Vlastimil Zwiefelhofer na vrcholu své kariéry již zažil souboje s Afričany a někdy je dokázal i porážet. V dnešním vyprávění vzpomíná i na dobu, kdy se občas zúčastnil menšího závodu v zahraničí, porazil místní nadšence, ale neměl z úspěchu dobrý pocit… Jak to ale s Africkými běžci bylo tehdy, dnes a je naděje, že se to v budoucnosti změní?
Mám radost, když je úspěšný někdo z domoviny nebo alespoň ze starého kontinentu. Afričané mají pro běhání „nadělené“ lepší předpoklady než my. Dříve běhali dost živelně a dělali taktické chyby. Vzpomínám si, jak jsem běžel v 70. létech, den po Rošického memoriálu, závod na 800 m v Mariánských Lázních. Na startu byl i jeden černoch z Keni. Mysleli jsme si, že bude rychlý (a také byl, protože na Rošičáku zaběhl výborně). Závod měl zpoždění a on místo udržování se v pohybu seděl na židličce pro startéra a pozoroval ostatní. Po odstartování vyrazil jako zajíc, ale v posledním kole vytuhl a dopochodoval v poli poražených v průměrném čase.
Dnes jsou Afričané mnohem lépe trénovaní, běžecky „inteligentnější“ a běhají za jiné peníze než dříve. Ale pravdou je, že už tehdy byli mezi nimi hvězdy, např. Gammoudi (trenérem byl pan Nezbeda), Jifter, Rono, N. Temu… Byli o „cihlu“ výše a nikdo na ně, když byli připraveni, většinou neměl.
Dříve jsme se setkávali v naší republice se špičkovými africkými běžci jen na několika málo závodech (Rošičák, Zlatá tretra, P-T-S a jen výjimečně na několika závodech, které se konaly v blízkém termínu). Afričané tehdy asi nemohli tak snadno vycestovat, protože o všem u nich rozhodovali státní trenéři a na svazu (něco jako naše ČSTV). Nyní je vše uvolněnější, černoši závodí za různé státy. O všem rozhodují peníze. Pro obyčejné sportovce je vrcholový sport velká motivace, protože žijí v úplně jiném světě než většina domorodých obyvatel.
Je pochopitelné, že se naši pořadatelé snaží využívat snadnější dostupnost afrických běžců a zvou je i na méně významné závody. Většinou stačí na naše závody pozvat třetí „garnituru“. Hlavně, když je to běžec tmavé pleti a pro sponzory už vypadá jako světová špička, protože většinou vítězí a na fotografii, či ve výsledcích figuruje cizinec.
Připadá mi to, jako když jsme na pozvání jednoho našeho kamaráda po větších mezinárodních závodech s běžci NSR, NDR, SSSR, MLR, Španělska, Švýcarska, Francie, Itálie, Irska a jiných zemí jeli druhý den vlakem do menšího městečka na „pouťový“ závod s místními závodníky. Pro nás to byl výlet a zpestření zájezdu. Naši soupeři však byli opravdoví amatéři. Každý měl svojí práci a pro zábavu si chodil zaběhat. My jsme tam mohli vyklusat a pořád by na nás neměli. Závodili jsme jen mezi sebou. Ceny do závodu věnovali místní podnikatelé (hodinář dal stopky, prodejce bot maratonky, jiný zase gramodesky …). Nepřipadal jsem si dobře, protože jsem některým místním nadšencům běhu vzal drobnou odměnu a radost z úspěchu. Někteří se na nás dívali, jako se dnes díváme my na světové běžce z Afriky.
Pro africké sportovce je živobytí na poli sportovním mnohem snadnější než život v domácích poměrech. Proto je těch Keňanů a Etiopanů ve špičce mnohem více dnes než před čtvrt stoletím. Zatím využívají svých zděděných přirozených předností a vymožeností moderního života (věda, tréninkové metody, materiály…). Časem přijde zřejmě doba, kdy se vytratí jejich vlastnosti získané generacemi, které žily přirozeným způsobem života a za několik desítek let z nich budou lidé rozmazlení civilizací, stejně tak jako jsme dnes my. Kde však budeme v té době my, to nedovedu odhadnout. Je možné, že na Afričany stále nebudeme mít.
Já však doufám, že se nenecháme zlákat vymoženostmi civilizace a pohodlností a ještě ukážeme ostatním, zač je toho „kilometr“.
