Jak jsem běžel (a taky hodně šel) MUM - Český běh

Reportáž z běžecké (vrchařské) sedmidenní alias Moravského UltraMaratonu přináší náš zvláštní zpravodaj z Hané Adam Fritscher.

Letošní sezona pro mě začala hodně zvláštně. Ještě na sklonku loňského roku mi můj fyzioterapeut dal vybrat mezi úplným zákazem běhu na několik měsíců a vynecháním závodů a rychlých tréninků na dobu minimálně stejně dlouhou.

Zvolil jsem samozřejmě druhou možnost. A když svaly opotřebené téměř třemi dekádami pobíhání začínaly konečně povolovat, přišla koronavirová epidemie. Takže opět žádné závody a trénink omezený prací a výběrem pustých lokalit – s rouškou přes čumák opravdu ne!

Výsledek? Nejmenší naběhaný objem s nejhorším podílem kvality za spoustu let zpátky. A protože mám rád výzvy, rozhodl jsem se zareagovat na tuto tristní situaci přesně opačně, než by se dalo očekávat – druhým pokusem zdolat výzvu zvanou MUM.

Mazlivý MUM? To sotva

Ta zkratka zní téměř mazlivě a ve většině evropských jazyků může evokovat něco láskyplně mateřského. Jenže se nenechte mýlit. MUM v běžecké řeči znamená Moravský UltraMaraton. A podle samotných organizátorů (mezi nimiž nechybějí české ultramaratonské legendy Tomáš Rusek a Dan Orálek) se jedná o „nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky“.

Srovnávat nemohu, s jinými běžeckými etapáky jsem zatím neměl tu čest. Každopádně ale už od roku 2018, kdy jsem se o tuto výzvu pokusil poprvé, vím, že zaběhnout MUM znamená postavit se každý den po dobu jednoho týdne na start výživné trasy zhruba maratonské délky, vedené cestou necestou s deklarovaným převýšením kolem tisíce metrů.

Každá etapa je jiná a vede malebnou, avšak po čertech kopcovitou krajinou na pomezí Českomoravské vrchoviny, Moravského krasu a Drahanské vrchoviny. Stejný je vždy jen cíl v areálu základní školy v Lomnici u Tišnova. O právo hostit start se dělí celkem šest měst – z toho Lomnice hned dvakrát. A právě tady se v neděli 5. července 2020 začínalo…

1. Lomnická etapa

Podle údajů pořadatelů měří každá část MUM 43 kilometrů, dohromady byste jich tedy od neděle do další soboty měli urazit 301. Což zní samo o sobě pro běžného smrtelníka hrozivě, jenže je to ještě horší ve chvíli, kdy už po zhruba pěti stech metrech přecházíte do chůze. „Zahřívací“ kopec z Lomnice do Veselí se prostě při vědomí té hrozivé porce kilometrů přede mnou běžet se vší zodpovědností nedá.

Takže se poprvé pochoduje a pochodovat se bude nejen první den ještě mnohokrát. To samozřejmě neplatí o špičce, která mi už po prvních metrech mizí někde v dáli. S borci okolo pozdějšího vítěze Martina Kopeckého či legendy MUM Dana Orálka se budu na tratích potkávat ještě mockrát, rozhodně to ale nebude při rovnocenných soubojích. O tom však později.

Zatím dává Lomnická etapa ochutnat z pestrého menu celého sedmidenního klání. Chvíli se běží po asfaltu, pak zase hrbolatou polňačkou nebo po kořenech a kamení v lesním porostu. Nechybí rovinaté pasáže, prudká klesání ani stoupání všeho druhu: pozvolná, nekonečně dlouhá, prudká a neběhatelná. To poslední si zlomyslní organizátoři nechali zhruba na pětatřicátý kilometr.

Tohle že bude pokračovat i v dalších dnech? V různých obměnách bude, to už letos vím. Tak ještě poslední z celkem šesti občerstvovacích stanic v Ochozu u Tišnova a doběh do cíle za potlesku vlídné a uznalé ultramaratonské komunity. První korálek bychom měli.

