Finalistka třech z pěti vrcholných soutěží (MS, HMS, ME) si prožila dlouhé obodbí bez plnohodnotného tréninku. Od podzimu už se však připravuje bez omezení a zdá se, že se to projevilo: první dva závody v sezóně naznačily, že se Lenka Masná vrací na pozitivní vlnu a tak by začátkem března neměla chybět na HME v Bělehradě. Druhá část profilu od Jiřího Šoptenka mapuje spletitou cestu svěřenkyně Jiřího Sequenta zdravotními potížemi od května 2015 až po stvrzení comeback sobotní půlkou ve Vídni.
Od zkažené dejvické vody, přes achilovku, chodidlo až po potíže s druhou nohou
Vše započalo 24. května 2015, pouhé dva týdny před Memoriálem Josefa Odložila. „Obvykle piju balenou vodu, ale tehdy mi trenér řekl, abych začala pít raději kohoutkovou. PET lahve prý mohou někde ležet dlouho na sluníčku a uvolňovat tak z plastu do vody škodlivé látky. Měla jsem v tu chvíli za sebou těžký trénink a pro správnou rehydrataci jsem průběžně vypila čtyři litry vody, abych vše doplnila,“ popisuje Lenka.
„Následující tři dny jsem zvracela, během pěti dní shodila šest kilo a všechna síla byla pryč. Ještě další dva týdny jsem byla tréninkově absolutně nefunkční. Byl to obrovský zásah do organismu, přitom jsem se těsně před tím cítila ve výborné formě. Celé tři týdny jsem se nebyla schopna ani pořádně rozklusat. Když jsem to jednou zkusila a poté trenérovi řekla, že jsem odběhala 3 x 1km, zeptal se mě „Ty už běháš?“ a já na to: „Ano, ale běžela jsem to po pěti minutách na kilometr a málem se pozvracela. Normálně se rozklusávám v tempu okolo 4 minut na km, ale tehdy mi bylo tak špatně, že jsem si musela rozklusání rozdělit a pak skončit.“
Jakmile vše odeznělo, přišel další zdravotní problém. „Snažila jsem se nepřipustit výpadek, tréninkově se přetížila a zanedlouho přišly problémy s achilovkou. Odběhla jsem ještě Odložila (2:02.62), pak se trochu výkonnostně vzpamatovala na ME družstev v Heraklionu (2:01.93), ale ihned potom mě začala bolet noha. I přes bolest jsem odjela na mítink do Lausanne (Diamantová liga), kde mi jedna ze soupeřek nechtěně na achilovku šlápla. Nedoběhla jsem a bolest nohy ještě zintenzivnila,“ přiznává.
Ale stále ještě boj o mistrovství světa nevzdávala. „Poté jsem se ještě pokusila splnit v Linci limit na MS (1. srpna). Dokonce za mnou v té době přijela i fyzioterapeutka paní Demuth, která mi dala achilovku během hodiny do stavu, že absolutně nebolela. Vnitřně jsem ale tušila, že i kdyby se mi podařilo limit splnit, nemělo by smysl do Pekingu odjet, protože by mi po případném postupu z rozběhu bolest další start neumožnila. V Linci jsem dosáhla výkonu 2:02.33 a sezónu tímto závodem ukončila.“
Achilovka ještě trochu bolela, přesto Lenka zahájila začátkem října 2015 trénink na novou sezónu. Postupně bolest úplně odezněla, ale přihlásil se nový zdravotní problém. „V polovině listopadu jsem si natrhla plantární fascii (pruh vazivové tkáně rozbíhající se v pěti snopcích od patní kosti k prstům nohy). Paradoxně mi však během tohoto zranění zmizel pozůstatek zánětu z tíhového váčku mezi achilovkou a patní kostí. V chodidle vznikalo při bolesti achilovky určité pnutí, začal bolet prasklý úpon fascie a achilovka povolila. Fascie bolela i nadále. S běžeckým tréninkem jsem musela skončit v polovině listopadu a léčba nohy se protáhla až do března.“
Se všemi zdravotními problémy docházela špičková půlkařka k doktoru Miloši Barnovi. V lednu a v únoru u něho strávila za tři týdny na různých rehabilitačních procedurách čtyři hodiny denně. „Domů na Olymp jsem se vracela strašně unavená a šla hned spát. Byla jsem tak vyždímaná, že jsem se v tomto období nevěnovala ani žádným doplňkovým sportům. Po ukončení léčby u MUDr. Barny jsem udržovala léčbu v areálu Centra sportu MV.“
