Filip Sasínek potěšil všechny fanoušky běhu osmým místem při své premiéře na ME. Kromě trenéra má na tomto ohromném úspěchu zásluhu trenér Antonín Slezák … a také David Sasínek, který svého syna k běhání přivedl. Náš redaktor Jiří Šoptenko požádal Filipova otce o pár postřehů přímo z dějiště ME.
Dobře zvládnutý rozběh
„Jsem velmi rád, že jsem do Amsterdamu vůbec odcestoval. V neděli, dva dny před odjezdem, jsem to už málem odpískal. Předtím jsem totiž ve středu skončil na operačním sále s gangrenózním apendixem. V pondělí se mi však udělalo lépe a jsem rád, že jsem se rozhodl odjet. Mohl jsem tak vnímat skvělou atmosféru Amsterdamu, kde bylo po celém městě znát, že se tu koná atletický svátek. I na samotném stadionu to opravdu žilo. Především pokud byl na startu domácí závodník. K atmosféře Zlaté tretry nebo halového ME v Praze však ještě kousek chyběl.
Naše čtyřčlenná výprava si užívala především početné vystoupení českých závodníků. Pochopitelně jsme se nejvíce těšili na patnáctistovku, kde jsme měli hned trojí zastoupení. Filip startoval ve třetím rozběhu. Považoval jsem to trochu za výhodu, znát potřebný čas k postupu je vždy výhodné. Filip mi ale řekl, že by mu start v prvním rozběhu vůbec nevadil. Běžel by svižně a nemusel se zabývat sledováním mezičasů. Věřil si a navíc věděl, že nemá co ztratit. Myslím si, že připravený byl dobře. S trenérem Slezákem udělali kus dobré práce.
Těšili jsme se také na vystoupení Petra Vitnera i Jakuba Holuši. Už před Petrovým prvním rozběhem jsme s manželkou Jitkou a našim kamarádem (a velkým příznivcem atletiky) Robinem Džubou sešli o trochu níže k dráze, abychom byli v těsnějším kontaktu a mohli kluky ještě o trochu více povzbudit. Petr Vitner si nevedl vůbec špatně. Držel se v balíku celý běh. Bylo to však rozběhnuto trochu pomaleji a o všem rozhodlo poslední velmi rychlé kolo. Myslím si, že Petr podal výborný výkon, získal skvělou zkušenost, kterou příště třeba promění v postup. O postupu Jakuba Holuši ve druhém rozběhu jsem nepochyboval. Ukázal, že je skvěle připravený a že do finále půjde jako velký favorit.
Filipův třetí rozběh jsem pochopitelně vnímal ještě o něco intenzivněji. Nervózní jsem ale nebyl. Očekával jsem velmi vyrovnaný závod. Vzhledem k o trochu pomalejším předcházejícím rozběhům jsem se soustředil na mezičasy a věřil, že Filip postoupí časem. Už po prvním kole, kdy se držel v závětří na konci skupiny, to vypadalo na nejrychlejší běh. Další mezičasy potvrzovaly, že z tohoto rozběhu se opravdu bude postupovat na čas. Trochu mi zatrnulo, když poblíž Filipa došlo ke kontaktu, po kterém upadli dva závodníci. Filipovi to ale naopak trochu pomohlo. Udělal se prostor a mohl vyběhnout. Finiš byl strhující. A když proběhl cílem jako čtvrtý, věřil jsem v postup ještě dříve, než to potvrdila tabule na stadionu. První ujištění mi přišlo od přátel z Česka, kteří sledovali televizi. Ohromný pocit. I s manželkou nás polil pocit štěstí a hrdosti. V tu chvílí jsme byli velmi rádi, že uvidíme krásné finále s účastí dvou českých závodníků. Škoda, že postup nevyšel i Petru Vitnerovi.