2. Boskovická etapa

Hrady a rozhledny. Pro tyto stavby mají pořadatelé zjevně velkou slabost. Není divu, v obou případech se jedná o objekty budované obvykle na kopcích. A když je v blízkosti trasy MUM nějaký takový, byla by přece škoda na něj nebohé adepty nevyhnat.

A tak se druhá etapa vydává z centra Boskovic vzhůru k oblakům do lesů nad tamním hradem. Po zhruba sedmi kilometrech úmorného stoupání jste sice odměněni malebnými výhledy do okolní krajiny, ty vám ale odhalí, že od samotných Boskovic jste vzdušnou čarou nějaké dva kilometry, zato ale notně nad nimi. A pak se opět na střídačku klesá a stoupá, tentokrát už naštěstí vcelku vytrvale na západ směr Lomnice.

Zhruba v polovině denní porce kilometrů se začínám ohlížet za sebe dozadu. Čekám rychlíky. Na MUM je to totiž vzhledem k různé výkonnosti účastníků zařízeno tak, že pomalejší borci vyrážejí na trať dříve a „chrti“ se na jejich hon vydávají s hodinovým zpožděním. Hranice činí pět hodin z předchozích etap.

Sice se dokážu těsně vměstnat pod ni a měl bych tedy vybíhat až v 15 hodin, ale zdvořile se u organizátorů dovoluji, abych mohl startovat v pomalejší grupě ve dvě. Vzhledem ke své chabé letošní kilometráži totiž čekám každý den výkonnostní výbuch a kolaps. A nechci, aby mě lovili o půlnoci s čelovkami po okolních lesích.

Uchazeči o celkové prvenství letos dosahují časů kolem 3:10 až 3:30, takže se s nimi na trati vždy potkám, jenže to už stáhli původní hodinové manko. S obdivem mávám a jsem rád za sportovní rozptýlení – vlastně se závodu účastním a zároveň jej sleduji v přímém přenosu. Tak snad na viděnou v cíli.

3. Blanenská etapa

Před třetím korálkem pěkně bolavého náhrdelníku přichází zrada. Tato etapa je totiž součástí Okresní běžecké ligy Blansko, takže se na ni hlásí i řada zájemců o tento jediný konkrétní start (v rámci MUM si samozřejmě můžete zaběhnout libovolný počet etap, prestižní disciplínou je i takzvaný MiniMUM složený ze tří etap). Aby pořadatelé předešli zmatkům při přepočítávání výsledků, trvají tentokrát na dodržení startovních časů podle papírové výkonnosti.

Startuji tedy ve tři s chrty. Ty nejlepší sice brzy opět ztrácím, pořád ale kolem zůstává dost borců s ambicemi na přední příčky celkového pořadí. A to je pro mou duši závoďáka problém. Se svými „šnečky“ se cítím mnohem uvolněněji, po startu ve 14 hodin se od začátku hodně chodí, na občerstvovacích stanicích se pořádají doslova malé dýchánky ne nepodobné anglickým čajovým obřadům.

Tady? Rychle do sebe hrknout potřebnou tekutinu a letět dál. Snažím se tomu sice nepodlehnout, ale nechte si s číslem na hrudi uniknout protivníka jen kvůli krásně línému srkání koly u stolečku vždy milých a ochotných organizátorů. V kombinaci s několika dalšími výživnými stoupáními a kozárovskou rozhlednou (já vám to říkal!) těsně před poslední občerstvovačkou je z toho pěkná únava v cíli, daleko větší než včera a předevčírem. A to ještě nejsme ani v polovině.

4. Tišnovská etapa

Čtvrtý den se MUM půlí, což by měl být důvod k radosti, ale říkejte to někomu, kdo má na krásném tišnovském náměstí zhruba 130 kilometrů za sebou a v lepším případě nějakých 170 před sebou. Aspoň že mi byl dovolen návrat ke šnečkům, ve dvě zazní startovní znamení a jde se na to.

