Ahoj běžci,
už jen pouhé dva týdny mi zbývají v keňském Itenu do ukončení tréninkového kempu. Ubíhá to strašně rychle, dny tu mají snad jen 12 hodin, a když je na programu kvalitnější trénink, připadá mně, že snad ještě méně.
Možná vás bude zajímat, co tu celý den dělám, když si jdu „jen dvakrát denně“ zaběhat.
Dopoledne trávím většinou jedním ze třech způsobů:
- Jdu na trénink s Keňany, vstávám v 5:40. Posnídám banán, zapiji jej černým čajem a v 6:20 startuje běh. Po doběhu se doopravdy nasnídám a tak dospím.
- Dopoledne mám volnější klus. To vstanu, až vstanu, ale většinou mezi 7:00-8:00. Opět jen rychlá snídaně a jde se na věc. Po doběhu snídám a protáhnu se, vyřídím maily a čtu zprávy. Takové „pracovní dopoledne“.
- Dopolední „těžký“ trénink. Budík je na 7:15 (nevím, kdo to vymyslel, ale já to nebyl!), dám si normální snídani, to znamená pečivo s medem a čaj, někdy i kousek sýra, abych se měl v tréninku o co opřít. Trénink potom začíná kolem 10. hodiny a vrátím se až na oběd.
Na oběd chodíme obvykle v 13:00. Poté se buď vydáme na trh na nákup zeleniny a ovoce, nebo se vracíme domů na masáž, kterou většinou s naším kamarádem Stephenem domlouvám na 14:00. Někdy to bolí více, někdy méně, ale ještě se nestalo, že bych u ní usnul (vysmátý smajlík). Následuje odpolední klid.
Kolem 17:30 se začnu chystat na podvečerní klus. Po něm následují ještě rovinky nebo posilování. Takže končím za tmy, protože tu slunce zapadá v 19:00. A abych neumřel hlady, tak na plynovém vařiči začínám připravovat večeři. V 20:00 se servíruje chutný a výživný pokrm – viz minulý díl zápisků.
Poté opět dle potřeby “pracovní večer” nebo jen čtení zpráv. Filmy ani nezapínám, protože tak dlouhý volný časový úsek ani nemám, abych nějaké dokoukal až do konce. Před spaním ještě několik minut protažení, aby se mi ráno dobře vstávalo. Naštěstí zdejší velkou výhodou je běhání po hliněných cestách, ani po sebenáročnějším tréninku nemám nohy rozbité tolik jako z asfaltu. Je to tu prostě RÁJ.
Co mám zde v tréninku nejraději
Jednoznačně „volný“ ranní běh s Keňany. Uvozovky jsou namístě, protože nikdy totiž nevíte, jaké se vyvrbí tempo. Jak rychle se poběží, pochopitelně určují ti na čele. Někdy se stane, že se dopředu dostanou odpočatí „závodníci“ a z počátečního pohodového tempa 5:00/km máte po pár kilometrech rázem 3:20/km. Skupina se úplně roztrhá, někteří to vzdají hned, jiní později.
Při jednom takovém „klusu“ jsem si přizpůsobil tempo svým možnostem. Viděl jsem, že na absolutní čelo – v tu chvíli ho tvořil jeden bláznivec – nemám, ale i tak jsem valil docela svižně. Po chvilce jsem sbíral jednoho Keňana za druhým a do konce jsem doběhl s borcem, který má osobák 62 minut na půlmaraton.
Tyto běhy ve skupině jsou pro psychické rozpoložení strašně důležité. Zjistíte, že držet tempo Keňanů není zas takový problém (jasně, musíte na to trochu mít :-D). Úplně to ale smazává bariéry a začnete si věřit, že když oni můžou běhat tak rychle, tak proč ne i já?
Jak vypadá zdejší trénink a co může způsobit
Jistě vás také zajímá, jakou mám tréninkovou skladbu. Nebudu zabíhat do detailů a nudit čísly. Řekl bych, že ji pro mě trenér plánuje ideálně. Týdně absolvuju 11-13 běžeckých fází a úhrnem 170 až 190 km. V tréninku je od každého něco. Vše se stupňuje a pořád mám pocit, že forma jde nahoru.
Zajímavé bylo ovšem sledovat, jak dopadli moji tři kamarádi, kteří tu byli se mnou a v podstatě odtrénovali to samé, jen ve svých tempech a pár kilometrů si z každého tréninku ubrali. Na jejich příkladu můžete vidět, jak umějí být místní nadmořská výška a podmínky zákeřné.
Jeden z nich asi po čtrnácti dnech zkolaboval na tréninku, prostě přestal ovládat nohy a sesunul se k zemi. Museli jsme ho naložit na motorku a odvézt domů, kde se pak dával do kupy. Při opětovném zkoušení tréninku, se přidalo zvracení, nevolnost, malátnost. Když se z toho dostal, tak vše „pohřbil“ dalším tréninkem. Po návratu domů mu v nemocnici nabízeli kapačky, ty nepřijal, a pak prý ještě týden litoval.
Druhý byl opatrnější a dal na mé rady, aby chodil odpoledne opravdu volně. Měl jsem z něj radost, jak mu i forma šla nahoru. Ale nakonec ho po čtyřech týdnech sejmula viróza a další týden ležel, než odjel domů. Tam se ještě trošku trápil.
Když oba odjížděli, říkal jsem si, že asi budou na část roku odepsaní. Opak byl pravdou, oba dva si k mé radosti vylepšili osobní rekordy na desítce.
Třetí kamarád Aleš, který tu je se mnou na celou dobu, odběhal první dva týdny všechno se mnou. Až jsem se divil, jak mu to jde. Poté jsem začal trochu zrychlovat odpolední klusy, a to už neakceptoval, naopak začal zpomalovat. Jak se únava hromadila, sem tam se mu trénink nepovedl. K tomu se přidaly žaludeční problémy, které se mu opakovaně vrací. Počáteční forma taky odešla. Snad se z toho dostane, a ještě něco poběhá.
Já se zatím cítím skvěle, tak doufám, že mi to zde těch 14 dní ještě vydrží a pak předvedu na závodech výsledky, ze kterých budu mít radost já trenér i ostatní, kteří mi drží palce.
P.S. Když jsem u rozboru sparingpartnerů, přijela za mnou také na pět týdnů moje přítelkyně Terezka. Samozřejmě běhá, jinak by se mnou nemohla vydržet! 😀 Trénink jsem jí upravoval podle jejích pocitů, a vše ve zdraví vydržela. Po návratu má celkem slušnou formu. Pečeckou 10 běžela za 37:55, což je její osobák asi o minutu a půl, ale já vím, že má ještě na víc. Třeba v blízké budoucnosti rozšíří naši běžeckou špičku.
