V polovině září se ničivé povodně dotkly také jihočeského regionu a lidé v okolí rybníka Rožmberk a přilehlých toků s obavami sledovali stoupající hladinu. Přesto o necelý měsíc později, konkrétně v sobotu 12. září, se v historickém a lázeňském městě Třeboň mohlo více než tři tisíce milovníků běhu postavit na start Třeboňského půl/maratonu a doprovodných závodů na 10 a 5 kilometrů. Na nejdelší distanci, na níž se zde letos bojovalo také o tituly veteránských mistrů republiky v maratonu, se z vítězství radovali favorité Jan Kohut a Eva Filipiová.
Navzdory přírodním živlům
Nedávně povodně se v Třeboni připomněly hned dvakrát: jednak upozorněním pořadatelů, že některé cesty na trati velkou vodou trochu utrpěly a pevný podklad nemusí být všude zcela neporušený, a také pátečním vytrvalým deštěm, jenž spolu s citelným chladem nesliboval pro dlouhý běh úplně ideální a příjemné podmínky. V sobotu v den startu se však vyčasilo a i ranní zima a mlhy se postupně změnily ve vcelku krásné podzimní počasí.
Vzhledem ke čtyřem různým závodům konaným v jednom (42, 21, 10 a 5 km) a úzkým profilům cest v historickém jádru města i na řadě míst na trati se pořadatelé vcelku logicky rozhodli oddělit starty na jednotlivých distancích a pouštět závodníky na trasu postupně. Maraton se tak běžel v 10.45, půlmaraton v 11.15, desítka v 11.30 a pětka v 11.40 hodin. Určitě příjemná vychytávka, která však přesto přinesla některé drobné problémy, jako permanentní frontu na mobilních toaletách (autor těchto řádků se intimně přiznává, že naposledy před maratonským startem využívá záchody jen pár minut před startovním výstřelem, kdy už jsou obvykle příjemně volné, tentokrát však byly obsazené davem půlmaratonců) nebo mísení nejpomalejších běžců z kratších tratí s elitními maratonci. Celkově se však jedná o zcela jistě lepší řešení než tlačenice způsobená stovkami závodníků s různými ambicemi a tempem.
Přátelská atmosféra
Organizační tým v Třeboni velmi dbá na to, aby se jejich akce konala v přátelském duchu a atmosféře a dá se říct, že se jim to daří. Informace jsou účastníkům servírovány předem včas a přesně, nezbytná komerce u tak velkých závodů je poměrně vybalancovaná a navíc vždy doprovázena vtipným komentářem. Běžci tak sice dobře vědí, co by měli obout, jíst, pít a číst, nemají ale pocit, že bez tohoto řešení budou ze startu s ostudou vyhnáni. Milé je i předzávodní miniexpo s příjemnou obsluhou a minimalistickým balíčkem reklamním předmětů. Naopak pobídka „berte si (sponzorské) tyčinky a nápoje, kolik je libo,“ je spíše úsměvně přátelská.
Pořadatelé dbají i v dalších detailech na to, aby se jejich „klientela“ do Třeboně ráda vracela. Tradicí už je třeba i krájení a ochutnávání obřího dortu pro prvo(půl)maratonce a ty, kteří si zde právě vytvořili nový osobní rekord. A vyloženě specialitou je stánek s kapkou sektu zhruba sto metrů před cílem, takže slavnost dokončení závodu začíná vlastně ještě před cílovou čarou.
Za krásami hlubokých lesů
Samotná trať závodu (zde už hovoříme hlavně o maratonu) je právem charakterizována jako rychlá, ale nikoliv absolutně. Po brzkém vyběhnutí z městské zástavby (starobylá Třeboň je po dávné slávě v současnosti spíše menším provinčním městečkem) se běží hlavně nekonečnými hlubokými lesy kolem vyhlášených rybníků v záplavě pestrých podzimních barev. Krajina je nádherná a především pomalejší běžci mohou místy litovat, že si na tu spoustu krásných hříbků nevzali na trať nůž a košík, ale občas i lehce jednotvárná. Některé rovinky v tichých hvozdech mají bez jediné zatáčky kilometr a víc, navíc v první polovině závodu se i vcelku stoupá, přestože nijak dramaticky. Pokud tedy své osobní maximum posouváte už spíše o vteřinky, nečekejte, že zrovna v Třeboni k tomu budete mít příležitost. Ostatně i pořadatelé v duchu své filozofie férově přiznávají, že v Berlíně se na osobáky běží líp.