Tentokrát míříme na jih až k Veverské Bítýšce a pak zpátky do Tišnova, odkud to bude do Lomnice už „jen“ nějakých deset kilometrů. Akorát že nad Tišnovem se vypíná rozhledna, takže si pořadatelský tým vedený Danem Orálkem nenechává ujít příležitost nám ji ukázat pěkně zblízka.

Do prudkého kopce pod ní pochoduji až nevojensky osamoceně, po seběhu dolů k předposlední občerstvovací stanici mě míjí první ze skupiny chrtů – Libor Eremka, v tu dobu vedoucí muž celého závodu. Průběžné první místo v posledních dvou dnech neudrží a půjde přes něj skvěle stabilně běžící Martin Kopecký, v tuto chvíli si však ještě Libor upevňuje svůj náskok.

Těch opravdu rychlých borců je letos až nečekaně hodně, zhruba do poloviny celého klání může na vítězství reálně pomýšlet hned šestice borců. Je mezi nimi i Dan Orálek, současný šéf závodu a rekordman v počtu triumfů. Jenže tohle není jeho obvyklá forma. Dan musel na podzim na operaci, pořádně chodit začal až v lednu a běhat v březnu. Přesto bude v sobotu v cíli celkově čtvrtý a třetí v rámci českého mistrovství v etapovém ultramaratonu.

Přestože sympatičtí jsou všichni ti rychlíci vepředu, přistihuji se, že Danovi tleskám a fandím ještě o něco silněji, když mě míjí pěkných pár kilometrů před Lomnicí. V Tišnovské etapě je nakonec druhý, prý jsou to jeho premiérové stupně vítězů v této sezoně. Klobouk dolů!

5. Olešnická etapa

Podle GPS nejkratší a podle časů nejrychlejší díl současné podoby MUM. Část jeho trati vede po trase Malého svrateckého maratonu, legendárního závodu, jehož se kdysi účastnili snad všichni milovníci vytrvalostního závodění z Moravy a značné části Čech. Z Olešnice do Lomnice se běží převážně na jih.

Na MUM se mi líbí mimo jiné právě to, že jednotlivé etapy mají svůj směr a cíl, že se zkrátka putuje odněkud někam, takže to má jistý nádech dobrodružné výpravy. Po každém stoupání zejména na začátku etap mám tendenci dívat se do krajiny před sebou a představovat si, kudy asi za hodinu dvě poběžím. Taková honička za skřety z filmového Pána prstenů. Jenže u filmu člověk obvykle leží a něco křoupe a popíjí.

No tak dobrá, to se dá tady na výborně zásobených občerstvovačkách také. Já tyhle „chuťovky“ běhám obvykle na kolu, piju ji na trati i během dne před etapou a po ní a spočítal jsem si, že za ten týden spořádám sladké černé tekutiny zhruba čtyřicet litrů. A pak že je sport zdravý… K tomu kousky banánů omočené v soli jako prevence křečí.

Poradil mi to před dvěma roky jeden z nejlepších ultramaratonců naší historie Tomáš Rusek, zakladatel MUM a toho času jeden z členů neúnavného běžeckého sboru. Na občerstvovačce nad Boskovicemi mi tehdy sdělil, že je to nejlepší ultramaratonský pokrm během závodu. A koukal na mě přitom vlídně jen s opravdu mírnou příměsí výčitky, co tam takový jeliman vůbec pohledává. Díky, Tome!

6. Bystřická etapa

Předposlední díl celého seriálu, takže závěr je vlastně už na dohled. Zkuste mi něco takového během putování z Bystřice nad Pernštejnem na jihovýchod do Lomnice vůbec naznačit! Říká se, že když člověk plánuje, bůh se směje. Celých pět dní nám celkem přálo počasí, bylo obvykle příjemně zataženo, aniž by ale pršelo. Stačilo v tomto trendu vydržet pitomé dva dny!

