V dnešní době, kdy se běžecké závody rodí jak houby po dešti, je velmi těžké se prosadit. Ale je tu jeden, který i přes nemalé startovné a ne úplně komfortní podmínky, má obrovskou fanouškovskou základnu. Startovné na tento závod je vyprodané během několika sekund a lidé s ním obchodují jako s lístky na velké fotbalové zápasy. I to je Vltava Run.
Vltava Run se v tomto ohledu stal na české běžecké scéně fenoménem. Jak se takový závod dělá a co, a hlavně kdo, za takovým úspěchem stojí? Na to jsem se zeptala Květy Látalové.
Květa Látalová je tělem i duší organizátorka, velká fanynka dobrého jídla, vychutnávačka dobrého vína a v neposlední řadě máma dvouleté Zůzy. Má za sebou několik let práce na eventech pro pivovar, práci na Špilberk Food festivalu a od samého začátku stojí za organizací Vltava Runu a NoMen Runu. A co od své práce chce? Aby bavila nejen jí, ale aby si to užili hlavně ti, pro které je určena.
Když v roce 2014 na Kvildě vyběhly první týmy, které se do závodu přihlásily, málokdo tušil, jakou lavinu tahle akce spustí. Květo, pamatuješ si ještě, kolik týmů tehdy bylo přihlášených a kolik jich opravdu dorazilo?
Kolik týmů bylo přihlášených, si už nepamatuju. Ve startovní listině jsme měli 43 týmů, ale myslím, že na samotný start ještě pár týmů nedorazilo. To už se dneska nestává. Jestli ze všech registrovaných (a samozřejmě zaplacených) týmů na start nedorazí dva, tak je to moc.
Co se vám tehdy honilo v hlavě? Čekali jste takový úspěch?
My jsme si to vlastně dali cvičně s jedním týmem po takové řekněme ne úplně terénní trase už o rok dříve, abychom si trošku vyzkoušeli časování a trasování. První oficiální ročník byl ten v roce 2014, a když zavzpomínám, jak jsme byli rádi a pomáhali jsme skládat týmy a vlastně týmy učili systém závodu atakdále, je to trošku úsměvný.
Navíc první ročník neprovázelo zrovna idylické počasí. Celý víkend pršelo a uschnout nebylo ani kde a hlavně ani kdy.
Jako produkce závodu si vždycky přeješ, aby počasí klaplo, aby nebylo moc teplo, aby nebyla velká zima, aby nepršelo, aby nepřišly bouřky nebo záplavy (jako ve 2013) apod. My jsme si na prvním ročníku ukousli trošku od všeho. A když říkám my, myslím nás produkci, ale i běžce – v rámci závodu jsme v tom prostě všichni společně). V Kvildě ráno mrzlo, padal sníh s deštěm, během dne se sice trošku teploměr pohnul nahoru, ale déšť se nás nepustil.
Přitom lehké to není ani v příznivějším počasí …
Vltava Run není nikdy zadarmo, myšleno v rámci fyzického výkonu a nějaké vlastní psychické disciplíny, ale ten první ročník byl vážně nášup. Podle mě ale ten úplně nejkrásnější. Ve sportovní hale v Týně byla plná kotelna mokrých bot, plná tělocvična lidí, ale slyšela bys tam špendlík spadnout a ráno bys nepoznala, že se tam v průběhu noci objevilo 500 lidí. Všichni si fandili a atmosféra byla fantastická.
Jaké byly reakce po tomhle prvním ročníku?
Všichni vyčerpaní a všichni šťastní, nabití endorfiny. Stojíš u cílové pásky a všichni ti unavení lidé po 30 hodinách na trase se smějí od ucha k uchu a jsou nejspokojenější na světě. Pro hodně lidí to byl první zážitek s podobným typem závodu, tak toho byli plní. Dostala jsem fakt hodně krásných emailů se spoustou zážitků a emocí – tohle je to, proč třeba já mám Vltavu tak moc ráda.
Kde vůbec vznikl nápad uspořádat štafetový závod z Kvildy do Prahy?
Inspirace přišla z Oregonu, kde se běhá Hood to Coast už hodně dlouho. Je to obrovský kolos, 1000 týmů, přísná pravidla. My jsme chtěli „týmovku“, krásnou trasu, hodně v terénu a v přírodě. Ať je co vidět a čím se kochat, aby se nevnímaly ty kopečky.
Jak dlouho jste první ročník připravovali? A je už organizace nyní jednodušší nebo naopak komplikovanější?
První ročník byl regulérně nejkomplikovanější – všechno jsme vymýšleli, nastavovali, všem závod představovali. S každým telefonátem zjistili pět dalších úkolů nutných k zařízení. Nabírali jsme dobrovolníky na předávky a značení trasy, celou trasu vlastně sestavovali – najeté, naběhané a našlapané kilometry ani nešlo spočítat.
Kolik členů měl vůbec původní organizační tým a kolik jich je dnes?
