Nejrychlejší český maratónec posledních tří sezón Jiří Homoláč se před týdnem postavil na start maratonu v Hamburku, aby se pokusil se o splnění olympijského A limitu (2:15:00). Požadovaný čas se mu zdolat nepodařilo, ačkoli si vylepšil osobní rekord – téměř o jednu minutu na 2:16:55. Pomyslnou flintu do žita ale nehází, pokusí se ještě zaútočit na limit 8. května v Praze.
Jak vidí svůj výkon s odstupem několika dní po závodě? „V posledních dnech před startem jsem se cítil tréninkově dobře. Na olympijský limit jsem si věřil až do 30. km, ale bohužel mě zpomalily zvlněná trať, vítr a také pasáž, kde jsem neměl s kým běžet. Prvních 5 km bylo do kopce, zrychlení mezi 5. a 15. km o 4 sekundy na kilometr nebylo plánované, ale trať mírně klesala a skupinka, ve které jsem běžel, zrychlovala. V těchto fázích závodu se mi běželo velmi dobře.
Po 15. km však začal foukat vítr, běžel jsem sám a čekal na skupinku, které bych se mohl zachytit. Mezi 20. až 25. km jsem opět držel správné tempo, ale po 25. km začal znovu foukat vítr, skupinka mi utekla a naděje se rozplynuly. První polovinu závodu jsem zaběhl za 1:07:13, druhou za 1:09:42. Žádné křeče jsem tentokrát v závěru neměl, z tohoto pohledu vnímám maraton v Hamburku pozitivně.“
Jirka se z nezdaru nehroutí. „Moji blízcí berou neúspěšný pokus o „A“ limit na olympiádu v pohodě, zlepšil jsem si osobák, takže to vnímají jako krok kupředu a snaží se mě podpořit. V Hamburku se mnou byla i moje přítelkyně, která za závod naběhala okolo 20 km, aby mě na mnoha místech podpořila,“ dodává vděčně.
Cesta z fotbalu mezi elitní běžce
Jirka je ohromným běžeckým bojovníkem v tréninku i v závodech. Výborným příkladem je období mezi jeho 12. až 16. rokem, kdy se věnoval fotbalu. „Na všechny fotbalové tréninky do Kuřimi, jež bývaly za týden tři, jsem jezdil 8 km na kole. Po jeho absolvování jsem opět nasedl na kolo a jel 8 km zpět. Oba cyklistické úseky jsem často absolvoval naplno jako časovku, někdy i proto, abych si ještě po návratu stihl zahrát fotbal s kluky od nás z Chudčic. Z dnešního pohledu mám pocit, že mi i tohle slušně zvyšovalo fyzičku,“ popisuje svěřenec trenéra Sequenta své sportovní začátky.
A vzpomíná také na své první běžecké výkony. „V deváté třídě základní školy jsem běžel 1500 m za 4:51 (nejrychlejší čas na škole) a jako fotbalista jsem si o dva roky později zaběhl závod Kuřimské ligy v krosu, kde jsem bez speciálního tréninku doběhl na třetím místě v celkovém pořadí. Přes prázdniny jsem se pak začal věnovat běhání více a na konci srpna jsem ve stejném závodě obsadil druhé místo.“
Následovalo zranění kotníku při fotbalovém tréninku, které stvrdilo Jirkův přesun k atletice. Prvním trenérem tehdy 16letého běžce se stal pan Kaše, od něhož Jirka po dvou letech přestoupil k Jiřímu Sequentovi, jenž vede v současné době další špičkové borce Jakuba Holušu, Milana Kocourka nebo Lenku Masnou. Brněnský kouč je známý svojí bodrou moravskou povahou, ale zároveň i náročností ke svým svěřencům.
181 cm vysoký a 68 kg vážící vytrvalec však svého trenéra vidí trochu jinak. „Neřekl bych, že je trenér příliš přísný. On nám určité věci ohledně tréninku a životosprávy příliš často opakovat nemusí, protože u něho zůstávají jen běžci a běžkyně, kteří chtějí náročný trénink opravdu podstoupit. My všichni, kteří u něho běháme, víme, že je k dobrým výkonům náročná příprava potřeba a nevnímáme to jako odříkání. Od počátku své běžecké kariéry až dodnes cítím, že musím dávat běhání 100 %, jinak by to pro mě nemělo cenu.“
Tak vidí Homoláč svého trenéra a následujícími slovy potvrzuje ohromný význam, který měli pro jeho kariéru kolegové Holuša s Kocourkem. „Oba dva jsou neskutečnými bojovníky. Od začátku pro mě bylo velkou školou pozorovat, jak se v tréninku dokáží zmáčknout. Snažil jsem se téhle schopnosti od nich naučit. Navíc když se daří ve skupině jednomu běžci, tak se s ním na vlně jeho úspěchů svezou i ostatní a jejich výkonnost jde nahoru.“
Maratonský debut Jiřího Homoláče přišel v roce 2012, ve věku 22 let. Výkon (2:21:05) byl tehdy po zdravotních peripetiích pro všechny fanoušky běhu velkým překvapením. „Vše bylo ovlivněno tříměsíčním zraněním na začátku 2012, kdy jsem měl tři měsíce problémy s achilovkou. Několikrát jsem se pokoušel začít s běžeckým tréninkem, ale noha bolet nepřestávala. Snažil jsem se však i v době zranění neustále udržovat – jezdil jsem na kole a chodil do bazénu na aqua jogging (běhání ve vodě se speciální vestou).
