Na stupně vítězů sice nedosáhli, přesto čeští ultramaratonci zanechali na letošním legendárním Spartathlonu nesmazatelnou stopu. Do cíle ikonického závodu, který měří 246 kilometrů a běhá se vždy v září hornatou krajinou mezi Aténami a Spartou, v elitní desítce mužského pořadí doběhli hned čtyři, v první 20 pak pět. Pro srovnání, ultravytrvalecká velmoc Japonsko má mezi nejlepšími deseti muži dva a ve dvacítce čtyři borce. Až poté následují třeba Maďarsko, USA, Velká Británie či domácí Řecko.
Vítězem letošního ročníku Spartathlonu, který se běhá na počest starověkého aténského běžce Feidippida z dob válek mezi Řeky a Peršany, se ve třetím nejlepším čase historie 21:00:59 stal Řek Fotis Zisimopulos. Druhý Japonec Toru Somiya je výkonem 21:18:15 čtvrtým v dějinách závodu, které se datují od roku 1983. Pětinásobný spartathlonský medailista Radek Brunner se tentokrát musel spokojit „pouze“ s pátým místem za čas 24:30:30. Šestý byl v mužské části závodu Jiří Horčička, sedmý Marek Jirásek, devátý Petr Válek a sedmnáctý Petr Pasler.
V absolutním pořadí šestá byla nejrychlejší žena, Lotyška Diāna Džaviza, která se výkonem 25:03:42 zařadila dokonce na druhé místo historického pořadí, pouhých patnáct minut za platným rekordem Polky Patrycje Bereznowské. Za zmínku určitě stojí i celkově osmá pozice druhé ženy Marisy Lizak z USA (25:34:18). Jedinou Českou v cíli byla tentokrát Jaroslava Zelená na 22. příčce za čas 34:39:41.
Dalšími Čechy, kteří letošní Spartathlon dokončili, byli Stanislav Sotolář (33:37:23), Tomáš Nadymáček (34:01:57) a Martin Neumann (35:31:26). Naopak čtyři naši reprezentanti (Jan Hanousek, Pavel Kočíb, Daniel Brázdil a Lenka Barochová) se tentokrát do cíle nepodívali. To však na této distanci není nic výjimečného.
Výsledky (včetně historických)
A zde jsou dojmy z přípravy, průběhu a výsledku závodu i zbylé plány pro letošek od pětice nejúspěšnějších Čechů, jejichž výkony by s přehledem stačily na vítězství v soutěži družstev, kdyby se taková na Spartathlonu vypisovala.
Radek Brunner (5. místo mezi muži i celkově, čas 24:30:30)
Letošní přípravu na závod jsem měl podobnou jako předchozí roky. Přes zimu mě ale trápily nějaké zdravotní komplikace, takže jsem měl naordinováno pár měsíců komplet bez jakéhokoliv sportu. Spartathlon tak pro mě byl prvním závodem roku. A cíl byl stejný jako vždy, doběhnout co nejrychleji do Sparty. Pokaždé mě tu trápí problémy se žaludkem a nejhorší období mám mezi 70. a 120. kilometrem. Stejně tak tomu bylo i letos. Tam jsem ztratil dost času na soupeře a i když jsem se to pak snažil seběhnout, nebyla šance. Nikdo z nich neodpadl a finální pozice jsme si tak rozdělili v podstatě už v první třetině závodu. Přesto jsem spokojený, do cíle jsem doběhl v solidním čase a dostal se do TOP 5. Většinou by ten můj výsledný čas stačil i na bednu, výkonnost účastníků se ale pořád posouvá nahoru a to, co stačilo před pár roky, už nestačí. Budu muset ještě trochu makat, než se mi rozpadne tělo.
Letos jsem měl poprvé s sebou osobní support, svoji Janu a kamaráda Pavla. A i když nevím, o kolik mi tahle podpora časově pomohla, tak po stránce mentální to bylo skvělé. Vždy jsem se těšil na checkpoint, kde budou. Protože každý předchozí rok jsem celou trasu probíhal sám za sebe, teď jsme to ale šli jako tým. Vážím si toho, že to se mnou vydrželi celých 24 hodin.
