Tkaničky se obvykle učí zavazovat děti ve školce. Kdo to umí jako první ze všech dětí, je machr. A přesto se tu a tam přihodí, že se rozváže a to klidně i dospělému, klidně i během závodu. Usain Bolt na OH v Pekingu s rozvázanou botou zaběhl světový rekord na 100 metrů, maratonci ale většinou radši zastaví a botu si zaváží…
Právě touto dobou, tedy v zimě při teplotách nad nulou, je riziko, že se tkanička rozváže, největší. Je to proto, že v rukavicích nemá člověk takový cit jako bez nich a neudělá „kličku“ tak obratně. Navíc se většinou běhá v mokru a zmáčené tkaničky se prostě rozvazují daleko snáze. Po jednom lednovém tréninku, kdy jsem tehdy ještě coby začátečník buď běžel s rozvázanou tkaničkou, nebo jsem jí zrovna zavazoval, jsem si řekl, že takhle to asi nepůjde…
Zkušení běžci již tyto problémy neřeší, mají totiž své „fígle“. Nejčastější jsou dva uzle. Obě „očka“ se po udělání kličky ještě zauzlují a je jisté, že se uzel při běhu nepovolí. Jiní si tkaničky po zavázání upevní pod „vázání“ a tím se jim taky nerozvážou, leda že by během pohybu po jazyku vyklouzali ven…
Nevýhodou je, když si boty utáhne člověk moc a chce je pak povolit – rozvázání trvá o něco déle a spolu se stresem při závodě je to občas neřešitelný úkol. A přitom každý ví, že moc utáhnutá bota je při běhu na dlouhé tratě špatně.
Pomoci se snaží i výrobci, při vší úctě ale různé pokusy s tkaničkami (zatočené tkaničky do spirály, tkaničky po celé délce se rozšiřující a zužující nebo extrémně ploché tkaničky) nijak moc nefungovaly. Osvědčilo se jen „stahování“ tkaniček malým plastovým „jezdcem“, oblíbené zejména u trailových modelů. Jinak nic. Pravou zůstává jen fakt, že se „kulaté“ tkaničky rozvazují za běhu daleko snáze než „placaté“. Je to dáno tvarem.
Experimentuje se také s délkou, a když to výrobce přežene, nastává chvíle pro lidovou tvořivost – někdo si tkaničkami omotá botu nebo jí obtočí přes ponožku nad kotníkem, jiní si tkaničky různě podvlékají, ale to vše je ta lepší možnost, totiž když jsou tkaničky moc dlouhé. Ty jsou koneckonců i ustřihnout. V opačném případě, když jsou krátké (a že se to stává), nezbude než si s nimi vystačit (vyzkoušeno v praxi – i na extrémně malé kličce jde udělat dva uzly, i v rukavicích) nebo vyndat ze starších bot nějaké osvědčené.
Botka nesedí? Zavažte ji jinak!
A tkaničky mohou udělat i z nevhodné boty tu vhodnou. Zdánlivá maličkost dokáže vyřešit, když vás bota kdekoliv tlačí, stačí upravit šňěrování. V místě, kde je bota trochu užší než noha, se vynechá pár dírek a obvykle je problém vyřešen. Také lze experimentovat s posledními dírkami, které výrobci dávají občas do bot „jako rezervu“. Někomu vyhovuje, když má boty utažené co nejvýše, někdo třeba vynechá i dvě poslední dírky na každé straně (a nastává již zmíněný problém s krátkými či dlouhými tkaničkami). Je to zkrátka o zkušenosti a o cviku.
Schválně, zkuste si dnes před během zavázat tkaničky „nějak jinak“.