Produkčně jsem první ročník dělala sama, ale vždycky jsem měla lidi na jednotlivé úkoly – programování webu a registrací, trasování, komunikaci, atd. Na závodu samotném nás samozřejmě už bylo mnohem víc. Dneska je nás v nejužším týmu šest, v tom širším cca 10. Na závod k padesáti a přes dvě stovky místních organizátorů na trase a na předávkách.
Organizovat závod asi není vůbec jednoduché v jednom městě. Natož přes půl republiky. Co to vůbec obnáší a kolik času vám to zabere?
Jednou mi jeden kamarád řekl: “To je hned hotový, ne? To jen najdeš trasu a předávky a připravíš mapy.” Je toho trošku víc. Samozřejmě trasou a předávkami, potřebnými povoleními a hlášeními, to jen začíná. Příprava nám zabere v podstatě celý rok, samozřejmě s různě aktivními fázemi. Teď přes léto máme volněji, ale už začátkem září začínáme rozbíhat registrace pro příští ročník.
Květo, vím, že váš tým stojí i za podobným, ale jednodenním závodem NoMen Run pro ženy, který se koná jen měsíc před Vltava Runem. Jak moc se vám tyhle závody prolínají, nemáte v tom občas zmatek?
To ne. NoMen Run je taková malá sestřička Vltavy, malá i co do velikosti – cca 120 čtyřčlenných týmů, tak i vzdáleností 88 km oproti 360 km vltavským. NoMen Run běžíme přes Žďárské Vrchy Vysočinou, Vltava Run skoro od pramene Vltavy do Prahy. Jiná místa, jiný produkční tým. Je to v pohodě.
Letošní rok, pokud se nepletu, jste slavili již pátý ročník. Pořád vás to baví?
Jasně, že baví. Je to srdcovka. V měsících před závodem je to samozřejmě náročný, ale děláme to rádi a vždycky v cíli v Braníku hrozně rádi posloucháme zážitky a hrozně nás to nabíjí do další práce. S Míšou Královou vždycky na kapitánských schůzkách říkáme: „Jaký si ho uděláte, takový ten závodu budete mít. My vám to všechno do detailu připravíme a teď je to o vás, že budete respektovat například dobu parkování na předávkách, chovat se ohleduplně nejen k sobě mezi běžci, ale i k obyvatelům ve vesničkách, kde probíhají předávky apod.” A k té ohleduplnosti: přece jenom, máme na trase 3700 běžců a přes 800 aut a snažíme se trasu vést co nejvíc mimo nějakou aktivní dopravu a tomu odpovídá i dostupnost.
A co nějaké historky z „natáčení“, máš?
Spoustu, pozitivní i ty míň úsměvné. Třeba hned při prvním ročníku nám běžec bez telefonu seběhl z trasy. Několik hodin jsme vůbec nevěděli, kde ho máme. Alarmovali jsme i policii. Nakonec naštěstí všechno dobře dopadlo. Chlapík na další předávku nakonec dorazil po několika hodinách taxíkem.
Jindy se stanou takové maličkosti. Například, že někdo do haly v Týně, kde se stovky lidí snaží aspoň na pár hodin ve spacáku zavřít oči, dorazí s kufrem na kolečkách, nebo si tam někdo začne pumpičkou nafukovat matraci.
Nebo už od prvního ročníku s námi běhá tým nevidomých běžců nadace Leontinka. Do dneška si pamatuju, jak jsem jim na kapitánské schůzce chtěla říct, aby si dávali pozor na úseku xy, že zvlášť v noci je hodně náročný. A teď si uvědomíš, že těmhle borcům je to vlastně jedno, jestli je to úsek noční nebo denní. Oni to prostě zvládnou.
Pořád se tu bavíme jen o těch hezkých věcech. Ale obě víme, že k organizaci patří i stinné stránky a to právě i s přeprodejem startovného. Chystáte do budoucna nějaké změny, abyste tomu zabránili? A existuje podle vás způsob, jak tomu zabránit?
Připravujeme úpravu podmínek registrace. To, jak to bude nakonec vypadat, dáme vědět po prázdninách. Co asi prozradit můžu, je, že bude jedna cenová hladina a dáme možnost nějakých předregistrací. Kolik jich bude a jak je bude možné získat, se běžci dozví včas před spuštěním začátkem listopadu.
A jak to bude s kapacitou? Je 300 týmů finální počet týmů, nebo se běžci můžou těšit na navýšení startovního pole?
Významné navýšení nechystáme. Chceme se pohybovat okolo těch 300 týmů jako v posledních dvou letech.
Na závěr bych se tě chtěla zeptat na jednu věc. Úspěch Vltava Runu je neoddiskutovatelný. V čem myslíš, že tkví?
Víkend plný zážitků? Krásná trasa? To, jak o tom přemýšlíme v organizačním týmu? Nevím, je to srdcovka i pro nás. Žijeme (čerpáme) z toho, že vás to baví a děláme to pro vás. Každý ročník přinese něco nového, něco nového se naučíme, další věci odchytáme, každý ročník nás posune dál, abychom vám běžcům připravili co nejlepší zážitky.