Co se týká regenerace, je s přibývajícími roky pořád těžší. Až budu cítit, že už to jde přes závit, tak uberu. Letos v prosinci běžím ještě čtyřiadvacetihodinovku na Tchaj-wanu a pak si odpočinu u vánoční kapra.
Jiří Horčička (6. místo mezi muži a 7. celkově, čas 25:11:11)
Spartathlon měl být mým největším vrcholem sezony s tím, že bych se rád pokusil o vylepšení dosavadního osobního maxima (25:10:57 v roce 2021). Po vydařené květnové čtyřiadvacetihodinovce v Polsku to vypadalo, že se vše ubírá správným směrem. Koncem května však začaly vleklé problémy s nohou. Stále jsem doufal, že si to nějak sedne a odezní. Nicméně jsem musel zrušit i účast na kladenské čtyřiadvacetihodinovce v červenci, která měla sloužit hlavně jako příprava. V podstatě do žádného tréninku jsem nevybíhal bez bolesti. Objemově jsem zhruba odběhal to, co bylo třeba, ale s kvalitou to bylo o něco horší. Gradovalo to tři týdny před startem, kdy už byla bolest nesnesitelná. Až v té době jsem pomocí přátel vyhledal fyzioterapeuta, který z mého pohledu dokázal nemožné, a po pár dnech intenzivního cvičení jsem opět věřil tomu, že se do Sparty dostanu po svých. Poslední týdny před startem byly opravdu zejména psychicky náročné.
Samotný závod z mého pohledu probíhal naprosto fantasticky, lépe než jsem si před ním v hlavě přehrával. Stejně jako vloni jsem před startem vypnul snímání tepovky a běžel na pocit. Původně jsem čekal, že to rozeběhnu o něco pomaleji. Měl jsem ale radost, že se mi v podstatě dařilo kopírovat mezičasy z loňska. Už před maratonem jsem hlásil supportu, že noha bude dobrá, a doufal jsem, že jsem to nezakřikl. Od poloviny závodu mě noha trápila při sebězích, ale rozhodně si nemyslím, že by mě to stálo nějaký výrazně lepší čas. Myslím, že předvedený výkon byl skutečně maximum toho, na co jsem fyzicky měl. Ti vepředu běželi úplně jinou ligu a vydrželi to až do konce.
Pro mě má tento výsledek cenu vítězství. Navíc jsem měl letos poprvé podporu supportu v podání manželky Zuzky a kamaráda Dušana Koutníka a jsem rád, že jsme společně mohli prožívat okamžiky při a po doběhu. To je nejvíc. Regenerace není nejrychlejší a důvodem jsou i následné oslavy. Letos již ale nikam nespěchám, nemám už žádné běžecké plány a přes zimu se budu snažit hlavně pořádně vycentrovat tělo.
Marek Jirásek (7. místo mezi muži a 9. celkově, čas 26:01:45)
Byl to můj třetí důležitý závod sezony po mistrovstvích republiky na 100 kilometrů a na 24 hodin. Tyto cíle jsem si chtěl splnit, než půjdu do důchodu (smích). Po čtyřiadvacetihodinovce jsem měl dva měsíce na to, abych se dal dohromady na Sparthatlon. Takže jsem nic nepřeháněl a jenom klusal s cílem jen probouzet paměť těla… Cíl pro závod byl jenom v mé hlavě: chtěl jsem se dostat do desítky, ale hlavně doběhnout – ona to není jednoduchá trať.
Samotný závod probíhal skvěle. Moc se vždy těším na běh podél pobřeží, nádherné výhledy, potopenou loď na boku, Korint a s ním spojený obdiv k práci lidí za to, co zde vybudovali. Pak přichází kozí stezka a já klouzám od vrcholku až po první asfalt na úpatí v super botách na běh, ale ne do hor. Svaly při seběhu dostaly zabrat a zbytek trati už byl pomalejší. Každopádně jsem se pokaždé těšil na svou ženu, která mi už potřetí dělala podporu na trati. Vždy když se loučíme na občerstvovací stanici a říkáme si, kde zase bude, je pro mě prostě nezapomenutelným zážitkem.
