Po pětileté vítězné šňůře teď již třicátníka Jana Procházky zná letošní VK jiného vítěze: 83. ročník závodu ovládl 23letý vrchařský specialista Jan Janů, ačkoli to byla pro něj přes krpály a potoky premiéra. Jaký byl klíčové momenty závod z jeho pohledu? A co radil jeho trenér?
Letos šestý na ME a třetí v celkovém pořadí SP v běhu do vrchu Jan Janů startoval na Velké kunratické poprvé, cíleně na ni netrénoval. „Trenér mi před závodem nedával žádné taktické pokyny, jen se žertovně zmínil o tom, že Honza Procházka vyhrává závod již moc dlouho, a že by bylo hezké jej porazit. Ve skutečnosti ale přistupujeme ke všem závodům s respektem a pokorou, protože dobře víme, jak je sport nevyzpytatelný.
O tom, že mám dobrou formu, jsme sice s trenérem dobře věděli, ale že bychom dopředu vyhlašovali, že vyhraji, na to nemáme ani jeden z nás povahu. Po nastudování výsledků z posledních ročníků jsem zjistil, že nejlepší běžci z posledních ročníků zaběhli časy mezi 11:30 – 11:40, tudíž jsem i já uvažoval o času v tomto rozmezí. Je fajn, že jsem se trefil přesně doprostřed (11:35.2).“
179 cm vysoký a 64 kg vážící běžec měl na startu dva z největších soupeřů před sebou – Jan Procházka vybíhal o 20 sekund dříve, Ondřej Fejfar s předstihem 10 sekund. „Musím se přiznat, že na Ondru jsem si docela věřil. V poslední době běhá skvěle hlavně dlouhé skyrunningové závody a vertikály, ale na rovině už takovou rychlost nemá. Chtěl jsem jej doběhnout co nejdříve, tudíž jsem začal hodně zostra. V polovině stoupání na Hrádek jsem již běžel těsně za ním, ale příště bych se chtěl tak rychlého začátku vyvarovat, protože mě to stálo hodně sil.“
Trať slavného závodu si budoucí vítěz předem neprošel, nastudoval si však podrobně mapku trati, aby někde špatně neodbočil. „Znal jsem dobře jen stoupání na Hrádek, kam jsem se loni vydal jako divák povzbudit svoji slečnu. Abych řekl pravdu, jakmile jsem letos na Hrádek vyběhl a nahoře se narovnal, podlomily se mi nohy… Trochu jsem se zhrozil, jestli jsem závod nepřepálil, vždyť do cíle bylo ještě daleko. V té chvíli jsem se rozhodl, že se pokusím udržet Ondry Fejfara a ono to nějak dopadne. Naštěstí se to pocitově opět brzy rozběhlo.“
Od Hrádku běželi Honza s Ondrou společně až na začátek závěrečného seběhu, kde se pozdější vítěz od svého soupeře odpoutal. „Bylo fajn, že jsme se dokázali na kilometrovém rovinatém úseku prostřídat, i to nám oběma výrazně pomohlo k našim časům a umístěním.“
Trať byla suchá, místy namrzlá, dva pády okusil na vlastní kůži i vítěz. „Upadl jsem 2x za sebou ve třetím kopci, na místě, kdy se trať začíná narovnávat. Zvolil jsem si levou stopu, která byla trošičku namrzlá, a upadl dopředu na ruce. Jakmile jsem vstal, uklouzl jsem a spadl znovu. Zůstal jsem tedy raději na čtyřech a odlezl do strany na listí, kde to už neklouzalo. Ztratil jsem tak několik sekund, na druhou stranu jsem měl štěstí, že za mnou běžel Ondra Fejfar, který jako zkušený běžec dobře zareagoval a včas uskočil.
S loňským vítězem, Janem Procházkou, jsem udržoval po celý závod oční kontakt, v závěru jsem si však nebyl příliš jistý, zdali je mezi námi stále stejný dvacetisekundový odstup jako na startu. Musel jsem tedy běžet naplno až dokonce, abych si nemusel v cíli nic vyčítat. Loni porazil Ondra Fejfar Roberta Krupičku o jednu desetinu, tak malého rozdílu v cíli jsem se chtěl vyvarovat.“
Jan Janů při závodě malinko podcenil oblečení. „Pod dresem jsem měl jen slabé tričko, což se nejvíce projevilo na začátku třetího kopce, kde jsem začal cítit, jak se mi v chladném počasí stahuje hrudník a hůře se dýchá. Chladno bylo ale pro všechny stejné, a pokud jsem tuto situaci podcenil, mohu si za to jen já sám.“
Zajímavým momentem závodu je v posledních letech 10minutová pauza před startem elitních závodníků. „Prvního běžce jsme dobíhali ve třetím kopci, na rovinatém úseku to pak bylo celkem v pohodě, malinko náročnější bylo jen předbíhání několika běžců v závěrečném klesání do cíle. Rád bych jim poděkoval, protože byli celkem ochotní a na zavolání uskočili do strany. Bez té 10minutové pauzy by byly časy o dost pomalejší, ono totiž dávat pozor na terén a přitom se vyhýbat lidem je dost nebezpečné.“
Traťový rekord Vlastimila Zwiefelhofera 10:58.9 (1979) přečkal v poklidu i letošní rok. „Ten čas je úžasný, Vlastík dokázal zaběhnout každý kilometr o 12 sekund rychleji než já… Byl to „pan Krosař“, já se soustřeďuji hlavně na vrchy, kde potřebuji velkou sílu v nohách, ale zase ztrácím rychlost. Mám pocit, že atakování jeho rekordu v mých silách není. Budu se mu snažit ještě více přiblížit, ale co se týče jeho překonání, jsem spíše realistou.“
V porovnání únavy vítězí nad VK závody do vrchu. „Na kunratické se člověk strašně rychle zakyselí a pak se v laktátu „čvachtá“ až do cíle. Při samotném závodě jsem měl pocit, že jsem rychleji běžet nemohl, ale už večer jsem se cítil tak dobře, že bych mohl jít opět běhat. Únava po takovém závodě je spíše krátkodobější, zatímco po závodech do vrchu bývám unavený delší dobu a často bývám rád za den volna.
Vítězství na Velké kunratické se velmi cením, tento populární závod jsem začal intenzivně sledovat před několika lety,“ dodává Jan Janů.
Jak viděl výkon svěřence jeho osobní trenér Miroslav Wastl
„Honza je typem vrchaře, který umí zaběhnout i tento typ závodu. Žádné taktické pokyny jsem mu nedával, sám nemám s tímto závodem zkušenost. Ve čtvrtek jsme se vrátili z dvoutýdenního soustředění na Zadově, Honza tedy běžel závod z plného tréninku, bez vyladění.“ Trenér vidí překonání Vlastíkova rekordu nadějněji než svěřenec. „Rekord je pro nás do budoucna výzvou, ale je to ještě daleko, protože Honzovi je teprve 23 let. Každopádně je nejzodpovědnější, nejskromnější, nejpracovitější svěřenec, ze všech svěřenců, které jsem kdy trénoval.“ A co na to sám běžec? „Mám z trenérova názoru radost, a pokusím se jeho důvěru nezklamat.“