Jestliže v prvních ročnících mítinku existovala pochybnost o regulérnosti maratonské trati vzhledem k její délce a také o správném rozmístění kilometrovníků, letos bylo podle údajů z GPS hodinek nejmenované renomované značky vše v pořádku. Skvělé byly také týmy na občerstvovacích stanicích, kde vedle úsměvů a povzbuzování (díky za ně!) nechyběly od desátého kilometru ani iontové a kolové nápoje, banány, sůl, čokoláda, rozinky a další důležité součásti mnohdy trochu bizarní maratonské stravy. A letos coby svalově handicapovaný běžec přiznávám, na třicátém kilometru jsem neodolal ani vábení borců z občerstvovačky k hltu vychlazeného piva.
Jasná prvenství favoritů
Především o triumfech vítězů maratonského závodu nebylo velmi rychle pochyb, náskok těch nejlepších v cíli byl totiž opravdu výrazný. Mezi muži vyhrál Jan Kohut (Fénix Sport Blansko) za 2:32:41 před druhým Miloslavem Pohlem (2:44:33) a třetím Janem Vodáčkem (2:47:20). Také v ženské části závodu nenašla výraznější konkurenci vítězná Eva Filipiová (AK Olymp Brno) v čase 2:48:21 (mimochodem absolutně pátá v cíli) před stříbrnou Evou Strnadovou (Sunday Runners, 3:08:16) a bronzovou Sárou Januškovou (3:09:33).
Půlmaratonský závod opanoval v mužské kategorii Václav Slípka (Dlouhá míle, 1:15:23) před Bohuslavem Maléřem (Škoda Praha, 1:18:34) a Vojtěchem Oplem (Atletika Klatovy, 1:19:16). Ženské stupně vítězů vypadaly takto: Ivona Rejsková (Dobříš, 1:22:51), Aneta Drobníková (ČKS SKI Jilemnice, 1:23:23) a Anna Hill (Katzenzug, 1:23:39).
Kompletní výsledky jsou k dispozici ZDE. Je jen obrovská škoda, že přestože se jednalo o mistrovství ČR veteránů v atletice, tak pořadatelé, ani Sdružení veteránů ČAS doposud nebyli schopni zveřejnit výsledkovou listinu šampionátu podle vypsaných pětiletých kategorií.
Řekli v cíli:
Eva Filipiová (vítězka maratonu): Mně to vyšlo asi i nad očekávání, obzvlášť vzhledem k tomu, že jsem od čtrnáctého kilometru běžela sama, jako většina běžců v přední linii. Přiznávám, že o žádné pronásledovatelce jsem celý závod nevěděla, rozbíhala jsem se s kamarádem z MK Seitl Ostrava, kterého jsem pak nechala kousek poutéct, abych ho za dalších čtrnáct kilometrů předběhla. Byla jsem ráda, že se mi daří držet pořád stejné tempo, ke konci jsem ještě předběhla dva muže, tak to byla má motivace na poslední desítce.
Závod vede hezkým prostředím, ale jak říkám, taková malá nevýhoda je ta osamocenost a absence fanoušků. Na konci jsme ještě vběhli do dobíhajících pomalejších půlmaratonců, ale naštěstí jsem jimi proplouvala bez větších problémů.
Sára Janušková (3. místo v maratonu): Běžela jsem v Třeboni podruhé a opět jsem si závod moc užila. Trať je rychlá a počasí takto na podzim také ideální. Cílem bylo běžet pod 3:15 a ideálně se přiblížit hranici 3:10, což se mi nakonec povedlo a s výsledkem jsem moc spokojená.
Krize přišla kolem 30. kilometru, kdy jsem výrazně zvolnila a trošku se trápila, ale naštěstí jsem se ke konci ještě trošku rozběhla a od 38. kilometru už to zase celkem šlo. Celkově je atmosféra v Třeboni skvělá, moc děkuji organizátorům, kteří mi vyšli vstříc a pár dnů před startem proměnili můj dárkový poukaz na registraci. Příště si dám pozor na to, co si kupuji! Už se těším na další ročník.
Ivana Jedličková (vítězka nad 55 let v maratonu, 3:26:52): Třeboňský maraton 2024 – plán byl běžet na čas pod 3:20. Ten sice nevyšel, ale přesto spokojenost. Mistryně ČR veteránů, to zní dobře. Poslední dobou mě trápí hamstringy a na trati jsem je dost cítila…. Ale jinak se běželo dobře. Žádná velká krize nepřišla. Hodně mě bavil úsek mezi 18. a 25. kilometrem, kde jsme běžely ve skupině asi pěti holek. Krásně to ubíhalo. Trať v Třeboni se mi líbí, letos vyšlo i skvělé počasí, výborná organizace. Příští rok se sem snad vrátím.
