Opravdu velký závod hned za rohem. Jaký byl 40. vídeňský maraton

Jaké to je běžet závod s dalšími zhruba třiceti tisícovkami účastníků? Navíc v ulicích krásného historického velkoměsta, které právě slaví kulaté výročí svého maratonu, jenž vždy dostane do ulic dobrý milion diváků a fanoušků? A ještě kousek za našimi hranicemi? To vše nabídl 40. Vienna City Marathon, který ovládli keňští atleti Samwel Mailu (2:05:08) a Magdalyne Masai (2:24:12). Výsledky ale nyní nechme být a pojďme se podívat, jaký byl onen jubilejní vídeňský svátek běhu.

Pro autora těchto řádků je Vienna City Marathon vskutku osobní záležitostí. Před šestadvaceti lety to byl vůbec první maratonský závod, který jsem úspěšně absolvoval. Od onoho roku 1997 jsem na královské trati v metropoli na Dunaji startoval podle dostupných údajů čtrnáctkrát. Troufnu si tedy srovnávat, jak se tato akce během let měnila a co v současné době nabízí zájemcům o zážitek účasti na velkém městském maratonu.

S maratonem po střední Evropě

S kamarády běžci nejen z Olomouce vyrážíme za maratonskými emocemi každoročně. Přitom si vybíráme dosažitelné (vzdáleností i finančně) destinace ve střední Evropě – vedle tuzemska hlavně Slovensko, Polsko, Slovinsko a právě Rakousko.

Původně byla cílem těchto výletů výhradně jen Vídeň, a to díky našemu kamarádovi Jiřímu Zemanovi. Ten běhal maratony už v šedesátých letech minulého století a ve Vídni stál poprvé na startu v roce 1988 při tehdejším pátém ročníku. Samozřejmě na pozvání, výjezdní doložku a devizový příslib, jak bylo tehdy nezbytné. Letos byl Jirka ve svých těžko uvěřitelných 75 letech aktivním, i když již neběhajícím členem naší početné třicetičlenné výpravy.

V osmdesátých a devadesátých letech byl v západním světě, k němuž samozřejmě počítáme i Rakousko, běh značně populární aktivitou. Doba velkého boomu maratonských a půlmaratonských městských závodů však teprve měla přijít. Pořadatelé tehdejších masových mítinků se proto museli velmi snažit, aby přilákali na start, a hlavně k pokladnám se startovným dostatečný počet účastníků.

Časy hojnosti jsou pryč

A tak čekaly ve Vídni na běžce při registraci tašky nadité dárky od sponzorů a v budově tamní historické radnice předzávodní večeře zdarma. Během let tašky postupně splaskávaly, pohoštění se z reprezentativních prostor přesunulo do haly městského výstaviště a následně i obdrželo svou cenovku. Letos už předstartovní balíček obsahoval vedle pár reklamních letáků prakticky jen závodní číslo a (pasta) party zmizela úplně.

Je ale asi zbytečné vídeňským pořadatelům něco v tomto směru vyčítat. Podobně „byznysově“ se zachovali organizátoři i jinde, včetně českých zemí. Jaký tedy vlastně je současný největší rakouský maraton?

V prvé řadě poněkud drahý, alespoň ve srovnání s podobnými akcemi, například v rovněž nedalekém Krakově. Výše startovného je závislá na tom, v jakém pořadí se přihlásíte. V průměru se však pohybuje u maratonu kolem jednoho sta eur, což už je v našich končinách poměrně dost. Za tuto cenu dostane účastník solidní standard. Nic mimořádného navíc, například oblíbené finišerské tričko v ceně startovného není a je třeba si za ně připlatit. Ale ani žádný zjevný nedostatek, který by člověk pociťoval před cestou na start a samotném zdolávání maratonské porce kilometrů.

Desetitisíce na trati a statisíce kolem

Hlavním magnetem nedělního maratonského závodu ve Vídní je bezpochyby zážitek z opravdu velkého městského závodu. Vedený je širokými bulváry imperiálního velkoměsta hustě osázenými opravdu nadšeně povzbuzujícími diváky (to se za ta léta nijak nezměnilo).

Vídeňský maraton startuje společně s půlmaratonem a čtyřčlennými štafetami, takže v jednu chvíli je v akci podle organizátorů na třicet tisícovek běžců. K podobnému modelu dnes sahá málokterý z pořadatelů obřích běžeckých akcí, třeba v Praze či již zmíněném Krakově se maratony a půlmaratony konají odděleně.

