Tomáše Zahálku určitě nepřehlédnete. Ani na trati běžeckého závodu ani na ulici. Nosí totiž kilt, nicméně sám říká, že to spolehlivě přebijí „bosý ťapky“. Na závodní trati, během rozhovoru a vlastně pořád se neustále usmíval, akorát překvapil. Při domlouvání rozhovoru ochotně souhlasil, že se poprvé podívá do Rychnova nad Kněžnou a protože byla v plánu i procházka městem, zvolil radši boty. Přeci jen bylo mínus sedm a sníh…
Začneme netradičně otázkou od čtenáře: Proč vlastně běháš?
„Když jsem na Běchovicích zjistil, že bosky uběhnu víc než 300 metrů jako ve škole, tak mě běh chytil a zatím nepustil. Dřív jsem si brával kolo do vlaku, abych dojel na nějakou tu vzdálenější rozhlednu, teď to doběhnu. Například z Chocerad na rozhlednu Špulka a pak do Českého Šternberka je to jen 24 kiláků. Pak mi dělá radost, když můžu během dělat radost. Například mě inspiroval Renda Kujan a za každý uběhnutý kilometr přispívám Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha.“
Na začátku letošního roku tě běžci vesměs neznali, nyní tě znají snad všichni. Myslíš si, že je výhoda být tak známý nebo je ti to spíše nepříjemné?
„Je to asi výhoda, když propaguji sukně a bosý běh. Když jsem běžel půlmaraton v Praze, tak lidi říkali: ´Ten byl u Krause´. Akorát si říkám, podle čeho mě asi tak poznali?“ (smích)
Všichni o tobě ví, že běháš v sukni a bos. Je to frajeřinka nebo za tím stojí čistě praktické či dokonce zdravotní důvody?
„U bosého běhání jsou to spíše zdravotní důvody. I když přiznám, že dnes, v mínus šesti, mám boty. Já taky chodil v botách, ale když pak všechno bolí… Před běháním jsem chodil asi dva roky bez bot, v sukni a kamarádi říkali: ´Hele, dej si ty Běchovice, za 14 dní, desítku, to uběhne úplně každý.´ Takhle ti to podají.
Jak jsem chodil, tak jsem přišel na start a z poslední řady jsem vyběhl, v sukni a bez bot. Kdybych si měl pořídit drahé běžecké boty a oblečení, třeba by mě to odradilo. Vyběhl jsem tak, jak jsem chodil a ono to bylo ve výsledku jedno. A dobíhal jsem, když na displeji ještě nesvítila hodina, bylo tam 56 minut a to bylo taky povzbuzující.“
A co ta sukně? Jak jsi na to vlastně přišel, chodit v kiltu?
„Mě přišlo v létě, že v kalhotách, i v kraťasech, je mi vedro. A pozorováním okolí jsem zjistil, že ženský nosí sukně nebo šaty. Přiznám, že jsem měl dámskou sukni a potom jsem spíchnul tohle, se ségrou. Ale ta nejdřív hodnotila, že ´kluci sukně nenosí´. To bylo těžké přesvědčit jí. Ale fakt je to celkem praktický, vlaje to, větrá. S drobnou úpravou lze kilt používat na běh i do společnosti, to v kombinaci s motýlkem.
U kiltu je výhoda, že větrá, takže přijdu na závod, běžím a odejdu, aniž bych byl nějak moc zpocený nebo někde odřený.“
Nevadilo ti, že jsi středem pozornosti, když jdeš takhle v sukni mezi lidma?
„Bosý ťapky to spolehlivě přebijí. Děti říkají, že ten pán nemá ponožky a podobně. Kombinace on nemá boty a on má sukni téměř nenastane. Devadesát procent je on nemá boty a zbytek je on má sukni. Ale má to i výhody: ženský se ptají, co mám pod a podobně. (smích) Jednou mi to i zvedly, ale to bych radši neuváděl.“ (smích)
Jedna z otázek čtenářů byla, jestli jsi měl někdy problémy s nemístnými poznámkami okolí? Nevyhodili tě už odněkud kvůli tvému outfitu?
