Ač to bylo pro ni samotnou k nevíře, bylo její jméno po více než čtvrt století spojené s národním rekordem na 5000 m. Teprve předloni Moniku Deverovou (za svobodna Hamhalterovou) vystřídala na čele tuzemských dlouhodobých tabulek Kristiina Mäki. Však už bylo podle bývalé rekordmanky na čase.
Její rodiče sportovci nebyli a ani objektivně být nemohli. „Oba prodělali obrnu, nemyslitelné pro ně byly i byť jen delší výlety,“ popisuje Monika Deverová, pražská rodačka, která přišla na svět v roce 1966. Přesto ona ani její sestra nebyly o pohyb ukráceny.
Moničin první sport byla házená. „Dělala jsem ji ale jen asi půl roku, byla jsem na ni úplně levá,“ vzpomíná. Trefa do černého přišla až s během, byť i v tomto případě trvalo delší dobu, než svou výkonnost vypilovala.
Vše začalo v deváté třídě, kdy kvůli hrozbě horší známky z tělocviku šla de facto pouze z donucení na závody, které se konaly v Riegrových sadech, tehdejším sídle pražských Bohemians. A světe div se, vyhrála je! Tehdy za ní přišel tamní vyhledávač talentů a přemluvil ji, aby začala docházet do klubu. „Jenže když mě poprvé uviděl můj budoucí trenér Petr Kronus, tak se zhrozil. Na svých 163 cm jsem totiž vážila 67 kg a to mělo do ideální běžecké postavy hodně daleko,“ říká Deverová.
První rok také vlála kdesi na chvostu. „Až pak se to pomalu začalo zlepšovat. Velký zlom pak přišel v osmnácti, kdy jsem hodně výkonnostně poskočila a krom jiného vytvořila i oddílový rekord na kilometru,“ líčí Deverová, která po maturitě šla studovat Vysokou školu ekonomickou. „Výhodou zrovna této vejšky bylo i to, že jsem to měla ze školy na tréninky asi 5 minut. Skloubit sport se studiem tak bylo vcelku snadné,“ doplňuje.
Začala s dvoufázovými tréninky a její výkonnost dostoupala úrovně reprezentace. Z hlediska dosažených časů byl pro ni nejúspěšnějším rok 1988, kdy si vytvořila své osobní rekordy až do úrovně desítky. Na té je se svým tehdejším časem 33:22,81 čtvrtá v dlouhodobých českých tabulkách, poloviční trati dokonce po bezmála 26 let vládla, než ji předloni o 8,5 vteřiny překonala Kristiina Mäki a vloni o pár setin i Lucie Sekanová.
U příběhu její rekordní pětky se však ještě zastavme. Tehdy totiž nepatřila mezi mistrovské tratě, místo ní se běhala trojka, a tak s ní neměla Deverová téměř žádné zkušenosti. Také závody v polském Grudziadzu určitě nebyly žádným vrcholným podnikem, stejně jako měla daleko k ideálu její příprava na ně. „Trmáceli jsme se tam hodiny autobusem s bandou Mexičanů, bylo to výživné,“ má v živé paměti ještě po letech. Přesto dokázala běžet 15:44,11. „Nicméně jsem s tím nebyla první, ani co se týče naší výpravy. Přede mnou byla Alena Močáriová, která tak překonala československý rekord. Já ten svůj český získala vlastně až zpětně po rozdělení společného státu,“ upozorňuje.
Ani pak si nemyslela, že vydrží v čele tabulek tak dlouho. „Nikdy jsem ten svůj čas nepovažovala za kdovíjak kvalitní a spíš mi přišlo smutné, že se tolik let nenašel nikdo, kdo by ho překonal. A když se tak konečně stalo, určitě jsem necítila lítost. Naopak přeji Kristiině, ať ten výkon ještě vylepší, líbilo by se mi takových 15:15,“ motivuje svou následnici.
Její kariéru přibrzdilo krátce po rekordním roce dvojí těhotenství, k běhání se pak vrátila v roce 1993 a vydržela u něj ještě dalších pět let. V tu dobu oblékala dres pražské Slávie. „Nejraději vzpomínám na půlmaraton v japonské Okojamě, kde jsem byla pátá s výkonem 1:13:11, se kterým jsem aktuálně pátá v dlouhodobých českých tabulkách,“ říká.
Tretry na hřebík pověsila v roce 1998. „Hodně jsem se tehdy zhoršila a vůbec jsem pociťovala velkou únavu. Stavěli jsme svépomocí dům, do toho péče o rodinu. S odstupem si ale říkám, že jsem měla ještě nějakou dobu vytrvat,“ bilancuje Deverová, která se pak o restart kariéry ještě jednou pokusila. „Bylo to po narození mého třetího syna, na dálku mě tehdy trénoval Zdeněk Smutný. Ale už po půl roce mi bylo jasné, že se svým bývalým výkonům ani nepřiblížím a nechala jsem toho,“ přiznává.
I v současnosti však běh patří k jejím každodenním aktivitám, byť už jen na rekreační úrovni. „Ono mi toho tělo ani víc nedovolí. Ozývají se různé neduhy, ale když se tak bavím s jinými běžci své generace, nejsem v tom sama. Závody tedy běhám jenom na běžkách, které mám moc ráda. Pouze však ty regionální v Krušných horách, kde máme chalupu,“ doplňuje Deverová, zaměstnáním rozpočtářka v rodinné dopravní firmě.