Jenže v pátek 10. července udeřilo nefalšované léto a do unavených těl se zakously sluneční paprsky. Navíc v první polovině trasy pořadatelé neomylně vyčenichali rozhlednu (Karasín) i hrad (Zubštejn) s patřičnými výšlapy k nim. A k dalšímu hradu, slavnému a krásnému Pernštejnu, přesněji do nedalekého městečka Nedvědice, se sbíhalo několik kilometrů po asfaltové silnici. To už bylo na mou netrénovanou tělesnou schránku moc a od onoho seběhu mě provázela neustávající bolest holeně na levé noze.

Závěr etapy dal ještě vzpomenout na úplný začátek celého MUM a vesnici Veselí s jejím kopcem. Ovšem tentokrát v opačném směru. Co bych za to dal, abych si k ní mohl znovu rozvážným krokem vyjít. Holeň ve své spodní části nad nártem povážlivě natékala a já pěkně od plic doprovodil poslední kilometr prudkého seběhu hlasitou sprškou nepublikovatelných nadávek.

První telefonát v cíli tentokrát patřil mému fyzioterapeutovi a kamarádovi v jedné osobě. Mám pocit, že mojí větě „zničil jsem si nohu, co s tím uděláš“ se nenápadně směje ještě teď.

7. Cimrmanova etapa

Jirkovy rady po telefonu zabraly, noha v sobotu ráno provizorně zprovozněna a připravena na definitivně poslední etapu. Její název je trochu klamavý, neběží se z žádného Cimrmanova, ale opět jako první den z Lomnice zpět do Lomnice.

Tentokrát hned ve dvou identických okruzích – možná odtud i onen název etapy inspirovaný českým géniem, jakoby zlomyslní pořadatelé chtěli dvěma okruhy na závěr vzdát hold trochu absurdnímu cimrmanovskému humoru. A zlomyslně se chechtal i sám bůh do tváře unaveným běžcům, když po páteční sauně přes noc otevřel stavidla a nechal nás doslova utopit v přívalech vody a bahna.

Předloni jsem na této etapě vydoloval zbytky sil a běžel ji ze všech absolvovaných suverénně nejrychleji, necelou minutu nad čtyři hodiny. Takže jsem si trochu myslel na to, že mi letos premiérově u výsledného času zasvítí na začátku lichotivá trojka.

Jenže bůh se smál, noha bolela a bláto klouzalo. Výsledek tak byl poprvé v tomto roce horší než při mém prvním pokusu. Přesto jsem těsně uhájil vydobytou 26. příčku, a kdybych byl žena, mohl jsem se dokonce na ostatní hrdě „prsit“ z bedny.

Rád jsem ale tuto poctu spojenou s třetím místem přenechal své milé klubové kolegyni Marcele Čadové, která si bronz v klidu pohlídala za již značně vzdálenou dvojicí suverének tohoto MUM Lenkou Horákovou a Martinou Dvořákovou. Mezi muži pak již zmíněné Martina Kopeckého a Libora Eremku doplnil na stupních třetí Slovák Martin Plačko. Za sebou nechali jak čtvrtého Dana Orálka, tak pátého vynikajícího ultramaratonce Ondru Veličku (pro zájemce kompletní výsledky zde).

Epilog

Cestou autem domů jsem poprvé litoval, že jsem nezvolil vůz s automatickou převodovkou – oteklé noze mačkání spojky moc nechutnalo. Nedělní lehký výlet z Červenohorského sedla na Šerák a zpět mi bůhvíproč přišel jako osmá etapa MUM a ukonejšila mě jen otevřená vrcholová chata s restaurací. Poprvé jsem vyběhl až týden po návratu z Lomnice. Ale stálo to za to. Teď už totiž vím, že si na mě zákazy fyzioterapeutů ani epidemiologů nepřijdou!