Žádný z prezentovaných největších favoritů, ale někdejší specialista na pětku z Keni a první Etiopanka po 14 letech ovládli 35. ročník prestižního maratonu v britské metropoli.
Mužský šampion, 30letý Eliud Kipchoge, však rozhodně není žádným neznámým z nebes, a to ani v silničních závodech. Byť si jméno nejprve vydobyl na dráze: doma má olympijský bronz z Atén a stříbro z Pekingu na pětikilometrové trati, na níž zůstává čtvrtým nejrychlejším běžcem všech dob. Poté co se v červnu 2012 Kipchoge nenominoval na hry pod pěti kruhy právě do Londýna, zaměřil se na silniční závody. Vydařená premiéra na půlmaratonu 59:25 a čtvrté místo na podzimním MS na této distanci jej jistě přesvědčily o správnosti volby. V dubnu následujícího roku učinil i další důležitý krok: nejenže zvítězil při maratonské premiéře v Hamburgu, jeho čas 2:05:30 se dle statistika Jona Mulkeena řadí mezi desítku nejlepších debutů. A jeho druhý start? V Berlíně zůstal – jak to tak bývá u těch, co skončí druzí – ve stínu Wilsona Kipsanga, který tu zaběhl tehdejší světový rekord. Trochu neprávem, vždyť Kipchogeho výkon 2:04:05 se tehdy zařadil na páté místo všech dob, a i po roce a půl turbulentní maratonské doby zůstává v „top 10“. Vloni přidal další dva cenné triumfy na královské trati, opět ve výtečných časech, v Rotterdamu za 2:05:00 a v Chicagu za 2:04:11.
Jenže v Londýně vedle Kipsanga startoval i jeho následovník v rekordní listině Dennis Kimetto, a tak se přirozeně nejvíce předzávodní pozornosti věnovalo právě jim. Smál se však „třetí vzadu“, i když to pochopitelně neměl zadarmo, a nejvíce jej potrápilo právě zmíněné duo rekordmanů. Ze skupiny jako první z favoritů odpadl po hodině běhu Geoffrey Mutai, následován jmenovcem Emmanuelem o čtvrthodinku později. Na metě 35 km se pokusil zaútočit Kimetto, brzy ale odpadl a už se dokázal vrátit „pouze“ na konečné třetí místo. Po 1:54 přišel rozhodující útok dua Kipsang-Kipchoge, první jmenovaný pak neustál šampionův útok méně než kilometr před cílem. Kipchoge triumfoval za 2:04:42, ve výkonu roku, 13 vteřin od traťového rekordu. Kipsang se musel sklonit o pět vteřin, Kimetto už ztratil více než minutu (2:05:50) a připsal si pro sebe nelichotivé nejhorší umístění při maratonu. „Byl to dnes těžký závod,“ přiznal vítěz, „ale trénink se vyplatil a vše šlo podle plánu. Když se zvedlo tempo na třicítce, cítil jsem se dobře,“ nabídl klíč ke svému úspěchu.
Elitní šestici za keňským triem medailistů doplnili jejich krajan Stanley Biwott (2:06:41), Etiopan Tilahun Regassa (2:07:16) a další Keňan Sammy Kitwara (2:07:43). Za nimi byli vidět reprezentanti starého kontinentu, sedmý Španěl Javi Guerra v osobním rekordu 2:09:33 a jako druhý nejrychlejší Evropan v letošním roce, devátý Rus Alexej Reunkov (2:10:10), a elitní desítku uzavřela krosová legenda Serhij Lebiď z Ukrajiny (2:10:21). Emmanuel Mutai doběhl 11. (2:10:54), Geoffrey Mutai nedokončil.
Z osmičky na jedničku
Žádná keňská „fantastická čtyřka“, jak bylo prezentováno před závodem, ale etiopská senzace. Hledat informace o Tigist Tufaové je o něco složitější než u mužského vítěze, ale úplným nováčkem není ani ona. 28letá Etiopanka žijící v newyorské čtvrti Bronx má na svém kontě z loňského roku traťové rekordy v Ottawě 2:24:32 a v Šanghaji 2:21:52, kterýžto čas platí jako její osobní rekord. A zůstane jím sice i po této dubnové neděli v Londýně, zato má na svém kontě první triumf z „majoru“ – vždyť dosud byla nejvýše osmá, před dvěma lety v New Yorku.
Ženy se s nárazovým větrem, který při závodě panoval, nedokázaly srovnat. Předstartovní prohlášení favoritek, které šly až k útoku na rekord v maratonu „pouze pro ženy“ (osobně přítomné Radcliffové), tak vzaly v realitě brzy za své. A nakonec musely upustit i od myšlenek na vítězství. Nepříliš známá Tufaová totiž zúročila své neúspěšné odhady tempa z minulosti, naposledy v lednu v Dubaji, a tentokrát svůj útok načasovala parádně. Po dvou hodinách běhu zrychlila spolu s krajankou Tirfi Tsegayeovou, načež se Tufaová záhy osamostatnila a už nebyla dostižena, když „dílo“ dokončila v čase 2:23:22. Z pronásledovatelek už dokázala pouze Keňanka Mary Keitanyová předstihnout Tsegayeovou, a to o vteřinu, 2:23:40 vs. 2:23:41.
Do půlminutky za vítězku se těsně nevešla další z Etiopanek Aselefech Mergiaová (2:23:53), pátá skončila Florence Kiplagatová (2:24:15), šestá Jemima Sumgongová (2:24:23). Až za nimi doběhla další z favoritek Priscah Jeptoová (2:25:01), osmá a devátá pak finišovaly nejlepší Evropanky, Portugalka Ana Dulce Felixová a Běloruska Volha Mazuronaková, obě v osobních rekordech, 2:25:15 a 2:25:36. Obhájkyně Edna Kiplagatová se musela spokojit až s jedenáctou příčkou 2:27:16.
Rozlučka, jak se patří
A jak dopadlo loučení slavné Pauly? Zpočátku Radcliffová poněkud podlehla atmosféře, a jak přiznala, běžela nad své možnosti. Dokazují to první dvě pětky, první hluboko, druhá těsně pod 18 minut, v součtu 35:23 (tedy tempo pod dvě a půl hodiny), ale i celá první polovina, kterou zvládla za 1:17:03. Přestože v druhém půlmaratonu zpomalila, i ten stlačila pod hodinu dvacet a celou trať zdolala velmi důstojně, za mohutné podpory tisíců fanoušků v čase 2:36:55, jako nejlepší vytrvalkyně závodící „mimo elitu“.
Bylo to sbohem světové rekordmanky profesionálním výkonům, ale nikoli běhání. „Měla jsem štěstí, že moje kariéra byla i mým koníčkem,“ říkala v cíli vděčná Radcliffeová. „Vždycky jsem běhala a budu v tom pokračovat, jen ne závodně. Když jsem zrovna nemohla, opravdu jsem ocenila, jaký je to dar. Když běhám, jsem lepším člověkem,“ dodala 41letá žena. Nutno dodat, výjimečná žena a její výjimečnost se rozhodli ocenit i londýnští pořadatelé, kteří jí udělili premiérovou cenu zdejšího maratonu za celoživotní výkon.