Po cestě ze stadiónu jsme diskutovali o průběhu všech tří rozběhů a padl i postřeh, že měl Jakub Holuša štěstí, že ho nediskvalifikovali. Když jme přišli na hotel a viděli zprávy, kde se mluvilo o jeho diskvalifikaci, byl to nepříjemný šok. Pořád jsme ještě doufali, že se to změní. Jsme velcí fanoušci všech našich atletů a především těch s medailovými ambicemi. Je to malá sportovní tragédie. Jakub na tom byl opravdu skvěle a medaile by mu jistě neunikla. Na druhou stranu by to asi chtělo i trochu sebekritiky, nehledat v tom jen spiknutí. Jakubovi přeji mnoho štěstí na olympiádě. Budeme mu moc držet pěsti. Třeba jej tato situace naopak natolik zdravě naštve a posune k medaili z Ria.“
Finále aneb „kdyby“
„Filipovo 8. místo na mistrovství Evropy nelze hodnotit jinak než jako velký úspěch. Jenže … kdyby … kdyby … kdyby …
Kdyby mi před třemi měsíci někdo položil otázku, co bych považoval za úspěch v téhle sezóně, odpověděl bych: splnění limitu na mistrovství Evropy do Amsterdamu. V květnu přišla Zlatá tretra. Tento závod katapultoval Filipa do vyššího levelu atletiky. Do té doby po malých krůčcích, doprovázených dřinou a potem, postupoval za svým snem bez většího povšimnutí veřejnosti. Pak přišel zmíněný závod a skvělý čas, který ho zařadil do evropské špičky. Také očekávání se posunulo o něco výše. Naštěstí má Filip dobrou hlavu a vynikajícího trenéra – oba zůstali nohama na zemi.
Před finálovým závodem jsem večer hovořil trenérem Tondou Slezákem. Filipa jsme už chtěli nechat v klidu a i v den závodu jsme vše nechali jen na trenérovi. Věděli jsme, že je v pohodě bez jakýchkoliv potíží. Probrali jsme, jak se asi poběží a jak to zvládne po taktické stránce.
Sobotní odpoledne se blížilo. Na stadión jsme vyrazili s předstihem, abychom ještě před soutěží oštěpařek načerpali u olympijského stadionu atmosféru i energetické zásoby. Stejně jako mnoho dalších fanoušků jsme věřili v medailový podvečer v podání Báry. Nevyšlo to. Nevadí. Je to sport. Bára nemusí nic dokazovat. Je světová extratřída, což už mnohokrát předvedla. K mimořádnému úspěchu, což medaile z ME jistě je, se musí sejít mnoho okolností. A někdy prostě třeba jen jedna chybí a prostě se to nesejde.
Kdyby … trošku fouklo, nepřišlo zranění atd. Takhle se s odstupem dívám i na Filipovo finále. Byl to spíše takový běh na 800 m s letmým startem. Kdyby se od začátku běželo rychle, kdyby nezůstal tak dlouho zavřený, kdyby běžel více vpředu, kdyby začal dřív finišovat, kdyby, kdyby, kdyby ..
O výsledku rozhodl finiš. Filip běžel poslední čtvrtku pod 53 sekund, přesto to na lepší místo nestačilo. Pokud se mu podaří absolvovat ještě pár takovýchto taktických závodů, určitě ho to ještě trochu posune. A pak se to třeba sejde.
Po doběhu se mi vybavilo, jak jsme často s Filipem a s mladším synem Patrikem, když byli ještě malí caparti, závodili od stromu ke stromu. Většinou jsem je nenechal vyhrát. Pokud mě chtěli porazit, museli se opravdu snažit. Pak někdy přišlo vítězství a dětská radost. Úspěch si člověk musí zasloužit nejen ve sportu.
Při prvním setkání po závodě zářili Filip s trenérem upřímnou spokojeností. S mojí manželkou jsme na své syny hrdí ne proto, že byl Filip osmý na ME, ale protože jsme z obou kluků vychovali slušné lidi.“