S výsledným časem i umístěním jsem moc spokojený. Velmi si vážím sloužícího zdravíčka a pokory, kterou mě tyto tratě naučily. Rozmyslet si vše dopředu, naplánovat a pak pokorně vykonat. Vždy je to i alchymie – vypořádat se s počasím, jídlem, pocity, silou, chutí, zdravím a soupeři. Vlastně jsem letos spokojený s celou sezonou a je to znát, regenerace se daří lépe než jindy. Jezdím na kole a užívám si pohybu bez toho, abych něco musel odtrénovat (úsměv). Díky tomu, že jsme se ženou taková běhací dvojka, tak jsem nás přihlásil na Koloběh. Bláznivý závod, ale zase střídat se o jedno kolo a říkat si spolu během závodu strategii je super. Kromě toho mě nečeká letos už nic jiného. Slíbil jsem tělíčku při těch 246 kilometrech odpočinek. Přeci jenom s ním chci být ještě nějakou dobu…
A ještě bych rád využil této příležitosti a dodatečně vzdal hold pořadatelům MČR na 24 hodin v Kladně, jaké srdce do závodu dávají, jak se střídají, aby vše zvládli, jak skvěle vaří, jak mají závod pod kontrolou, jak jsou všichni „nice“ 🙂 Děkuji!
Petr Válek (9. místo mezi muži a 11. celkově, čas 27:23:07)
Po květnové čtyřiadvacetihodinovce v Pabianici jsem byl pár neděl zraněný, příprava tak začala o něco později a musel jsem být opatrnější než v minulých letech. Bez větších potíží jsem zvládl standardní objemy mezi 160 – 200 kilometry týdně i trochu intenzity v kopcích. Problém nastal až začátkem září s masivním nástupem covidu a dalších viróz, které řádily v mé těsné blízkosti. Dokonce jsem se dva týdny před závodem na deset dní odstěhoval z domova, abych nic nechytil. Každý rok je to v tomto období stejné, akorát člověk s odstupem zapomene. Cíle jsem měl v podstatě dva: pokusit se o osobák, což se mi nakonec nepodařilo, a rozumně dokončit svůj čtvrtý Spartathlon.
Přes den bylo standardně velké horko, v noci pak překvapivě také velké teplo. Poslední třetinu závodu se mi běželo skvěle a rychle to uběhlo. Poprvé jsem běžel se supportem: moje manželka Radka a Petr Kamberský mě servisovali velmi pečlivě a je vůbec příjemné, mít na trati někoho. Doufal jsem sice v čas o pár desítek minut lepší, ale na takovém závodě vždycky nakonec záleží na podmínkách a spoustě detailů a chybiček. Po kolapsu na Spartathlonu před třemi roky mi běhaly za Korintem hlavou různé myšlenky a nebylo snadné se jich zbavit. Regeneruji hodně rychle, takže si říkám, že jsem mohl jít kopce odvážněji, ale to je jen prožitkový optimismus, kdy si člověk pamatuje světlé momenty, a rád zapomíná chvíle, kdy se plácal na dně. Nakonec jsem přežil a celkové umístění mě moc příjemně překvapilo.
Po takovém závodě potřebuji alespoň dva týdny regenerace a klidu. Už se těším, až zase vyběhnu. Běhání pro mě nejsou jen závody, ale především životní styl. Závody zase až na jaře, více než dva závody na 200 kilometrů v roce už fyzicky ani psychicky nezvládnu.
Petr Pasler (17. místo mezi muži a 20. celkově, čas 28:56:44)
Na letošní Spartathlon jsem se vlastně připravoval už tři roky od svého nedokončeného pokusu v roce 2019. Tehdy jsem nebyl na startu v dobrém stavu a dostihl mě časový limit. Určitě jsem se chtěl vrátit. V roce 2020 jsem si zaběhl kritérium, které mi rovnou zajistilo start na příští rok. V něm ale pozvali pouze účastníky z ročníku 2020 zrušeného z důvodu covidové epidemie. Tím se mi příprava o rok protáhla. Letos jsem se ze začátku roku věnoval rychlosti, bohužel stovka v Plzni mi nevyšla kvůli zánětu v noze. Pak už jsem to prodlužoval a v červenci se zúčastnil 24hodinovky na Kladně. Čím blíže závodu, tím víc jsem se snažil běhat v podobném reliéfu, tedy zvlněnou krajinou s táhlými kopci a pokud možno na asfaltu. Zásadní byla ale příprava mentální, trať jsem si v hlavě mnohokrát proběhl a učil se trpělivosti a soustředění hlavně při dlouhých, pomalých bězích. Mým cílem bylo zaběhnout Spartathlon co nejlépe to půjde, bez žádných konkrétních čísel ohledně pořadí nebo času.
