Smysl pro spravedlnost, čestné chování a něco jako „rytířskost“ v sobě má asi každý člověk. U někoho je tato vlastnost vypěstována více u někoho méně a někdo si vše vztahuje jen na sebe a očekává tyto vlastnosti u ostatních.
Sportovní činnost může velmi pomoci při rozvoji tohoto smyslu, zvláště při kladném působení svého okolí, obzvlášť rodiny. Stává se potom běžnou součástí života. Takový jedinec se bezděky zachová tak, že se někdo z jeho okolí všimne něčeho jiného v jeho chování, než je zvykem u další skupiny lidí. Vznešeně se tomu říká smysl pro fair play, ale ve skutečnosti je to běžné, normální chování (tak to většinou tvrdí vyznamenaní „rytíři“ nejen ve sportu), nad kterým se dlouho nepřemýšlí.
Setkáváme se s těmito situacemi poměrně často. Může to začít u podržení dveří, dání přednosti u vchodu, ohleduplným chováním za volantem svého vozu, nabídnutí pomoci postiženému … Prostě je to jeden z „povelů“, který nám říká svědomí a vnitřní hlas. Bývá pravdou, že tento hlas potlačujeme, zvláště při životě v lidské společnosti (ovlivňuje nás m. j. rodina, cestování za prací či nákupy, zaměstnání, přátelé a kamarádi v zájmových činnostech…). Čím je společnost vyspělejší, úspěšnější a „civilizovanější“, tím nás vše žene vpřed a nemáme čas na poslouchání přírody a vnitřních hlasů. Přestáváme se nad tím nějak zamýšlet a po čase to vůbec nevnímáme.
Bylo by krásné, kdybychom se chovali podle svědomí. Tato situace není nijak výjimečná a v životě se často stává. Málo kdo si dobrého skutku v duchu fair play všimne. Zato na vrcholné sportovní akci tento čin udeří do očí a zároveň potěší, že existují i jiné hodnoty než honba za výkony a v dnešní době i penězi.
Někdy se do kolotoče médií dostane člověk shodou okolností, různých náhod a přičiněním cizích lidí. Teď mluvím za sebe, protože jsem to několikrát zažil na vlastní kůži. Já bych se své ceny určitě nedočkal, protože jsem to nepovažoval za mimořádný skutek a nikde bych to s tímto úmyslem neprezentoval.
Účast na MS v krosu byla pro nás velká motivace. Tehdy bylo řečeno, že na MS v krosu pojede vítěz ČS Poháru (to byly asi 4 závody) a vítěz MR, po kterém bylo nedlouho i MS. Vítězem ČS Poháru už byl bez ohledu na výsledek MR Mirek Bauckmann. Rozhodovalo se tedy asi mezi 6-ti až 8-mi běžci, kteří mohli vyhrát republikové mistrovství. V závodě se běžela celkem 4 kola a už v prvním se mi stala nepříjemnost. Nechtěně jsem při došlapu zul tretru jednomu z favoritů (přeskočil ze strany těsně přede mne a já už nestačil zareagovat). Naše skupinka se už od ostatních utrhla, takže se dalo zastavit, aniž by do nás někdo zezadu narazil. Soupeř zanadával, zastavil a tretru si obouval. Já jsem se omlouval a bylo mi hloupé běžet s ostatními, protože bych mohl mít výhodu, tak jsem zastavil a počkal, až si tretru nazul a společně jsme vedoucí skupinku stíhali. Tohle se dostalo do Klubu fair play u nás a potom i do mezinárodního. Ti to prověřili (jestli nejsme z jednoho oddílu …) a pozvali mne pro diplom do Paříže.
V lese mě vůbec nenapadlo, že by z takové maličkosti mohlo být popsáno tolika papíru.
Podobně jsou na tom často i ostatní vyznamenaní na setkání Českého klubu fair play. Tyto situace jen ukazují, že sport je vlastně nadstavba lidské společnosti a uplatňují se v něm zásady stejné jako v běžném životě. Jen je na ně více vidět.
