Homoláče nezdar nezlomil, zaútočí ještě v Praze - Český běh

25. 4. 2016, Petr Jelínek

Nejrychlejší český maratónec posledních tří sezón Jiří Homoláč se před týdnem postavil na start maratonu v Hamburku, aby se pokusil se o splnění olympijského A limitu (2:15:00). Požadovaný čas se mu zdolat nepodařilo, ačkoli si vylepšil osobní rekord – téměř o jednu minutu na 2:16:55. Pomyslnou flintu do žita ale nehází, pokusí se ještě zaútočit na limit 8. května v Praze.

Jak vidí svůj výkon s odstupem několika dní po závodě? V posledních dnech před startem jsem se cítil tréninkově dobře. Na olympijský limit jsem si věřil až do 30. km, ale bohužel mě zpomalily zvlněná trať, vítr a také pasáž, kde jsem neměl s kým běžet. Prvních 5 km bylo do kopce, zrychlení mezi 5. a 15. km o 4 sekundy na kilometr nebylo plánované, ale trať mírně klesala a skupinka, ve které jsem běžel, zrychlovala. V těchto fázích závodu se mi běželo velmi dobře.

Po 15. km však začal foukat vítr, běžel jsem sám a čekal na skupinku, které bych se mohl zachytit. Mezi 20. až 25. km jsem opět držel správné tempo, ale po 25. km začal znovu foukat vítr, skupinka mi utekla a naděje se rozplynuly. První polovinu závodu jsem zaběhl za 1:07:13, druhou za 1:09:42. Žádné křeče jsem tentokrát v závěru neměl, z tohoto pohledu vnímám maraton v Hamburku pozitivně.“

Jirka se z nezdaru nehroutí. „Moji blízcí berou neúspěšný pokus o „A“ limit na olympiádu v pohodě, zlepšil jsem si osobák, takže to vnímají jako krok kupředu a snaží se mě podpořit. V Hamburku se mnou byla i moje přítelkyně, která za závod naběhala okolo 20 km, aby mě na mnoha místech podpořila,“ dodává vděčně.

Cesta z fotbalu mezi elitní běžce

Jirka je ohromným běžeckým bojovníkem v tréninku i v závodech. Výborným příkladem je období mezi jeho 12. až 16. rokem, kdy se věnoval fotbalu. „Na všechny fotbalové tréninky do Kuřimi, jež bývaly za týden tři, jsem jezdil 8 km na kole. Po jeho absolvování jsem opět nasedl na kolo a jel 8 km zpět. Oba cyklistické úseky jsem často absolvoval naplno jako časovku, někdy i proto, abych si ještě po návratu stihl zahrát fotbal s kluky od nás z Chudčic. Z dnešního pohledu mám pocit, že mi i tohle slušně zvyšovalo fyzičku,“ popisuje svěřenec trenéra Sequenta své sportovní začátky.

A vzpomíná také na své první běžecké výkony. „V deváté třídě základní školy jsem běžel 1500 m za 4:51 (nejrychlejší čas na škole) a jako fotbalista jsem si o dva roky později zaběhl závod Kuřimské ligy v krosu, kde jsem bez speciálního tréninku doběhl na třetím místě v celkovém pořadí. Přes prázdniny jsem se pak začal věnovat běhání více a na konci srpna jsem ve stejném závodě obsadil druhé místo.“

Následovalo zranění kotníku při fotbalovém tréninku, které stvrdilo Jirkův přesun k atletice. Prvním trenérem tehdy 16letého běžce se stal pan Kaše, od něhož Jirka po dvou letech přestoupil k Jiřímu Sequentovi, jenž vede v současné době další špičkové borce Jakuba Holušu, Milana Kocourka nebo Lenku Masnou. Brněnský kouč je známý svojí bodrou moravskou povahou, ale zároveň i náročností ke svým svěřencům.

