolenou výživou (gel, čaj, Maurten) a pravidelným doplňováním energie se očekávané problémy nedostavily. Největší krize přišla zhruba deset kilometrů před koncem, kdy se začínaly objevovat křeče, na které při delších závodech trpím. Nejprve na chodidlech a na prstech, pak už se mi začala kroutit celá lýtka. Důležité bylo nezastavovat a tempem kolem pěti minut na kilometr se dostat do cíle.
D.P.: Krize a ultra k sobě patří. Někdy jich je více, někdy méně. Já měl během závodu pouze jednu, kolem pětasedmdesátého kilometru. Naštěstí jsem rychle vzal gel, doplnil cukry a nenechal se v hlavě zlomit. Byl jsem sám překvapený, jak hladce a dobře to celé šlo. Teď si říkám, že jsem to možná mohl zkusit ještě o nějakou tu vteřinku rychleji.
Dařilo se vám dodržovat stanovený plán a taktiku?
R.Ch.: Přesně stanovený plán jsem neměla. Důležité bylo pravidelně se občerstvovat a co nejdéle držet zvolené tempo. A to se podařilo.
D.P.: Do závodu jsem si dal několik cílů. Dokončit závod, zaběhnout pod sedm hodin a ten nejtěžší, překonat traťový rekord Dana Orálka z roku 2011. Věděl jsem, že Dan běžel v průměrném tempu zhruba 4:09 na kilometr. Pokud jsem tedy chtěl tento čas překonat, musel jsem mít svůj průměr rychlejší. Já to zkusil držet kolem těch 4:07 a vyšlo to. Všechny tři cíle se mi tak povedlo splnit. Velkou zásluhu na tom má i můj nastávající švagr, který mi dělal celý závod vynikající support. Díky moc!
Je váš výkon a čas dle vašich představ a spokojenosti?
R.Ch.: Musím říct, že jsem s výsledkem moc spokojená. Chtěla jsem zaběhnout český rekord, a to se povedlo. I když s odstupem času mi je líto, že jsem nezvládla udržet tempo a nezaběhla jsem čas kolem 7:15, na který jsem cílila. Na druhou stranu mi kluci po doběhu hlásili, že jsem o minutu překonala světový rekord na stovce v kategorii žen nad čtyřicet let. Tyto statistiky nemám vůbec nasledované, o to víc mě to potěšilo. Sama bych se to ani nedozvěděla.
D.P.: S výsledkem jsem maximálně spokojený. Nemám v běhání disciplínu a distanci, na kterou bych se specializoval. Běh mě baví a běhám rád vše. Když se mi podaří uspět, vyhrát, získat medaili a ještě se kvalifikovat na mistrovství světa, je to prostě paráda. Kdo by nebyl spokojený?
Dopřál(a) jste si po svém úspěchu i nějaké oslavy či odměnu?
R.Ch.: Rodině jsem samozřejmě udělala velkou radost. Radovali se hlavně proto, že minimálně týden nebudu pořád někde běhat a budou mě mít doma (smích). Ale žádné oslavy neproběhly, doma to moje běhání až tak neprožívají. Pro ně jsem závislák, který si musí pravidelně odběhat svou denní dávku kilometrů. Úspěch na závodech berou jako samozřejmost. To, že jedu do Plzně na mistrovskou stovku, se dozvěděli jen pár dní před závodem.
D.P.: Žádné oslavy se zatím nekonaly, ale příští týden 8. dubna máme v Olomouci už 42. ročník Běhu Výstavištěm Flora Olomouc. Mám v plánu tam vyrazit a s kamarády se proběhnout. Třeba pak dojde i na něco ostřejšího a nějakou tu malou oslavičku. (rozhovor vznikl v týdnu po závodě – pozn. red.)
Znamená vítězství na MČR i nějaké výhody, kariérní posun či povinnosti související třeba s reprezentací nebo sponzory?
R.Ch.: Výhody? Nevím o nich. Myslím, že málokdo vůbec věděl, že se nějaké mistrovství republiky na sto kilometrů běží. Pro mě se nic nezměnilo. Opět mě čeká můj každodenní kolotoč. Osm hodin v práci, nákupy, vaření, trénink a děti.
D.P.: Výsledkem jsem se kvalifikoval na srpnové mistrovství světa na sto kilometrů do Berlína. Moc se na to těším. Pokusím se podat co nejlepší výkon, i když se dá očekávat velké vedro. Co se týká sponzorů, těch není nikdy dost a je fajn, když se najde nějaká možnost podpory. Přece jen obuv, oblečení, cestovné, doplňky stravy a podobně, to vše dnes stojí nemalé peníze. Já mám to štěstí, že jsem podporovaný od sportovních značek Salomon a Suunto. Dále mi pomáhá můj mateřský atletický klub AK Olomouc, obec Bělkovice-Lašťany, ze které pocházím, a Olomoucký kraj. Ten výkon to za vás nepodá, ale vytváří to kvalitní základ k němu. Každé podpory si velice vážím a snažím se, aby se názvy sponzorů ukázaly ať už třeba jen v článku po závodech.
Jak na namáhavý výkon zareagovalo vaše tělo a mysl? Dostavily se po doběhu nějaké bolístky, mimořádná únava nebo snad dokonce zdravotní potíže?
R.Ch.: Druhý den jsem byla celá namožená. Když jsem se byla vyklusat, bolely mě dokonce i břišní svaly a ruce. Dva dny jsem měla podrážděný žaludek, neměla jsem ani moc chuť k jídlu. A zřejmě mi sleze nehet na palci u nohy, měla jsem malé boty (smích). Jinak jsem zregenerovala až překvapivě rychle, to jsem ani nečekala. Třetí den jsem už běhala bez bolestí a bez nějaké větší únavy.
D.P.: Bez nějaké té bolístky to snad ani nejde. Pro tentokrát se našla nějaká ta odřenina, puchýř a jeden odpadnutý nehet. Fyzická únava, ta je pár dní cítit vždy. Na druhý den jsem ji šel vyplavat do bazénu a od pondělí už zase lehce běhám. Psychická únava v tomto případě není. Dosažený výsledek a výkon se projeví spíše pozitivně. Nakopává mě to do další práce a tréninku.
Kompletní výsledky letošního MČR na 100 kilometrů v Plzni naleznete ZDE.