Společný start je samozřejmě výhodou i nevýhodou zároveň: kdo si chce podobnou masu lidí a davový prožitek vychutnat, má jedinečnou šanci, navíc na trase není ani chvíli sám. Pro běžce se závodními ambicemi a snahou dosáhnout co nejlepšího výkonu už to taková radost není. Systém koridorů podle nahlášených časů a starty ve vlnách s několikaminutovými pauzami nicméně zajišťují, že až na pár úvodních stovek metrů k vážným tlačenicím a kolizím nedochází. Snad jen rozdivočelí sprinteři ze štafet občas svým kličkováním a zběsilým předbíháním ohrožují (půl)maratonské šiky, jinak je však tempo davu vcelku plynulé.

Důkladná organizace navzdory masám

V sobotu startuje doprovodný pětikilometrový závod a běhy na kratší vzdálenosti určené především rodinám a dětem. Ulicemi města se tak podle pořadatelů proběhne za dva dny celkově kolem 38 tisíc lidí. Přesto k dalším přednostem vídeňského běžeckého víkendu patří velmi dobrá informovanost od organizátorů před závodem s řadou po sobě jdoucích instruktážních mailů. Tedy samozřejmě s nezbytnou komerční vatou a nabídkami placených služeb navíc.

Vůbec organizace akce je typicky „německy“ důkladná, vcelku plynule šlape vše od předzávodní prezence s vyzvednutím čísla až po odbavení závodníků v cíli nacházejícím se v samotném historickém jádru města na bulváru mezi radnicí a palácovým komplexem Hofburg. Do jeho útrob se mimochodem kdysi dobíhalo a v chladivých kamenných zdech se ukrývaly také stoly s cílovým občerstvením.

V zájmu plynulosti je ale nově cílová čára přímo na bulváru a finišerský bufet pod otevřeným nebem (místo tolika emotivních setkání a náhodných běžeckých seznámení) musel ustoupit pouhému předání balíčku s ovocem, nápoji a několika drobnostmi navíc. Potěšil rychlý výdej osobních věcí z nedalekých kamionových kontejnerů, jež zavazadla běžců převážely ze startu – u moderního vídeňského sídla OSN na břehu Dunaje – do cíle.

Moderní aplikace, málo toalet

Potěšila také vcelku zdařilá mobilní aplikace závodu s možností zadat si do ní jména kamarádů spoluběžců a mít tak hned v cíli informace o jejich pohybu na trati a času. Praktické zejména pro větší zahraniční výpravy, jako byla ta naše. Naopak nepotěšily dlouhé fronty před mobilními toaletami v prostoru startu, kam se během jediné hodiny logicky pokoušely ukrýt se svými potřebami desítky tisíc lidí (někteří opakovaně).

Jinak opravdu převažovala promyšlená a přesná logistika, bez zjevných zádrhelů, ale také bez okamžiků nadšení z něčeho, co je nadstandardně lepší než jinde u konkurence. Což platí i o občerstvení na trati s dostatečnými zásobami vody, iontových nápojů a banánů, blíže k cíli i autorem těchto řádků preferované coly. Více se toho do standardního menu nevešlo.

Stabilní trasa, kouzlo se přesto malinko vytrácí

Trať samotná se za dlouhé roky pořádání závodu příliš nezměnila. Dříve se startovalo u ctihodného císařského sídla Schönbrunn, dnes se tudy probíhá zhruba na šestnáctém kilometru. Čest hostit startovní prostor dostalo moderní UNO City (sídlo OSN) s impozantními mrakodrapy a náběhem na úvodní kilometrový most přes Dunaj – vcelku důstojný začátek maratonské cesty.

Dále se běží hlavně po širokých, kapacitních bulvárech, po 21 kilometrech se poprvé dobíhá do centra, kde končí pouť půlmaratonců. Dvakrát se také běžecký had noří do osvěžujícího zeleného chladu hlavní aleje ikonického parku Prater. Škoda že pravděpodobně kvůli zvyšujícímu se počtu závodníků zmizel někdejší průběh přímo pod atrakcemi stejnojmenného vyhlášeného pouťového areálu. Tady totiž pod obřím vídeňským kolem nabízeli hospodští z přilehlých podnikům žíznivým běžcům na 30. kilometru orosené sklenice s pivem. Pekelné lákadlo…

Lákadlo hlavně pro milovníky Vídně

Závěrem lze říct, že Vienna City Marathon nabídne přesně to, co se od moderního městského „masáku“ očekává. Za slušné peníze slušnou organizaci, bez větších kazů ale i bez drobných radostí a potěšení, která podvědomě lákají k návratu. Kdo má rád běh a město Vídeň, určitě by se sem měl vypravit, chybu neudělá. Já už dnes vím, že každoroční účasti, jichž jsem se dopouštěl na přelomu tisíciletí z úcty ke svým starším běžeckým kamarádům a z chutí být zase „při tom“, už opakovat nebudu. Jsou i jiná pěkná místa k běžeckému prozkoumávání…