Rozhodnutí, jak rozfázovat sezónu, je klíčem k úspěchu. Dobře to ví i Jakub Holuša a píše o tom ve svém dalším blogu.
Na jaký vrchol se budu více soustředit? Mistrovství Evropy či olympijské hry? Takový byl první dotaz, který přišel od vás, kteří čtou můj blog. Zatím teda jediný :-), ale stojí zato na něj odpovědět a myšlenku zde trošku víc rozvést.
Stejně důležité jako odpočinek po sezóně je plánování dalšího roku. Určit si vrcholy, a podle toho naplánovat přípravu. To je základ pro každého vrcholového sportovce. Bez dlouhodobého plánu to většinou nefunguje. Myslím si, že nejsme roboti a nemůžeme jet pořád ve stejném rytmu, proto je třeba vše dopředu promyslet. Vyhovuje mi rozdělit rok na více části. Vše by mělo být vyvážené.
Prvotní a zásadní rozhodnutí je, zda absolvovat halu či ne. U mne vždy jednoznačně ano. Jsem typ závodníka, kterému závodění sedí, už od žáků tomu tak bylo. Nebavilo by mne jen trénovat, proto vynechat halu nepřichází v úvahu. Představa, že nebudu závodit třeba osm měsíců, je hrozná. Navíc halu prostě miluji a jsem v ní dobrý :-).
Základní rozhodnutí máme, pak už jen si to rozfázovat. Systém je každý rok podobný. U běžců je zásadní mít kvalitní základ, takzvaný objem, ze kterého těžíme a který nejvíce vybudujeme na podzim a v zimě. Když všechno klape, navazuje speciální trénink a závody. Po pár prvních startech by měla naše výkonnost růst, někdy až k osobním rekordům…
Jenže to určitě tělo nevydrží dlouho, dostane se na maximum, na svůj vrchol, a z každého vrcholu následuje cesta dolů. Výkonnost slábne. Proto je třeba přerušit závodění a vrátit se na dva až tři týdny k obecnějšímu tréninku. Mezi závody totiž nejde absolvovat těžký trénink kopců či dlouhý běh, zato na krátkém soustředění ano.
A tento tréninkový mikrocyklus mě nakopne zpět. Opět můžu začít soupeřit s nejlepšími na světě. Nabízí se i možnost tyhle mikrocykly absolvovat v horách, což efekt ještě zvýrazňuje. A tohle vše je podle mě velice důležité pro případný úspěch na vrcholné akci. Někdy i za cenu toho, že musím obětovat některé závody, jako třeba domácí vrcholy. Bohužel prodlužovat závodění o další dva týdny by bylo velice riskantní. A viděli jsme, že v Portlandu to ovoce přineslo.
Vrcholový běžec opravdu nemůže, a myslím, že to ani nejde, podávat jeden kvalitní výkon za druhým, a to třeba po dva měsíce. Je to vlastně takový kolotoč, ze kterého mě vysvobodí až dovolená v září. To mám měsíc volno.
Letos jsem se rozhodl, že chci absolvovat všechny tři vrcholy, jeden už v podobě halového mistrovství světa mám za sebou. Nebylo to jednoduché rozhodnutí a je to určitě na hraně. Na každé akci chci závodit naplno a pro mé tělo to byla a bude veliká zátěž, ale jsem přesvědčen, že to zvládnu, což je samozřejmě to nejdůležitější: má mentalita je dopředu tak nastavena. Potom to opravdu dokázat můžu. Bude určitě rozhodovat každá maličkost a jakákoliv zdravotní komplikace může tenhle plán rozbít na malinkaté kousky. Uvidíme, držte mi palce 🙂
