Ahoj běžci,
na soustředění v Keni jsme načali už osmý týden. Vypadá to, že jde forma nahoru. Možná je to částečně způsobeno i tím, že váha jde dolů. Kromě zdejší nadmořské výšky mají Keňané ještě jednu výhodu: kvalitní stravu.
Když sem přijede Evropan, a místo hotelu, kde vaří víceméně evropská jídla, dá přednost bydlení v apartmánu mezi Keňany, může mu chvíli trvat, než se adaptuje na místní kuchyni. Základem zdejšího stravování jsou kukuřice, fazole, zelenina a mouka – pšeničná, ječmenná, jáhlová. A problém může taky nastat, když už jste zde dlouho a dostanete chuť na něco evropského, třeba na šunku a sýr…
Pak máte tři možnosti. První je, že si necháte zajít chuť. 😀 Druhá, že za vámi někdo přijede z ČR a slíbené potraviny opravdu přiveze. Pokud se žádná návštěva z Evropy nekoná, zbývá už jen třetí možnost: podniknout výlet do nějakého většího města v okolí.
Pro nás připadá v úvahu Eldoret, do kterého se dostaneme v matatu (místní soukromá minibusová doprava) asi za 45 minut. Když budeme mít štěstí, tak v nějakém větším supermarketu sýr seženete. Například půlkilovou cihlu z místního mléka za „lidovou“ cenu – v přepočtu 200 Kč. Je na výběr eidam, tilsiter, čedar i další, ale není třeba dlouho váhat, protože chutnají všechny přibližně stejně. Mimochodem za podobnou cenu koupíte v Itenu celá dvě kila krásného hovězího masa! 🙂
Jinak v těchto městských supermarketech seženete v podstatě to stejné, co nabízejí české obchody. Iten je ovšem proti tomu spíš taková vesnice s docela omezeným výběrem. Ano, koupíte zde i sušenky a další sladkosti, ale jsme tu kvůli tréninku, a proto se snažíme jíst více jako Keňané.
A co tedy jíme?
Snídaně se odvíjí od toho, co mě čeká za trénink.
Před úseky nebo tempovým tréninkem si dám kousek buchty (z místní pekárny, novinka oproti loňskému roku) s medem. Anebo již zmiňovaný kousek sýra … přiznávám, neodolal jsem, měl jsem „absťák“. Trošku si to přisolím, protože buchty jsou nasládlé. Když je na programu dlouhý běh nebo volné klusání, dám si banán a – když je na skladě – tak i pár hrstí popcornu. A zapiji to černým čajem.
Když už jsme u něj, černý čaj je v Keni velmi oblíbený, však se v nedaleké oblasti jménem Kericho nachází nejlepší plantáže východní Afriky. Všichni zde pijeme čaj samozřejmě slazený třtinovým cukrem. Jak říká náš kamarád běžec a masér Stephen: „Sugar is power“ (cukr je síla) a je schopný si dát do hrnku s čajem 3 (slovy tři) velké polévkové lžíce cukru. Pravda, občas za ním moc nezaostávám. 😀
Keňané většinou před ranním během nejí, protože vybíhají kolem 6:20, po doběhu spořádají balík toustového chleba, k tomu oblíbený černý čaj s mlékem a cukrem, což je něco jako místní tradiční nápoj, pozůstatek britské kolonie.
Oběd si nevaříme, místo toho navštěvujeme místní restaurace (nazývané trochu nepatřičně „hotel“). Střídáme dvě: „Venus a „Mama Rambo.“
Ve Venus si dávám nejdražší jídlo a to „Mix special“. Stojí v přepočtu nějakých 25 korun českých(!) a jde o fazole, fazole mungo, fazole s kukuřicí, chapati (pšeničná placka), rýže, zelí, špenát, občas jedna vařená brambora a pár maličkých kousků masa. Po obědě ještě zakousneme mandazi (něco jako vdolek) a k tomu keňský čaj.
U Mama Rambo si většinou něco objednáme dopředu. Těstoviny, brambory s fazolemi, salát z avokáda a zelí, fazole nebo chapati. Pokud Vás zajímá, proč se majitelce restaurace Veronice Wangari říká Mama Rambo, tak jejímu synovi, který má Downův syndrom, se říká Rambo. A aby toho nebylo málo, její pes se jmenuje Rocky. Asi je Sylvestre Stallone v Keni velmi známý.
Večeři řešíme už zase ve vlastní režii. Většinou vaříme rýži nebo těstoviny se zeleninovu směsí (rajčata, paprika, cibule, česnek). Nebo hutnou a chutnou fazolovo-rajčatovou polévku, která s chapati dokonale zasytí. Občas si uděláme vaječnou omeletu se zeleninovou oblohou a avokádem.
A čas od času zajdeme k dalšímu českému běžci Davidovi Vašovi na ugali. Ztuhlou kukuřičnou kaši, která je keňským národním jídlem. Mně moc nechutná. Z kukuřičných pokrmů mám raději mahindi (pečený kukuřičný klas) a nebo popcorn. Když ho u nás při masáži vidí Stephen, říká mu ugali – čili ve finále je asi jedno, v jakém stavu tu kukuřici sním. 😀
Když máme chuť na nějakou sladkost nebo svačinu, je na pořadu ovoce: banány, mango, papaya, ananas nebo zelené pomeranče. Všechno je kvalitní, má výraznou chuť a aroma, žádné skleníkové mutanty zde nenajdete.
K večeru nás někdy do města láká chuť na samosu (trojúhelník plněný mletým masem s cibulí a kořením). Maso si totiž sami nikdy nevaříme. Při místních hygienických podmínkách, kdy v masnách nejsou lednice, se nám vlastní zpracování masa nechce riskovat. Stačí těch pár kousků v „Mixu special“ či samose.
Pro zajímavost uvádím ceník některých zdejších potravin a obědů:
Mix Special: 100 KES (keňských šilinků) na osobu (25 Kč)
Oběd u Mama Rambo: 80-140 KES/os. (20-35 Kč)
Mango: 20-40 KES (5-10 Kč)
Avokádo: 10-20 KES (2,50-5 Kč)
Chapati, Mandazi, šálek Kenya Tea: 10 KES (2,50 Kč)
Samosa masová: 20 KES (5 Kč)
Samosa zeleninová: 10 KES (2,50 Kč)
