Na 24hodinovce v Albi padaly rekordy. Nový český má Ondřej Velička - Český běh

V jihofrancouzském městě Albi se na sklonku října konalo letošní a celkově již patnácté mistrovství světa v běhu na 24 hodin. A na místě s bohatou historií se také přepisovaly dějiny českého ultramaratonu. Zásluhou osobního rekordu nejlepšího z našich reprezentantů Ondřeje Veličky, jenž má nově hodnotu 265,646 km, padl o 2,5 kilometru jednadvacet let starý rekord český, který doposud držel legendární Tomáš Rusek. Vicemistr Evropy Velička díky němu v jednom z nejkvalitnějších ultrazávodů všech dob skončil na skvělém osmém místě.

Do města, které bylo ve středověku terčem křížového tažení proti albigenským, se mistrovství světa na 24 hodin vrátilo po dvou letech. Konalo se na místním atletickém oválu a přilehlé trati, jeden okruh měřil bezmála 1,5 kilometru. Na start se postavilo 205 mužů a 147 žen a od začátku bylo jasné, že půjde i přes teplé počasí o velmi rychlý závod. Potvrdil to mimo jiné i nový světový rekord žen, jenž stanovila vítězná Američanka Camille Herronová a nyní činí 270,116 kilometru. A spousta dalších běžců zde posouvala své vlastní i národní limity.

To nejrychlejší z Čechů Ondřej Velička překonal své dosavadní maximum vytvořené před třemi lety právě v  Albi o sedm kilometrů. „Můj výkon absolutně předčil má vlastní očekávání. V roce 2016 jsem v Albi zaběhl velmi slušný výsledek a vybojoval stříbro na mistrovství Evropy, ale další tři roky jsem se na čtyřiadvacetihodinovkách trápil a vůbec mi nešly. Proto jsem do závodu nastupoval s velkým respektem a pokorou a stanovil si relativně skromný cíl 240 kilometrů. Ale zároveň jsem to chtěl rozběhnout stejně jako v roce 2016 s tím, že mi to třeba opět sedne. A ono to sedlo,“ neskrývá nadšení z dosaženého úspěchu Velička.

Jak už to u vydařených závodů často bývá, na trati se nepotkal s žádnou výraznější krizí. „U mě jsou většinou navázané na občerstvování. Dokud jím, dokážu běžet. Pokud přestanu, dostanu se do energetického deficitu a pak mi to tolik nejde. Jinými slovy: pokud spolupracuje žaludek a dokážu neustále jíst a pít, jde to dobře. Tentokrát mi v jednu chvíli žaludek malinko protestoval a došlo k menšímu propadu tempa. Naštěstí to netrvalo dlouho a já se srovnal bramborovou kaší z občerstvovačky pořadatelů. Ta mě postavila na nohy a já po chvíli opět dokázal sníst i gely,“ popisuje borec, který se běhu věnuje od roku 2011.

Nemyslel během závodu, v němž se neustále držel v popředí celkového pořadí, na medailové umístění? „Abych pravdu řekl, v medaili jsem absolutně nedoufal. Po sto uběhnutých mílích jsem se ale cítil stále dobře a začal věřit v překonání rekordu. Proto jsem posledních asi sto kilometrů prakticky nesledoval pořadí, ale zaměřil se pouze na uběhnutou vzdálenost. K tomu jsem směřoval veškerou pozornost a často jsem propočítával, jestli je to reálné. Samozřejmě top ten na světě je skvělý výsledek, ale překonání rekordu hřeje u srdce mnohem víc. Zvlášť když jsem překonal tak skvělého ultramaratonce, jako je Tomáš Rusek,“ těší Ondřeje Veličku.

A jeho počin sleduje s obdivem právě i muž, který byl dosavadním držitelem českého maxima a je stále i přes jeho překonání naší ultramaratonskou legendou. „Ondru i Radka Brunnera sleduji už pár let a čekal jsem překonání mého rekordu každým rokem. Vloni jsem dokonce jel na pozvání ultraběžců na mistrovství Evropy do Temešváru s očekáváním, že k překonání budu osobně přispívat podporou na místě. Počasí tomu ale nepřálo. Do Albi jsem chtěl jet také, ale musel jsem průvodcovat cyklozájezd do Sikkimu. Na překonání jsem dával větší šanci Ondrovi, protože Radek je více upnut na Spartathlon, ale to neznamená, že by rekord nemohl do dvou let posunout ještě výše,“ komentuje posunutí mezníku z cesty do Himalájí Tomáš Rusek.

A přidává jednu zajímavou informaci: „Od loňska mám nové levé koleno a už jsem znovu začal poklusávat. Dokonce jsem na Barokomaratonu uběhl v botech z Lidlu deset kilometrů, ale pak jsem blbě spadl při kanyoningu u Tolmezza a pochroumal jsem si trochu záda. Na kole jezdit můžu, a když se to se zády zlepší, tak začnu zase trénovat a třeba ještě uběhnu někdy slušně osmačtyřicetihodinovku v kategorii nad sedmdesát let,“ avizuje možný návrat legendární borec, který mimo jiné dvaadvacetkrát zvládl klasický maraton pod 2 a půl hodiny.

Ale zpět do Albi. Hned čtyři další borci překonali 200 km a vešli se do první stovky celkového pořadí: 25. Jiří Horčička (243,688 km), 46. Petr Herejt 226,243 km, osobní rekord), 66. Radek Brunner (212,363 km), 90. Dušan Kopečný 202,653 km). Náš tým zásluhou prvních tří borců obsadil osmé místo se zápisem 735,577.

V ženské části závodu, v níž padl již zmiňovaný světový rekord, byla nejžhavějším českým želízkem v ohni letošní národní rekordmanka Radka Churaňová. Ta se také dlouho držela na virtuálních stupních vítězů, ve druhé půli závodu se však začala propadat a dokončila na devatenáctém místě za 222,031 kilometru. „S mým vystoupením nejsem vůbec spokojená, čekala jsem daleko lepší výsledek. Do poloviny závodu jsem běžela na druhém místě a běželo se mi celkem dobře. Vinou špatného občerstvování jsem od dvanácté hodiny nebyla schopna nic pozřít a vše jsem vyzvracela. Chyběla mi energie a já nezvládla udržet tempo. Zbytek závodu už bylo jen trápení a snaha vydržet až do konce,“ mrzí Churaňovou, která ví: „Pokud by se mi podařilo běžet bez nějaké větší krize, mohla jsem bojovat o třetí místo. První dvě soupeřky běžely opravdu skvěle, nebyla šance zvládnout jejich tempo.“

A jaké si z toho vezme ponaučení do budoucna? „U takto dlouhých závodů se musím naučit pořádně občerstvovat. To opravdu neumím a už jsem na to několikrát dojela. I když jsem měla vše připravené a pevně dané, kdy mám co jíst a pít, nedodržovala jsem to. A to se mi vymstilo,“ plánuje změnu Radka Churaňová.

Její kolegyně z reprezentačního výběru zaujaly v konečném pořadí tyto pozice: 53. Veronika Mocko (198,141 km, osobní rekord), 93. Jana Šindlerová (166,864 km), 118. Tereza Gecová (132,802 km), 136. Kateřina Kašparová ukončila závod po absolvování stovky. Ženské družstvo díky výkonu nejlepšího tria 587,035 kilometru obsadilo třináctou příčku.