Lenka se po vyléčení dva týdny rozklusávala a v dubnu pak odjela na třítýdenní soustředění do Maroka, kde ale série zranění pokračovala. „Natrhla jsem si stejnou šlachu na druhé noze, navíc se mi propadla klenba a vzniklo podezření na únavovou zlomeninu. Rentgen jsem bohužel absolvovala až v Čechách, tam již nebylo nic vidět, ale nevyvrátila to pozdější magnetická rezonance.“
Cesta k formě? Tvrdým alternativním tréninkem
Špičkoví světoví běžci se však při zranění nevzdávají. Pokud nemohou běhat, udržují si kondici jiným pohybem. Potvrdila to i Lenka. „Jakmile mi bylo dovoleno doktorem začít nohu zatěžovat, jezdila jsem na rotopedu, plavala, běhala ve vodě s vestou, na antigravitačním běhátku a posilovala. 90 % tréninků jsem našlapala na rotopedu a věřila, že se díky tomu opět brzy dostanu do kondice a rychleji do formy. Mým cílem bylo splnění limitu pro ME (2:02.20) a případně se pokusit zdolat i limit na olympiádu.
Na rotopedu imitovala půlkařka časově intervalové běžecké úseky. Nahrazovala tím trénink rychlosti, čtvrtkové, půlkové i patnáctkové tempo. „Brávala jsem si sporttester, ale směrodatnější byly otáčky a watty. Jde o jiný pohyb než u běhání, a tělo si u toho hrábne více než při běhu, protože není zvyklé na jiný pohyb. Zvláště rychlost je pro mé výkony na půlce alfou a omegou. Vím, že pokud se ji mohu pravidelně věnovat, mohu pak běhat půlku pod dvě minuty stabilněji,“ upozorňuje Lenka.
„Mělo to systém, nešlo o žádné hodinové volné šlapání a koukání do zdi,“ usmívá se. „Nemyslím si, že by měl atlet zařazovat rotoped (nebo kolo) v závodním období, ale mám osobní zkušenost, že v přípravném období to jde. Plavání a brusle (polozávodní) byly v době zranění spíše taková vytrvalostní „udržovačka“ – hlavně v období, kdy už noha nebolela, na bruslích jsem přišla na to, že na nich natrénuji dobře silovou vytrvalost. Na cyklistické stezce se dalo jet rychlostí až 30 km v hodině, ale pouze za předpokladu, že tam nebylo příliš mnoho lidí. Brusle jsou velkou zabíračkou na přední i zadní stranu stehen i na hýždě, používám je nejen v době zranění, ale na vyjetí i jednou za měsíc v hlavním přípravném období. Obecnou vytrvalost jsem v období běžecké pauzy udržovala hodinovými běhy v hluboké vodě ve speciální vestě.“
Psychicky to pochopitelně bylo velice náročné období. „Udržovala jsem se kondičně, snažila se neupadat na mysli a věřit, že série zranění jednou skončí. Na náhody nevěřím, osud to tak chtěl, ale teď jen doufám, že jsem si všechna zranění vybrala nadlouho dopředu. Našli se lidé, kteří za mnou chodili a snažili se mě povzbudit (je to od nich milé), někteří mě i litovali. Já se ale v takových chvílích snažím spoléhat spíše sama na sebe. Mám štěstí na přátele, kteří tu prostě byli, a to bylo z jejich strany to nejdůležitější. Když chcete něčeho dosáhnout, musí to vycházet z vás. Já se chtěla vrátit a za tím jsem si šla.“
Zdlouhavý návrat na závodní dráhu
Původně chtěla Lenka odstartovat loňskou sezónu 8. května na memoriálu Zuzky Krajčové v Liberci. „Den předtím jsem si obula poprvé tretry, ale nemohla jsem v nich pro bolest nohy odběhnout ani rovinku. Hřebíky byly pro nohu dost nepříjemné. Netušila jsem, že začnu s pořádným běžeckým tréninkem až v den memoriálu Josefa Odložila. (6. června).“
Od té doby jsou již Lenčiny nohy v pořádku, po Odložilovi odjela na 14 dní na soustředění do Melaga, kde se snažila naběhat kilometry, které se v době zranění trochu ztratily. „Bylo důležité vytvořit základ pro kvalitnější tréninky. Některé klusy jsem odběhala s Dianou Mezuliáníkovou, ale například při úsecích kopců jsem vynechala vyběhávací rovinky a absolvovala je až v rámci druhé fáze na hliněné cestě, zatímco ostatní je běhali na asfaltu.“