181 cm vysoký a 68 kg vážící vytrvalec však svého trenéra vidí trochu jinak. „Neřekl bych, že je trenér příliš přísný. On nám určité věci ohledně tréninku a životosprávy příliš často opakovat nemusí, protože u něho zůstávají jen běžci a běžkyně, kteří chtějí náročný trénink opravdu podstoupit. My všichni, kteří u něho běháme, víme, že je k dobrým výkonům náročná příprava potřeba a nevnímáme to jako odříkání. Od počátku své běžecké kariéry až dodnes cítím, že musím dávat běhání 100 %, jinak by to pro mě nemělo cenu.“

Tak vidí Homoláč svého trenéra a následujícími slovy potvrzuje ohromný význam, který měli pro jeho kariéru kolegové Holuša s Kocourkem. „Oba dva jsou neskutečnými bojovníky. Od začátku pro mě bylo velkou školou pozorovat, jak se v tréninku dokáží zmáčknout. Snažil jsem se téhle schopnosti od nich naučit. Navíc když se daří ve skupině jednomu běžci, tak se s ním na vlně jeho úspěchů svezou i ostatní a jejich výkonnost jde nahoru.“

Maratonský debut Jiřího Homoláče přišel v roce 2012, ve věku 22 let. Výkon (2:21:05) byl tehdy po zdravotních peripetiích pro všechny fanoušky běhu velkým překvapením. „Vše bylo ovlivněno tříměsíčním zraněním na začátku 2012, kdy jsem měl tři měsíce problémy s achilovkou. Několikrát jsem se pokoušel začít s běžeckým tréninkem, ale noha bolet nepřestávala. Snažil jsem se však i v době zranění neustále udržovat – jezdil jsem na kole a chodil do bazénu na aqua jogging (běhání ve vodě se speciální vestou).

Achilovka mě přestala bolet až na soustředění, kde jsem si musel dát opět volno a tři dny bolavou nohu ledovat. Před svým prvním maratonským startem jsem běhal jen necelé čtyři týdny. O tréninku na maraton nemohlo být tehdy ani řeči, ale protože byl olympijský rok, chtěl jsem si ho zkusit. Nejsem moc rychlý na kratších tratích a dalo se předpokládat, že se pro mě maratónská trať stane do budoucna tratí ideální. A co bylo možná nejdůležitější – měl jsem do závodu chuť a nebál se jej.“

Běžecká „rachota“ Keni

Mezi lety 2013 – 2015 absolvoval Jirka každoročně dva maratóny, až přišla letošní zima a s ní i nápad odjet na desetitýdenní soustředění do Keni. „Věděl jsem, že pokud budu trénovat přes zimu tady v Čechách, limity na OH v maratonu a ME v půlmaratonu se mi splnit nepodaří. Sníh, led, nízké teploty, krátký den a často i zataženo, to nejsou podle mého názoru pro maratónský trénink moc vhodné podmínky. Snu o olympijském limitu jsem však chtěl dát maximum, a proto jsem se snažil dodat své běžecké kariéře nový impuls.“

Na africké soustředění se Jirka vydal společně se svým sparingpartnerem Milanem Kocourkem a dalším brněnským běžcem Alešem Borkem. „Každý den bylo hezky, ale většina Keňanů přesto běhala i v tomto počasí v bundě a čepici, kdežto my někdy i bez trika. Po našem odjezdu však přicházelo období dešťů, kdy se i snižuje i teplota. Následuje období, kdy je opět krásně, ale během léta se období dešťů opět vrací. Trénovali jsme šestkrát týdně dvoufázově, s tím, že jsme každý týden zařazovali tři kvalitní běžecké fáze a jeden dlouhý běh. Co se týdenní kilometráže týče, nejvýše jsem se dostal ve třech březnových týdnech, kdy jsem dosáhl týdenního objemu okolo 210 km, nejméně to bylo v týdnu, kdy jsem onemocněl (136 km),“ nastiňuje Jirka náročnost běžecké přípravy.