Achilovka mě přestala bolet až na soustředění, kde jsem si musel dát opět volno a tři dny bolavou nohu ledovat. Před svým prvním maratonským startem jsem běhal jen necelé čtyři týdny. O tréninku na maraton nemohlo být tehdy ani řeči, ale protože byl olympijský rok, chtěl jsem si ho zkusit. Nejsem moc rychlý na kratších tratích a dalo se předpokládat, že se pro mě maratónská trať stane do budoucna tratí ideální. A co bylo možná nejdůležitější – měl jsem do závodu chuť a nebál se jej.“
Běžecká „rachota“ Keni
Mezi lety 2013 – 2015 absolvoval Jirka každoročně dva maratóny, až přišla letošní zima a s ní i nápad odjet na desetitýdenní soustředění do Keni. „Věděl jsem, že pokud budu trénovat přes zimu tady v Čechách, limity na OH v maratonu a ME v půlmaratonu se mi splnit nepodaří. Sníh, led, nízké teploty, krátký den a často i zataženo, to nejsou podle mého názoru pro maratónský trénink moc vhodné podmínky. Snu o olympijském limitu jsem však chtěl dát maximum, a proto jsem se snažil dodat své běžecké kariéře nový impuls.“
Na africké soustředění se Jirka vydal společně se svým sparingpartnerem Milanem Kocourkem a dalším brněnským běžcem Alešem Borkem. „Každý den bylo hezky, ale většina Keňanů přesto běhala i v tomto počasí v bundě a čepici, kdežto my někdy i bez trika. Po našem odjezdu však přicházelo období dešťů, kdy se i snižuje i teplota. Následuje období, kdy je opět krásně, ale během léta se období dešťů opět vrací. Trénovali jsme šestkrát týdně dvoufázově, s tím, že jsme každý týden zařazovali tři kvalitní běžecké fáze a jeden dlouhý běh. Co se týdenní kilometráže týče, nejvýše jsem se dostal ve třech březnových týdnech, kdy jsem dosáhl týdenního objemu okolo 210 km, nejméně to bylo v týdnu, kdy jsem onemocněl (136 km),“ nastiňuje Jirka náročnost běžecké přípravy.
A přidává několik poznatků ohledně tréninku keňských vytrvalců. „Jejich nasazení v kvalitních trénincích je ohromné, mnozí z nich zkouší trénovat „co jde“ s těmi nejlepšími, ale spousta z nich to nevydrží, přetrénují se, nebo zdravotně odpadnou a nikam to nevede. Kvalitní tréninky odběhají prakticky všichni ve skupinkách nebo větších skupinách. Při výklusech, které běhají hodně pomalu (odhaduji, že tempem pět minut na kilometr a pomaleji), jsme je však potkávali i jednotlivě. Stávalo se, že se mě někteří Keňané občas zeptali, jaký běžím trénink, a když jsem jim řekl, že klušu, odpověděli mi, že běžím zbytečně rychle. Oni ale naproti tomu běhají kvalitní tréninky opravdu hodně na doraz, a mají pak co vyklusávat…“
Keňa má přibližně čtyřikrát více obyvatel a sedmkrát větší rozlohu než Česká republika, přesto najdete v první stovce loňských světových maratónských tabulek 56 (!) keňských běžců. O tom, jak dokáží být Keňané hraví, svědčí následující historka. „Pokud s nimi běží bílí běžci společný trénink, nesmí jít nikdy na čelo. Při jednom z tempových běhů se zdálo Milanu Kocourkovi tempo na začátku tréninku příliš pomalé (3:35/km) a šel do čela, zatímco já vše sledoval spíše zezadu. Keňané nechali Milana 4 km na čele, ale pak ho dostali. Přišly kopce a oni mu ukázali, že tohle je „jejich“ trénink. Určili několik běžců, kteří nasadili tak neskutečné tempo, že jsme jim nestačili. Od maséra našich keňských běžeckých kamarádů jsme se později dověděli, že to Keňané dělají záměrně – obětují několik běžců, kteří vás odrovnají, a i když později i oni odpadnou, otevřou cestu těm nejlepším…,“ popisuje Homoláč na africké soustředění, jehož význam pak on i Milan Kocourek (vrátil se k tréninku na podzim po půlročním zranění) potvrdili kvalitními osobními rekordy (1:03:50 a 1:04:21) při Pražském půlmaratónu.
O Rio ještě v Praze
Maratonec z Chudčic u Brna po maratonu v Hamburku neodsunul splnění svého olympijského snu ještě na Tokio 2020. A svými slovy jistě potěší všechny své fanoušky. „Věřím, že jsem v Hamburku na limit za ideálních podmínek měl, proto jsem se rozhodl svoji snahu o olympiádu nezabalit a odjel jsem na 14denní soustředění do Livigna (1800 m n.m.). Vrátím se dva dny před Pražským maratonem (neděle 8. května), a pokusím se o limit znovu. Uvidím, jestli můj organismus dostatečně zregeneruje. Stát se může cokoliv – jak říkají Keňané: „Everything is possible.“