Opatrně přistupovala i k použití treter. „Až do extraligy (12. června) jsem je měla na nohou jen jednou, ne tak z obavy, že bych takové tréninky fyzicky nevydržela, ale spíše z možného návratu zánětu do šlachy. Později, v době, když jsem již běhala v tretrách třikrát týdně, jsem ještě šlachy trochu cítila (pálení), navíc jsem měla pod jednou nohou oteklou měkkou tkáň. Pokaždé jsem si musela tretry mezi jednotlivými sériemi úseků zout, promnout prsty, a dalo se pokračovat.“
S tím samozřejmě souviselo i množství speciálních tréninků. „Úseků v půlkovém tempu jsem letos příliš neodběhala, bylo nutné se k nim postupně dopracovat, aby to dávalo nějaký smysl. Nemělo by cenu odběhnout tři dvoustovky za 28 sekund, když by jich bylo potřeba osm. Běhala jsem spíše čtvrtkové a patnáctkové tempo, aby se vše sešlo na osmistovce. S trenérem jsme ale k tréninku přistupovali opatrně, protože jsem cítila, že nohy ještě nejsou v optimálním stavu. Tím pádem bych mohla našlapovat trochu jinak a hrozilo by nebezpečí zranění jiných částí nohou.“
Při prvním závodě po návratu očekávala výkon 2:04 – 2:05, ale na zmíněné červnové extralize dosáhla času 2:07.82 „Věděla jsem, že nemám běžecky příliš natrénováno, ale snažila jsem si to nepřipouštět a věřit tomu, že v nohách zůstalo něco ještě z předešlých sezón, hlavně jsem na tom byla dobře kondičně. Měla jsem za sebou pouze 14denní kvalitní běžecký trénink, kdy jsem si pouze jednou obula tretry. V několikatýdenním období předtím jsem si mohla vzhledem ke zranění pouze 2x týdně zaklusat.“
Hned po první startu absolvovala v polovině června mistrovství republiky v Táboře (stříbro), ale závodem po delší době, kdy začala Lenka opět cítit náboj a dynamiku, byla až šestistovka v Chebu 2. srpna (1:29.32) „Přála jsem si sice o sekundu rychlejší čas, ale běželo se v chladnějším počasí (15 ºC) a celý závod jsem si odtáhla. Prohrála jsem ve finiši se Slovenkou Alexandrou Štukovou, ale pocit, že se stávám opět závodnicí, byl fajn. Začínala jsem cítit, že jsem to já a stačilo potrénovat trochu do rychlosti. Následoval kilometr ve Zlíně (2:46.61), který jsem opět běžela způsobem start – cíl, a přesto se mi běželo úžasně. Trenér mi před závodem řekl, že bude spokojený, když zaběhnu čas mezi 2:44 – 2:46. I proto jsem od startu začala trochu opatrněji.“
Výrazné zlepšení po cestě vlakem
Zlom na půlce přišel v italském Ceslu na mítinku „Melinda“, kde si Lenka po předchozích výkonech v rozmezí 2:06 – 2:09 posunula svůj nejlepší čas loňské sezóny o tři sekundy. O svém startu se dověděla od manažera Alfonse Jucka týden dopředu. „Původně jsem měla startovat 21. srpna ve Švédsku, ale tamní pořadatelé mi nebyli ochotni přispět na dopravu. Do Itálie jsem cestovala den před závodem celkem 10 hodin, ale snažila jsem si únavu nepřipouštět.“
Ještě dva dny před startem přitom nebylo jasné, zdali se na Melindě sejde kvalitní konkurence. Pokud by tomu tak nebylo, Lenka byla rozhodnuta běžet taktikou start – cíl. „Nakonec dopadlo vše dobře a na start se postavily dvě soupeřky s osobními rekordy pod 2:02. Taková konkurence byla určitou zárukou rychlého závodu. Start byl naplánován na 20:10 hod, ale vzhledem k velkému počtu běžců na 1500 metrů jsme odstartovaly až o 50 minut později. Byla to taková malá Itálie v Itálii.“ Lenka nastoupila na start s cílem zaběhnout pod 2:04, ale v koutku duše věřila ve výkon pod 2:03, nakonec z toho bylo (2:03,77).
