Je to zvláštní pocit. Po roce se vracím na Velkou čínskou zeď. Tentokrát tu ale nejsem sama. Přiletěla jsem i se dvěma nevidomými kamarády – s Janem Bauerem a Ondřejem Zmeškalem. Stojíme na kamenné zdi, sluníčko pálí a kluci na ni poprvé pokládají ruku. Za dva dny se spolu s dalšími traséry (Lukáš Nožička, Aleš Pícha, Jarda Boucnik) postavíme na start jednoho z nejtěžších maratonů. Sama sebe se ptát, co jsem to spískala. Je to vůbec možné? Proběhnout trať delší než 42 kilometrů a zdolat přitom více než 5 tisíc nepravidelných schodů společně s nevidomým? Nevím, nikdo to předtím nezkusil.
Kluky znám, trénovali jsme spolu, běhali po schodech. Oba už mají klasický maraton za sebou. Pravda, Ondra zdolal svůj premiérový teprve nedávno. Zaběhl si jej před třemi týdny v Praze. Ani jeden z nich přípravu na tento extrémní závod nepodcenil. S Honzou jsme trénovali běh do schodů ve výškových budovách. Ale co je to platné, když nám uklouzne noha a my se budete kutálet dolů po ostrých kamenných schodech? To se prostě nesmí stát! Cítím tíhu zodpovědnosti, ale zároveň i touhu po splněném snu, s kterým sem oba kluci přiletěli.
Společně vymýšlíme běžeckou strategii.
Schody mají různý sklon, hloubku i šířku. Sem tam některý chybí. Zapomínáme na jakoukoliv pravidelnost. Je třeba improvizovat. Zkoušíme chůzi ve vláčku, kdy se nás nevidomý drží za ramena. Když je schodiště dostatečně široké, jdou dva traséři vedle sebe a slepý se přidržuje jejich loktů. To se nám osvědčilo při sestupech. Do schodů lezeme po čtyřech, nebo se hendikepovaný přidržuje našich boků, to podle toho, jak je zrovna schodiště vysoké. Hodně pomáhá i zábradlí, které je jen na některých místech. Přidržujeme se ho a nevidomému je ukazujeme tak, že necháme jeho ruku sklouznout po naší paži. Těžko by odhadoval v jaké výšce kovovou tyč hledat. Musíme být stále ve střehu. Místy jsou na ní několik centimetrů vystouplé ostré šrouby, je třeba na ně včas upozornit, aby si o ně nikdo neroztrhl dlaň.
Zrádné jsou úseky, kde schody zcela chybí. Nahradily je hladké kameny zalité do betonu. Z těchto strmých míst mám největší strach. Když se do vás nevidomý opře, nesmíte udělat chybu. Podlomí-li se vám kolena, skutálíte se dolů oba dva. Váhu dalšího člověka v kolenou hodně cítím. Každý krok zvažuji a nepřestávám nahlas popisovat, co máme pod nohama a kam je dobré došlápnout. Ondra si pomáhá slepeckou holí. Vzal si tu kratší, kterou používá, když běhá se svým vodícím pejskem Blekem. Při chůzi do schodů ji drží zvolna a oťukává ostrou hranu každého schodu. Pozná tak jak jsou vysoké. Když se zeď přehupne přes horizont, musí se naopak hodně krčit, aby byl schopen monitorovat jejich hloubku. Oba nevidomí mají navíc sluchovou vadu. Honza nedoslýchá na pravé ucho, a proto se snažíme mluvit na něj zleva. Ondra má zase naslouchátko v uchu levém. Během dne pálí prudké sluníčko, a tak není divu, že si hlavu vzájemně poléváme studenou vodou, ta se mu do něj nesmí dostat.
Zeď se line po hřebenech hor. Na jejich vrcholech jsou kamenné věže. Při maratonu jsou v nich schovány občerstvovací stanice. Není nadto se v jejich stínu trochu osvěžit. Téměř celá trasa je přístupná veřejnosti. Je příjemné, že vám tu lidé mohou fandit a povzbuzovat vás, ale na druhou stranu jsou tu i turisté, kterým se musíme s nevidomými vyhýbat. Málokdo tu umí anglicky a tak verbální upozorňování nefunguje. Opět se jako trasérka přesvědčuji, že není důležité, zda je osoba, kterou vedete slepá nebo ne. Důležitější je, aby o ní věděli ostatní. Aby jí okolí vnímalo a bralo na ni ohled. Pak jste schopni společnými silami překonat i větší překážky než je maraton na Velká čínská zdi.
Jitka Křížová, trasérka nevidomých