A přidává několik poznatků ohledně tréninku keňských vytrvalců. „Jejich nasazení v kvalitních trénincích je ohromné, mnozí z nich zkouší trénovat „co jde“ s těmi nejlepšími, ale spousta z nich to nevydrží, přetrénují se, nebo zdravotně odpadnou a nikam to nevede. Kvalitní tréninky odběhají prakticky všichni ve skupinkách nebo větších skupinách. Při výklusech, které běhají hodně pomalu (odhaduji, že tempem pět minut na kilometr a pomaleji), jsme je však potkávali i jednotlivě. Stávalo se, že se mě někteří Keňané občas zeptali, jaký běžím trénink, a když jsem jim řekl, že klušu, odpověděli mi, že běžím zbytečně rychle. Oni ale naproti tomu běhají kvalitní tréninky opravdu hodně na doraz, a mají pak co vyklusávat…“

Keňa má přibližně čtyřikrát více obyvatel a sedmkrát větší rozlohu než Česká republika, přesto najdete v první stovce loňských světových maratónských tabulek 56 (!) keňských běžců. O tom, jak dokáží být Keňané hraví, svědčí následující historka. „Pokud s nimi běží bílí běžci společný trénink, nesmí jít nikdy na čelo. Při jednom z tempových běhů se zdálo Milanu Kocourkovi tempo na začátku tréninku příliš pomalé (3:35/km) a šel do čela, zatímco já vše sledoval spíše zezadu. Keňané nechali Milana 4 km na čele, ale pak ho dostali. Přišly kopce a oni mu ukázali, že tohle je „jejich“ trénink. Určili několik běžců, kteří nasadili tak neskutečné tempo, že jsme jim nestačili. Od maséra našich keňských běžeckých kamarádů jsme se později dověděli, že to Keňané dělají záměrně – obětují několik běžců, kteří vás odrovnají, a i když později i oni odpadnou, otevřou cestu těm nejlepším…,“ popisuje Homoláč na africké soustředění, jehož význam pak on i Milan Kocourek (vrátil se k tréninku na podzim po půlročním zranění) potvrdili kvalitními osobními rekordy (1:03:50 a 1:04:21) při Pražském půlmaratónu.

O Rio ještě v Praze

Maratonec z Chudčic u Brna po maratonu v Hamburku neodsunul splnění svého olympijského snu ještě na Tokio 2020. A svými slovy jistě potěší všechny své fanoušky. „Věřím, že jsem v Hamburku na limit za ideálních podmínek měl, proto jsem se rozhodl svoji snahu o olympiádu nezabalit a odjel jsem na 14denní soustředění do Livigna (1800 m n.m.). Vrátím se dva dny před Pražským maratonem (neděle 8. května), a pokusím se o limit znovu. Uvidím, jestli můj organismus dostatečně zregeneruje. Stát se může cokoliv – jak říkají Keňané: „Everything is possible.“

Další články

Dámský hattrick a pánská premiéra na Lipenském půlmaratonu
21. srpna 2019 Závody, Tomáš Nohejl

Dámský hattrick a pánská premiéra na Lipenském půlmaratonu

Pokud někomu sedí kopce okolo Lipna, tak je to Tereza Chlupová. Už potřetí tady vyhrála horský půlmaraton, jeden z klenotů série Mizuno Trail Running Cupu. Mezi muži se tu poprvé (taktéž v českém trailovém poháru) radoval Petr Macek. Se startem tradičního Lipno Sport festu, který zde trvá až do neděle 25. srpna, ...

Zlatý trailový seriál: Drama se v Jeseníkách nekonalo
19. srpna 2019 Závody, Jiří Petr, foto: Jan Dvořáček/Trailrun.cz

Zlatý trailový seriál: Drama se v Jeseníkách nekonalo

Ráno v nížině stěží deset stupňů, po cestě na Skřítek hustá mlha, ale nakonec na hřebenu snad nejkrásnější počasí, které se na Jesenickém maratonu kdy vyklubalo (potvrzuje údajně poslední účastník všech dosavadních ročníků). Polojasno, vysoká oblačnost, která tak akorát milosrdně zakryla srpnové slunce a jako bonus umožnila nádherné výhledy na ...