Cítila se skvěle již při rozcvičení, celkový výkon však ovlivnil neskutečně rychlý začátek. „Byla to nejrychleji rozběhnutá půlka po dlouhé době, přitom pacemaker (vodič tempa) běžel ještě s odstupem před námi. Dvoustovkou jsem probíhala za 28.0, třístovkou za 42.6. Držela jsem se neustále v závěsu za Francouzkou, která nakonec doběhla čtvrtá, ta však poté co zjistila, že běžíme příliš rychle, ve čtvrté stovce výrazně zpomalila (59.2). Já na ni málem naběhla. Poté se tempo opět zvedlo (600m – 1:30.2), běželo se mi neustále velice dobře, a i když jsem neměla v poslední dvoustovce pocit, že zpomaluji, absolvovala jsem ji přes 33 sekund. Na ostřejší finiš jsem ještě neměla natrénováno. Pravděpodobně se projevil i rychlejší začátek závodu a cukané tempo. Oproti předchozím závodům jsem se ale zlepšila o 3 sekundy, takže jsem byla spokojená“
Na mezičasech volalo několik trenérů na své svěřenkyně mezičasy italsky, takže nebylo možné zaslechnout v té vřavě české. „O tom, že jsme rozběhly závod tak rychle, jsem neměla tušení. Byla možnost podívat se na časomíru při náběhu do druhého kola, ale v té chvíli jsem se musela soustředit, abych nenarazila do zpomalující soupeřky. Atmosféra na stadionu byla skvělá, hodně mě to do ní vtáhlo. Většina disciplín proběhla za hlasité hudby, což zapříčinilo, že sprinteři – čtvrtkaři téměř neslyšeli výstřel.“
Předchozí závody loňské sezóny Lenku příliš netěšily. Absolvovala je stylem start – cíl, nebo se taktizovalo (například na M ČR). „V Itálii to bylo jiné kafe, na závod jsem se těšila, protože jsem věděla, že se poběží rychle a závod bude mít náboj. Žádné taktizování. Ono když se běží první čtvrtka za 64 sekund, tak na člověka dolehne únava tak jako tak.“
Start na dalším zahraničním mítinku koncem loňského léta, a pokus stlačit nejlepší čas sezóny pod 2:03, již bohužel nevyšel a Lenka tak na závěr sezóny absolvovala pouze extraligu, kde se jí podařilo kosmeticky upravit nejlepší čas sezony o čtyři setiny sekundy (2:03,73). „Po sezóně, která je pro mě každý rok ukončena víkendem, kdy se běží Běchovice, jsem zkrátila obvyklé měsíční odpočinkové období pouze na týden. To aby šlachy nezlenivěly. Poté jsem zahájila novou tréninkovou sezónu říjnovým soustředěním v Melagu. Následoval desetidenní odpočinek v ČR, po němž jsem se na 18 dní vrátila do Melaga a zakončila tak sama bez tréninkové skupiny podzimní přípravu. V prosinci jsem odjela na 14 dní na Kanárské ostrovy na Lanzarote, kde jsem byla poprvé. Podmínky pro „trénink“ jsou tam dokonalé, zvláště proto, že je vše na jednom místě.“
Za poslední roční tréninkový cyklus naběhala Lenka z důvodů zranění pouhých 600 km, přitom obvyklý roční objem činí 2500 – 3000km. „Týdenní kilometráž se v přípravném období pohybuje mezi 70 – 90 km týdně, v závodním období 40-50km. Na půlkařku odběhám dost vysoký objem. Překvapilo mě, že jsem loni z pětkrát nižší roční kilometráže zaběhla jen o tři sekundy pomaleji, než běhám stabilně.“ Lenka pro udržení kondice udělala maximum, tohle byla zasloužená odměna. „Loni v létě byl můj zdravotní stav 95 procentní, ale to se dalo očekávat. Potvrdil mi to i lékař, který mi sdělil, že mě mohou chodidla bolet ještě půl roku. Hřebíky na nohu trochu tlačily, ale nebylo to nic, co by mě omezovalo. Přes zimu budu trénovat dost v hale, ale jinak běhám raději venku. Je to pro nohy šetrnější.“
