Legendy českého běhu: Stanislav Hoffmann

Patřil do silné generace atletů, která u nás běhala v druhé polovině šedesátých a v sedmdesátých letech. Na pražských EHH 1967, předchůdci halového mistrovství Evropy, získal bronzovou medaili na patnáctistovce, po následném přechodu na delší tratě se umístil nejlépe jako sedmý na kontinentálním šampionátu pod otevřeným nebem. S výkony 13:28,2 a 28:21,8 mu patří šesté příčky v národních dlouhodobých tabulkách pětky, resp. desítky. Na patnáctistovce je se svými 3:39,1, které zaběhl ve 21 letech, osmý.

Stanislav Hoffman je válečné dítě. Narodil se 27. března 1945 v Praze, rodina se posléze přesunula do Litoměřic a Ústí nad Labem. „Tatínek byl zapáleným sokolem, maminka sice moc nesportovala, ale podporovala, abychom se hýbali,“ vzpomíná Hoffman, který začínal se sportovní gymnastikou. Na rozdíl od jeho sestry mu však příliš nešla a tak se, když mu bylo šestnáct a učil se v Litvínově na elektrikáře, nechal se tamním tělocvikářem Vojtěchem Joškem zlákat pro atletiku.

Pod jeho vedením se Hoffman velmi rychle zlepšoval. „Tréninky měl opravdu dobé a já navíc byl vždycky v přípravě poctivka,“ zdůvodňuje Hoffman, který jakmile dorostl věku pro nástup do základní vojenské služby, zamířil do pražské Dukly, kde se jeho trenérem stal Alexander Zvolenský. V armádním klubu se potkal s takovými osobnostmi, jako byli třeba Stanislav Jungwirth či Josef Odložil. Právě spolu se stříbrný olympionikem z Tokia zazářili i na Evropských halových hrách, které hostila v roce 1967 Praha. Oba Dukláky porazil jen Brit Whetton, Odložil doběhl druhý a Hoffman třetí.

S rostoucím věkem přesedlal z patnáctistovky na delší tratě, i na nich však patřil k evropské špičce. Na ME 1974 byl na pětce sedmý, necelých pět vteřin od medaile, na dvojnásobné trati doběhl dvanáctý. Hoffman též patří k historicky nejúspěšnějším závodníkům Běchovic. Legendární a prestižní závod vyhrál čtyřikrát, k památným okamžikům patří i jeho často připomínaný duel z roku 1975 s Vlastimilem Zwiefelhoferem, kdy se oba skvělí běžci přetahovali o vítězství, aby je v cíli dělilo od sebe pouhých osm desetin sekundy. Zwiefelhoferův čas 28:35,2 je dodnes nepřekonaným českým maximem slavného závodu.

Po konci aktivní kariéry zůstal Hoffman u armády jako sportovní instruktor a trénoval vojenský pětiboj (sestává se ze střelby ze standardní pušky, běhu na 500 m přes překážky, plavání přes překážky, hodu granátem na přesnost i vzdálenost a přespolního běhu). „Postupem času mi ale začal vojenský stereotyp vadit a začal jsem přemýšlet o odchodu z armády. Vyřešilo se to tím, že mě převeleli do Kbel k letcům, kde jsem se dostal do zase trochu jiné společnosti a pomáhal jsem s – pro změnu – leteckým pětibojem (navzdory názvu je disciplín 7: střelba, plavání, šerm, basketbalové dovednosti, překážková dráha, orientační běh a samostatně letecká navigace),“ říká s tím, že na letišti vydržel až do důchodu. Dokonce šest let přesluhoval, když jeho angažmá zde rázně utnul vážný úraz. „Na jednom výcvikovém táboře jsem vyháněl chlapy ze sjezdovky, aby to s lyžováním nepřeháněli a samotnému mi to na zmrzlém sněhu ujelo. Skončil jsem na sloupu od lanovky a zlomil si vaz. Naštěstí mě doktoři dokázali dát dohromady natolik, že mám jen malé následky. Ale u armády jsem samozřejmě musel ihned skončit,“ vypráví Hoffman.

Po úrazu musel omezit své pohybové aktivity, navíc se v jeho životě objevil další těžký protivník v podobě Alzheimerovy choroby. „Mám proto obtíže s pamětí. V běžném životě mě tolik neomezují, ale pokud se mě ptáte na detaily z minulosti, tak si je bohužel nejsem schopen vybavit. Naštěstí se mohu opřít o své tréninkové deníky, které jsem si vedl pečlivě a mám je uschované,“ těší ho.

Kvůli zdravotním problémům, ke kterým je ještě potřeba připočíst komplikace se zrakem, v současnosti neběhá. „Ale jezdím na kole a chodím na výlety. A i k tomu běhání se chci vrátit. Přes všechno, co mě trápí, jsem na tom pořád lépe než řada mých vrstevníků,“ uzavírá ve veselejším tónu jeden z nejlepších běžců naší historie.

Osobní rekordy S.H.:

Konec formuláře