Závod probíhal od začátku dle plánu, kdy jsem si držel tempo mírně pod pět minut na kilometr a pak je nechal lehce padat. První třetina se běží za vysokých teplot a bohužel se mi začal nebezpečně zvyšovat tep, takže jsem byl nucen zvolnit a víc se chladit. Čím bylo slunce níž, tím více jsem ožíval a pak už to šlo dobře. Žádná výraznější krize se nedostavila, jen takové vlnky a dokonce jsem ustál i zažívací peripetie, s čímž normálně bojuji a je to svazující. Když vás bolí noha, najdete si jinou polohu, když je teplo, zchladíte se, v zimě obléknete, ale jak nefunguje žaludek, je to velký handicap a navíc tělo nemá přísun energie, to se mi naštěstí vyhnulo. Velký dík za to patří mým podporovatelům, manželce a kamarádovi, kteří na mne vždy čekali s polévkou, nealko pivem či šťavnatým melounem. Kdybych se měl spoléhat jen na místní občerstvovačky, vše by pravděpodobně probíhalo jinak. Někde okolo dvoustovky mi trochu luplo v koleni, tak už jsem se to pak snažil raději držet v pohybu a moc nezastavovat. Někde tam jsem si i poprvé připustil, že by to mohlo vyjít pod 29 hodin, pokusil jsem se to udržet a vyšlo to.
Po závodu si vždycky začnu nadávat, že jsem mohl zabrat víc. Ze zpětného pohledu byl Spartathlon vlastně takovou odměnou za předešlou přípravu. Hlava mi fungovala skvěle, dařilo se mi celou cestu soustředit a šlo tedy jen o to, co mi dovolí mé už stárnoucí tělo. Vzhledem k tomu, že se většina z nás připravuje tak, aby tréninky skloubili s rodinným a pracovním životem, tak jsem vděčný, že se mi podařilo do té Sparty doběhnout pod 30 hodin a celkové dvacáté místo je už takový dárek. Nožky byly po týdnu ještě trochu unavené, ale už to rozhýbávám, aby nezakrněly. Spánek je mocný regenerační čaroděj.
Těším se, že si na začátku prosince zaběhnu Pražskou stovku. Krásný závod končící v Praze, pokaždé jiná trasa, členitý terén a něco málo přes sto kilometrů. Předtím ze sebe zkusím ještě vymáčknout trochu rychlosti na Velké Kunratické, což je má citová záležitost. Myslím, že na Spartathlon se ještě rád vrátím, i když ne třeba příští rok. Kromě úžasné trasy je to i prima společenská událost, kde potkáte spoustu běžkyň a běžců, jak krajanů, tak z celého světa. Výhodou je určitě znalost trati a místních podmínek, takže příště můžu trénovat specificky na tento závod.
50 km: nové mužské světové maximum i 8. místo Pastorové na ME
Hlavní běžecká sezona se už letos sice pomalu chýlí ke svému konci, vedle Spartathlonu však v posledních týdnech přinesla zajímavé výsledky i na nejkratší ultramaratonské distanci na 50 kilometrů. Američan CJ Albertson zaběhl 8. října na této v trati v San Francisku nový světový rekord, který má nyní díky němu hodnotu 2:38:43. A ve stejném termínu se ve španělské Ávile konalo mistrovství Evropy na 50 kilometrů, kde mezi ženami brala osmé místo nestárnoucí Petra Pastorová (3:30:35) a mezi muži skončili jedenáctý Petr Pechek (2:57:52) a sedmnáctý Jan Kohut (3:07:06). Šampiony se stali domácí Houssame Eddine Benabbou za 2:49:20 a Irka Catriona Jennings (3:19:42).