Jan Benko (vítěz maratonu kategorie nad 50 let a čtvrtý celkově, 2:48:20): Na start jsem nastupoval s plánem nepřepálit začátek – začít si 4:00 až 4:10 na kilometr. Bohužel jsem se dostal do skupiny mladých vlčáků, kteří to rozběhli na 3:45. Už po prvním kilometru nám odběhl pozdější vítěz a my se ve skupině pěti lidí srovnali na tempu 3:55. Asi na 15. kilometru nám odskočili později druhý a třetí a už jsme zůstali ve třech. Na třicátém jsme byli už jen ve dvou, nejmladší člen naší tříčlenné skupiny měl žaludeční problémy, tak musel do lesa.:-) Od 35. jsem byl už sám. I přesto, že jsem postupně zpomaloval, jsem udržel čtvrté místo v celkovém pořadí, ale musel jsem o ně ještě v cílové rovince zabojovat s první ženou.
Trať a atmosféra krásná, dlouhé asfaltové rovinky schované v lese, místem trošku horší rozbité cesty. Nám vepředu to tak nevadilo, běželi jsme v malé skupině, ale co vím od mé manželky, která se také účastnila, tak u těch, co běželi v hojném počtu, pár lidí bojovalo s podvrtnutím. Samozřejmě když už má člověk něco v nohách, tak bojuje s únavou a potom je to metr od metru těžší se soustředit na každý krok. Musím říct, že bylo i super počasí, vlastně jen na začátku asi mezi 3. až 7. kilometrem to bylo trošku proti větru, ale zpátky to fouklo do zad, a to zas pomohlo.
Sám za sebe jsem to čekal běžecky horší, šel jsem pět dní před maratonem půlku v Hradci Králové za 1:18, tak jsem čekal, kdy to sekne, ale naštěstí ta největší krize přišla až na 38. kilometru, a to už se dobíhalo do města mezi lidi.
Václav Slípka (vítěz půlmaratonu): Byla to moje premiéra v Třeboni, už dlouho jsem měl ten závod v hledáčku a letos to konečně vyšlo. Přihlásil jsem se na půlmaraton v den závodu na poslední chvíli, z toho pak asi vznikla jedna komická situace. Samotný závod byl super, město je malé, ale krásné, docela to tam žilo a atmosféra byla moc příjemná. Na startu jsem okouknul soupeře a ptal jsem se borců v první řadě, jestli někdo poběží cca na 75 minut. Moc velkou odezvu to nemělo, a tak jsem tušil, že na čele žádný velký nával nebude.
Ze začátku to nakopl jeden mladší kluk, držel jsem se ho, ale tušil jsem, že to zřejmě celou dobu nevydrží. Po třech kilometrech už začal zvolna vadnout, a tak jsem šel dopředu za cyklovodiče. První půlka byla náročnější, bylo to převážně lehoučce do kopce a místy foukalo proti. V půlce byla otočka, měl jsem už celkem náskok, takže jsem se soustředil na to, abych běžel dál svoje a úplně se nevyndal. Paradoxně se pak ale běželo o dost lépe, trať začala zase mírně klesat, běželo se hezky v lese, byť po slavných betonových deskách, které mají velké spáry a díry. V poslední třetině závodu jsme se napojili na závod desítky, zase jsem měl tedy společnost a závodníci z jiné trati mi občasným povzbuzováním dodali nové síly a celkem elán běžet dál slušným tempem.
V cíli jsem byl cca dle plánu, po proběhnutím cílem jsme viděl, jak organizátoři začínají rychle natahovat pásku a ptají se, kde běží ten první půlmaratonec, tak jsem se zasmál a řekl jsem, že už jsem tady. Chtěl jsem si nicméně užít proběhnutí pásky, a tak jsem se kousek vrátil a slavně ji protnul. 🙂 Na vyhlášení se pak stala taky jedna vtipná věc – jak jsem se přihlašoval na poslední chvíli, zřejmě došlo k tomu, že si organizátoři špatně zapsali můj rok narození a byl jsem vyhlášen jako vítěz v nesprávné, starší kategorii. Moc jsem to neřešil, ale borec z dotyčné kategorie chtěl ihned zopakovat vyhlášení a ceremoniál, což se také obratem stalo. Sebrali mi ale moje ceny a trofej, takže jsem tam stál bez ničeho a koukal, co se stalo (vyhlášení té mé kategorie se již neopakovalo). Musel jsem už rychle pospíchat k odjezdu, víc jsem to neřešil, na místě však vše pořešila kamarádka Anna Hill a nakonec jsem za vzniklou situaci obdržel odpovídající náhradu, takže spokojenost.
