Z pekla štěstí si vybrala – alespoň co se počasí týká – zhruba pětistovka účastníků čtrnáctého ročníku Jesenického maratonu (a 11. půlmaratonu). Po týdnu úmorných veder a pátku plném bouřek, ale nakonec nedošlo k omezením závodu, neb se v sobotu 20. srpna příroda umoudřila a nabídla běžcům klima sice teplé, ale přece jen o poznání přijatelnější než v předešlých dnech. A hlavně až do pozdního odpoledne prakticky beze srážek, takže se mohlo závodit opravdu na plné pecky.
Se svou historií sahající do roku 2009 je Jesenický maraton jedním z nejstarších a také nejoblíbenějších tuzemských ultratrailů. Skutečné masivní módní vlna tohoto typu závodů se totiž zvedla až o pár let později. A je velmi pravděpodobné, že k ní „Jeseničák“ sám značnou měrou přispěl. Po covidových letech se sice znatelně snížil počet jeho účastníků, na druhou stranu ale tím, že je tento závod finálovým podnikem národní části prestižního mezinárodního seriálu Golden Trail National Series, velmi výrazně stoupla kvalita špičky startovního pole.
Premiérová vítězství maratonců
Také letos čekala maratonce královská porce kilometrů se startem z Ramzové (760 metrů nad mořem) přes významné vrcholy Šerák (1330 m), Keprník (1423 m), Praděd (1492 m), Vysoká hole (1465 m) či Pecný (1334 m) až do cíle na sedle Skřítek (867 m).
Letošní absolutní vítězové sice nebyli na trati nováčky, ale svůj triumf si na Skřítku vychutnávali poprvé. Mezi muži vyhrál v celkovém pořadí a v mezinárodní konkurenci Tomáš Křivohlávek (Salomon/Suunto, 3:13:09) před Polákem Florianem Pyszelem (Piekielni Warszawa, 3:19:21) a Ukrajincem žijícím a závodícím na Slovensku Tarasem Ivaniutou (RestartniSa.sk, 3:22:42).
Tomáš Křivohlávek už si v roce 2019 vyzkoušel stupně vítězů ze třetího místa a dvakrát byl na Jesenickém maratonu čtvrtý. „Jezdím sem vcelku pravidelně a rád, vítězství jsem se ale dočkal až letos. Zpočátku jsme byli na čele ve třech, už na Šeráku jsem měl ale mírný náskok, který postupně narůstal. Od Ovčárny to ovšem byl velký boj s vlastním tělem. Braly mě křeče a jsem moc rád, že jsem vůbec doběhl,“ usmíval se v cíli už spokojeně letošní premiant.
To stálice českého vytrvalostního nebe Petra Pastorová (MK Seitl Ostrava), která vyhrála v čase 3:52:15 velmi těsný souboj před druhou Ladou Štalzerovou (Liberec, 3:52:31) a třetí Zuzanou Ožanovou (FKlidu, 3:57:02) v posledních letech dává přednost před Jesenickým maratonem jiným podnikům, třetí tu ale byla už v roce 2014.
„Od trenéra jsem měla za úkol běžet to úplně volně, protože mě čeká start na mistrovství světa veteránů na sto kilometrů v Německu. Chtěla jsem si proto trať hlavně užít, jenže jsem se držela na třetí pozici, pak na druhé a mezi Švýcárnou a Pradědem jsem se dostala dokonce do vedení. Ze závěru tak byl jeden dlouhý sprint, taktiku jsem nedodržela, ale bylo mi líto o vítězství přijít,“ smála se Petra Pastorová.
Strasti i slasti půlmaratonců
O tři roky mladší Jesenický půlmaraton sice postrádá „půvaby“ výstupů na Šerák či Keprník z první části maratonské trati, po startu z Červenohorského sedla běžci vynechají i samotný vrchol Pradědu, jeho trať s „pouhými“ 730 metry převýšení je však znatelně běhavější než o celou tisícovku metrů vyšší maratonský profil.
Letos si s ní nejlépe poradil Martin Borák (1:36:11) před dvojicí borců v barvách TJ Šumperk, druhým Václavem Bednarským (1:37:27) a třetím Ondřejem Studničkou (1:38:13).
„Letos jsem tu neplánoval běžet, ačkoliv mám tento závod moc rád a většinou jsem zde zaběhl slušné výsledky. Rozhodli jsme se s přítelkyní, která byla třetí v ženách, až v pátek v podvečer při rozklusání. I díky předpovědi, že nemělo být úmorné vedro, takže by to mohl být super trénink po soustředění na Šumavě před plánovanými závody v září,“ vysvětlil své rozhodnutí Martin Borák. Navzdory komplikacím na trati, píchání v boku a výronu v kotníku, nelitoval, neboť se mu podařilo vylepšit loňské druhé místo. Radost z úspěchu mu nakonec úplně nepokazilo ani faux pas pořadatelů, když cílem proběhl bez toho, aby jej přivítal moderátor.
V ženské části půlmaratonského klání se vcelku bez překvapení radovala z triumfu Eva Filipiová (Dívčí sen, 1:52:29) před druhou Jitkou Špičákovou (TJ Liga 100 Olomouc, 1:56:29) a třetí Petrou Poučovou (2:02:37).
„První půlku po Ovčárnu jsme běžely společně s Jitkou Špičákovou. Její běžecký projev byl podle mě mnohem lepší než ten můj, já se cítila zadřená a sedřená a bojovala jsem sama se sebou. Takže jsem očekávala, že mě přehopsá ve stoupání na Petrovy kameny. Ale asi i ji dohnala únava a mně se podařilo získat náskok, který jsem si na hřebeni už udržela. Druhá půlka je běhavější, a tak jsem si ji i více užila, Ztracené kameny jsem ale sbíhala opatrně. Je to má oblíbená trať a počasí taky vyšlo, takže super,“ zůstala na pozitivní vlně Eva Filipiová.
Hory, nebo moře?
Přestože na organizátory závodu z 3THX sportovního klubu mířila letos i kritická slova závodníků podmíněná zejména aktuální ekonomickou situací (vyšší startovné, menší výběr na některých občerstvovacích stanicích), celkově si jejich práce opět vysloužila velké uznání a potlesk ze strany většiny zúčastněných. Vždyť Jesenický maraton dospěl z kdysi amatérské akce pořádané hrstkou nadšenců (původní pořadatelský tým z horolezeckého klubu CH3 Šumperk) v profesionální, ale k závodníkům stále přátelský podnik s ultratrailovou elitou z tuzemska i některých okolních zemí.
„Samozřejmě je to hodně náročné, zvlášť když navíc ještě v květnu pořádáme Valašský hrb. Snažíme se to stále dělat především v přátelské atmosféře v našem týmu i směrem k účastníkům, ale už je to i do jisté míry zaměstnání, na které se musíme dostatečně soustředit a věnovat mu čas i úsilí,“ říká ředitel Jesenického maratonu Tomáš Holas.
A všímá si i citelného úbytku běžců na dlouhých horských tratích: „Obecně mám pocit, že lidé během covidové éry přestali běhat a chodit na závody. Teď, když mají opět tu možnost, tak vyrazili k moři do Chorvatska či Turecka a na účasti je to znát. Druhou věcí je letos i poměrně značný přesun z maratonské na poloviční trať, a to často na poslední chvíli. Těžko říct, jestli to bylo dáno nepříznivým počasím v týdnu před závodem. Každopádně já i mí kolegové stále výrazně vnímáme Jesenický maraton jako ten hlavní a srdcový závod,“ zdůrazňuje Tomáš Holas.