Vydařený podzim se daří v hale úročit
Podzimní příprava proběhla podle plánů a co je ještě důležitější, také nohy jsou v úplném pořádku. „Absolvovala jsem tři soustředění (2x Melago a 1x Lanzarote). Trénink byl veden více v kvalitním objemu, což znamenalo, že jsem nabíhala více kilometrových a dvoukilometrových úseků než v předchozích sezónách.“
Lenka dokonce začátkem prosince absolvovala dvoumílový závod ve Stromovce (Lívancový běh), kde doběhla mezi ženami v traťovém rekordu na prvním místě a v celkovém pořadí obsadila 4. pozici. „Běželo se mi skvěle, i když závod probíhal při teplotě minus 4 ºC a já měla zmrzlá chodidla. První pětistovku z mírného kopce jsem zvládla v tempu 3:05, ale pak mě předběhlo několik mužů chlapů a já se jich snažila udržet. Průměrný čas na kilometr byl něco přes 3:22/km.“
20. ledna se Lenka pokusila o překonání svého českého halového rekordu na kilometr z roku 2015 (2:42.05). Během první šestistovky (mezičas 1:38) si postupně získávala osmimetrový náskok na Dianu Mezuliáníkovou. Ve čtvrté dvoustovce zpomalila a náskok se ztenčil na pět metrů (mezičas na 800 m – 2:12). V posledním okruhu obě běžkyně zrychlovaly, ale ještě 100 metrů před cílem zůstával náskok neměnný. Poté se začala Diana Lence každým krokem přibližovat, a téměř na cílové čáře se posunula na první místo. Rozdíl dvou setin sekundy (2:43.91 – 2:43.93) znamená po přepočtu na vzdálenost 12 cm.
Jak hodnotí závod Lenka? „S výkonem i stylem start – cíl jsem celkem spokojená. Jen nechápu, jak jsem mohla oproti plánu prokoučovat na čtvrté dvoustovce téměř dvě vteřiny (smích). V závěru jsem pak časovou ztrátu na rekord opět stahovala.“
Dalším Lenčiným startem byl závod na 800 m ve Vídni, kde – doufejme – stvrdila svůj návrat na závodní dráhu, když „osobákem po zdravotních problémech“ 2:02.97 o vteřinu pokořila limit ČAS pro účast na HME (2:04). „Byla to moje první halová půlka od roku 2015, takže jsem určitě spokojena. Běželo se mi výborně, při náběhu do posledního kola jsem cítila, že Britka přede mnou zpomaluje, ale nechtěla jsem vytuhnout, tak jsem se raději vezla až do poslední zatáčky. Několikrát jsem ji nechtěně kopla do nohou, což byl signál, že zpomalujeme. Závod byl přepálený, Britka nakonec běžela 2:04,“ popisuje Lenka. Ostatně podle mezičasů můžete posoudit sami: 200/28.28, 400/58.53, 600/1:30.35. „Ještě jsem ale pořád v plné přípravě a cítím se trochu nevyběhaně.“
„V letošní halové sezóně zaměřujeme opět na půlku, ale chtěla bych si vyzkoušet i nějakou čtvrtku. O disciplíně, kterou poběžím na mistrovství republiky, se teprve s trenérem rozhodneme. Hlavně ale je, že mě již sedm měsíců nic nebolí,“ těší Lenku Masnou.