Čerstvý otec Pernica vyhrál Zátopkovu časovku
13. srpna 2019 Závody, Tomáš Nohejl, foto: Ladislav Adámek

Čerstvý otec Pernica vyhrál Zátopkovu časovku

Intervalová desítka v terénu je na tuzemské závodní scéně unikum. Po stopách legendárního Emila Zátopka se však v Lomené aleji ve staroboleslavském lese běhá na jeho pětikilometrovém okruhu už třetím rokem jaksi samosebou. Letos i s dvojicemi (5+5 km) a dětmi přes čtyři stovky účastníků! Letošní termín se navíc trefil přesně do sedmého výročí ...

Radka Churaňová láme ultramaratonské rekordy a vyhlíží podzimní vrcholy
10. srpna 2019 Rozhovory, Adam Fritscher, foto: archiv atletky

Radka Churaňová láme ultramaratonské rekordy a vyhlíží podzimní vrcholy

Vloni na jaře stanovila nový český rekord v běhu na 100 kilometrů, letos na konci července překonala dosavadní národní maximum na 24 hodin výkonem 251,498 km (úctyhodný průměr cca 5:44 minuty na kilometr). Radka Churaňová je novou hvězdou českého ultramaratonu. Letos dvaačtyřicetiletá závodnice Lokomotivy Trutnov však rozhodně není neznámá ani ...

Horský běžec z rovin je novým vládcem Krkonošské 50
7. srpna 2019 Závody, Tomáš Nohejl, foto: Ladislav Adámek

Horský běžec z rovin je novým vládcem Krkonošské 50

Milan Janata z Hořic v Podkrkonoší a Jana Mikešová z Nové Paky (taktéž v Podkrkonoší) vyhráli na uprgradované trati Krkonošskou 50, královský závod tuzemského trailového poháru Mizuno Trail Running Cupu. V horském půlmaratonu, také bodovaném do seriálu MTRC (padesátka má vyšší koeficient), původní pětadvacítce pomenšené o poslední brutální výšlap do Stohu, obhájil prvenství Radek Hübl ...

Čtyři veteránky. Elitní české běžkyně bodovaly ve francouzském Mende
5. srpna 2019 Závody, Adam Fritscher, foto: Radka Churaňová

Čtyři veteránky. Elitní české běžkyně bodovaly ve francouzském Mende

Kopec, s nímž bojují i nejlepší světoví cyklisté v rámci Tour de France, si letos opět vyzkoušely přední české vytrvalkyně. Závod semi-Marathon Marvejols - Mende se koná na jihu Francie a každoročně sem míří výprava elitních českých běžců a běžkyň, kteří na jeho 22,4 kilometru dlouhé trase se dvěma výraznými stoupáními bojují ...

RunCzech odstartoval registrace na jaro 2020
4. srpna 2019 Závody, RunCzech

RunCzech odstartoval registrace na jaro 2020

Současná běžecká sezóna je ještě v plném proudu a i léto se teprve překlápí do své druhé poloviny, ale seriál RunCzech však už intenzivně připravuje ročník 2020. Běžce znovu vezme na neotřelá místa, kudy by se jindy možná ani nevydali. A slibuje krásné běžecké zážitky, které jinde nezažijí.  RunCzech spustil registrace ...

Robert Lah: Běhání na boso není o ambicích, ale o pocitech
30. července 2019 Rozhovory, Adam Fritscher, foto: Jaroslav Polák (2x) a archiv

Robert Lah: Běhání na boso není o ambicích, ale o pocitech

V závodním pelotonu nebývají často k vidění, ale jakmile se objeví, všude vzbudí oprávněný zájem a projevy sympatií. Bosí běžci bez moderní obuvi vybavené tlumením a dalšími technologickými vychytávkami působí trochu jako závan starých časů a dob, kdy sportovní klání bývala opravdu tvrdými souboji drsných gladiátorů. Jedním z těchto „bosoběhých ...

provozovatel

partneři českého běžeckého klubu