Když už si na triko připnu startovní číslo, beru to vážně. Běžet závod v kostýmu nebo ho jen tak na pohodu vyklusat, to není nic pro mě. Ale i běžecký staromilec může své zavedené pořádky nabourat. V mém případě za to může parta v modrých trikách s růžovými srdci na zádech. Skrývá se pod zkratkou RWTTC a závody běhá s těmi, co sami nemohou. Na pražském půlmaratonu jsem byl její součástí.
Kulisy na první půlmaraton po dvou covidových letech jsou nezapomenutelné. Předpověď počasí slibovala mráz a sníh, organizátoři měli pro jistotu připravené sypače, aby se závodníci na trati nepřizabili. Černý scénář nakonec nenastal, ale nějaké dva stupně a studený vítr mají k vysněnému počasí taky daleko, prostě kosa jak blázen. Ale my se brzo zahřejeme. „Mám natrénováno pod dvě hodiny. Doufám, že vy taky,“ směje se na nás ze svého vozíku Honza. Zkušený veterán závody s Running With Those That Can’t (RWTTC) obráží nějakých deset let, pořád ho to hrozně baví. Je to nakažlivé.
Před stánkem RWTTC se scházíme s ostatními běžci, dětmi a jejich rodinami. Naše šestičlenná banda z SK Babice kromě Honzy nafasuje na zbrusu novém vozíku malou Viki, pro ni je to závodní premiéra a pro jistotu pojede jen půlku. „Dávejte pozor na ostatní běžce, bezpečnost všech je priorita. A taky nezapomeňte, že nezávodíme, hlavní je, aby si to užily děti. Když to bude bavit je, bude to bavit i nás,“ posloucháme předstartovní instrukce. Dřív se prý sem tam stalo, že nějaký »chrt« čapnul vozík a ostatní ho viděli až v cíli. Vlastně ho docela chápu… Ale bacha si na to dám!
Pozor, vozík!
Startujeme až úplně na konci, jako poslední ze všech běžců. Vltava už pěkných pár minut hraje, když se rovnáme na startovní koberec. Devět vozíků, odhadem necelá padesátka běžců. Naše šestičlenná parta vyráží na čele, ono se sice nezávodí, ale úplně pomalý to taky nebude… Už za Karlovým mostem dobíháme nejpomalejší běžce a dalších deset kilometrů nás čeká prodírání davem, než se startovní pole přece jen trochu natáhne. „Pozor, zleva vozík,“ snažíme se varovat závodníky. Dva z nás klušou vepředu a čistí cestu, což není úplně zadarmo. Dost lidí totiž běží se sluchátky a absolutně nevnímají okolní hluk, tohle není bezpečné vůbec pro nikoho.
My děláme, co můžeme: a úspěšně, přejet se nám naštěstí nikoho nepovedlo. Na pátém kilometru stavíme u toiky, na desátém se nám nedaří potkat rodiče Viky, ale jinak to odsýpá. Z kopce až moc, Honza je kus chlapa a gravitace je mrcha. „Wheelchair,“ pomáhá nám varovat zahraniční běžce sám pasažér. Naprostá většina závodníků ochotně uskakuje stranou a ještě fandí, k tomu se přidávají i diváci podél trasy. Je to vlastně fajn jednou neběžet na šrot a vnímat okolí a atmosféru závodu z hloubi pole!
Do cíle se dostáváme za necelé dvě hodiny. Rychle do aspoň trochu vyhřátého stanu, Honzu přebírá táta, my se loučíme a jdeme na zasloužené pivo. A myslím, že nebudu sám, kdo má pocit, že s vozíkem neběžel naposled.
Více o RWTTC: www.rwttc.cz
