Pro třetí díl seriálu týkajícího se rozdílu ve výkonnosti mezi současnou vytrvaleckou špičkou a předchozí generací jsme oslovili člena Zlatého klubu českých vytrvalců a posledního českého závodníka, který se dokázal výrazně prosadit na mezinárodních závodech na dlouhé tratě. Jan Pešava ve svém příspěvku využil přirovnání k dnes populárnímu biatlonu, podle něj však hlavně chybí vize…
Byl jsem osloven, abych napsal pár řádků o tom, proč je český běh na tak nízké úrovni. Pokud se nad tímto tématem snažím zamyslet, napadá mě mnoho příčin a všechny se tak navzájem prolínají, že určit jednoznačnou či jednoznačné příčiny asi nejde.
Nedávno jsem se bavil s tiskovým mluvčím biatlonistů, novinářem a kamarádem Tomášem Hermannem, o tom co zásadního se stalo, že relativně minoritní sport biatlon dosáhl takového úspěchu a masové podpory.
V roce 1998 po 4. místu Ivana Masaříka v Naganu si funkcionáři a trenéři dali následující cíle:
1. Pořádat světovou akci
2. Začít cíleně pracovat s mládeží, aby byli medaile z mládežnických soutěží a postupně tito mladíci přecházeli do světových pohárů a získávali tam body a postupně stupně vítězů
3. Získat olympijskou medaili
Je zajímavé, že toho dosáhli !!!!!!!!!!
Když jsem se nad těmito biatlonovými fakty zamýšlel, měl jsem jasno pro běh. Českému běhu chybí už dlouho dlouhodobá vize.
Co je vize? Dlouhodobý plán, cílená práce krok po kroku a nikoli chaotická práce za krátkodobým pozlátkem, investice do budoucnosti, a to znamená v tomto sportu velkou míru rizika. Vizí se z daného pohledu myslí i vzdělání trenérů, funkcionářů i jednotlivých závodníků. Podle mě chybí vize jak na úrovni svazu, tak i na střediscích mládeže a sportovních školách a samozřejmě u jednotlivých trenérů a závodníků.
Myslím si, že vize tu dříve byli, ale v devadesátých letech se rozpadl celý systém a tím celá kontinuita koncepce běhů a vůbec kontinuita generace běžců a trenérů. V devadesátých letech tu bylo pár jedinců, kteří měli zájem udržet jakousi koncepci běhů (Vl. Kučera, J. Drbohlav), ale bohužel to byla pouze labutí píseň a ta kontinuita se přerušila.
Postupně se z běhání stal z mého pohledu neorganizovaný komerční chaos, ve kterém jsou aktuálně v převaze pořadatelé jednotlivých závodů a seriálů, nad koncepční prací atletického svazu, trenérů a koneckonců jednotlivých závodníků, pro něž můžou být tyto akce jakýmsi zdrojem příjmů, ale určitě se nepotkávají se systematickou přípravou a zacílením na určitý vrchol.
Vím, že je odvážné se vyjadřovat takovýmto směrem, ale z mého úhlu běžce, který byl vychovávaný připravovat se cíleně na vrchol sezony, to tak bohužel cítím.
Samozřejmě jsou tu další objektivní příčiny poklesu výkonnosti – obecný pokles kondice dětí, nezájem dětí o vytrvalostní sport, složité finanční zabezpečení sportující mládeže po základní a dále střední škole, možná nedostatek profesionálních trenérů na regionální úrovni atd.
Nechci se stavět do role kritika nebo dokonce všeználka, protože jsem již dlouho mimo aktivní atletické dění, takže spoustu souvislostí mi chybí, ale dovolil bych si nasimulovat svoje vize:
1. Evropa celkově běžecky chřadne (nejsem statistik a možná je to můj povrchní dojem) – je ideální čas vychovat v Čechách běžce evropské úrovně v horizontu 5-10 let.
2. Česko zažívá, alespoň se o tom obecně mluví, běžecký boom. Nestálo by za zvážení spojení s nějakým komerčním subjektem k zajištění splnění bodu 1? Myslím si , že i tyto subjekty a nejenom svaz, musí mít zájem o kvalitní domácí běžce, aby se mohli davy hobíků inspirovat. (Škoda , že neběhám v dnešní době.)
3. Pokud by se měl naplnit bod 1, 2, znamená to tréninkovou koncepci, talenty, trenéry, tvrdou práci atd.?
To jsem si dovolil tak trochu zafantazýrovat, ale pokud bych se vrátil do reality, rád bych přispěl svoji troškou do mlýna a nějakým způsobem pomohl. Asi jediné, co mohu nabídnout jsou mé tréninkové deníky, které jsem si relativně dobře vedl od svých 15 let.
Běhu zdar!