„Ne až na můj v uvozovkách oblíbený obchoďák v Pardubicích, tam se jim to silně nelíbilo. Já tam byl x-krát bez bot a potom asi někdo aktivní z ochranky: ´Vy jste neslušně oblečen, já zavolám policii.´ Říkám: ´Zavolejte.´ Další dva pak byli ještě lepší, ty mi začali i tykat.
Jinde si na to vždycky po chvíli zvykli. To třeba ve vlaku, tak tam to je v pohodě, vypozoroval jsem, že černý pasažér měl vždycky kalhoty, boty a nějakou tu flašku. V. I. P. pasažér prostě jezdí bez bot. (smích) A aspoň rozšiřuji chlapům šatník, mají na výběr pro letní měsíce.“
Čtenáře zajímalo, jestli používáš vůbec někdy boty?
„Od března do listopadu v podstatě ne. Maximálně jsem si občas výjimečně vzal sandály se čtyřmilimetrovou podrážkou nebo vlastnoručně ušité mokasíny. Občas. To se ale dalo v pohodě bez klasických bot. Pak ale začne zima, já měknu a najednou je mínus sedm a boty. Ale třeba včera, když jsem bosky běžel, bylo deset centimetrů sněhu, mínus sedm a to byla jen pomalá dvanáctiminutovka s následným rozmrzáním. To se na dráze v létě nestává.
Zkusím ale i běhat v botách. Zkouším kalhoty i sukni, bez bot i v botách. Ale od loňských do letošních Běchovic jsem běžel jen v těch sandálech, třeba třetina Jesenického maratonu, takže to byl těžký podvod (smích). Když je štěrk, tak se to dá přeťapkat lehčím během, naboso by to bylo au, au, au.
Běžel jsem jednu tréninkovou trailovou trasu v botách a bez bot a rozdíl byl jen sedm minut na dvanáct kilometrů a z toho tři kilometry z kopce po šutrech, to se dá v botách valit. A dvě minuty na zbytku není tak moc.“
Spousta lidí se bojí, že bosky šlápnou na střep, na včelu nebo podobně. Něco takového se ti už stalo?
„Na včelu jsem stoupl celkem třikrát, teď v létě. Ale asi už jsem tak odolný, že po deseti minutách to není ani cítit. U střepů mě teď nedávno v Pardubicích řízl střep, ale druhý den jsem už běžel dvě míle. Bylo to jen škrábnutí, by se dalo říct. Toho asi není potřeba se děsit, nejvíc nebezpečné jsou ty obchoďáky.“
Kilt po česku je vlastně tvůj patent. V čem je to jiné než tradiční skotský kilt?
„Je to jiné v tom, že skotský kilt se připne přes břicho, dá se přes to pásek a vepředu jsou dvě vrstvy látky rovně. Když se pak roztáhnou nohy, tak pod to může být i vidět. Můj kilt se nosí na pásku jako kalhoty. Mám důmyslně sklady a knoflíky, že pod to vidět opravdu není. A oproti skotskému nemám takovou tu taštičku, mám kapsu. Do té se vejde i mobil. A proti skotskému je zhruba dvakrát lehčí, ten co mám na sobě má 450 gramů.
Zkusil jsem v obchodě i skotský, ale ten nejlevnější má jen jednu konfekční délku, 63 centimetrů a při mojí postavě s trochou nadsázky začíná pod prsy a končí pod koleny.“
Máš přehled, kolik kiltů po česku jsi již prodal?
„Přesné číslo radši nebudu prozrazovat, ale k stovce se to plus mínus blíží. Mohlo by to být více, čekám, že bych jich mohl prodat pět milionů v létě (smích), ale asi budou spíš muži takový konzervy, že to bude zase méně.“
A ta stovka mužů to vážně nosí?
„Asi tak pět, šest znám osobně a ti to občas nosí. Nenosí to skoro pořád jako já, to ne. Ale občas jo. Déle jim to vydrží, ale na druhou stranu si za delší dobu koupí nový.“
Kilty děláte se sestrou. Jednoho čtenáře tak zajímalo, jestli máte nějak rozdělené role? Umíte oba samostatně ušít celý kilt?
„Úplně celé to ušít neumím, já dělám spíš marketing, který mi zatím až tak nejde. (smích) Někdy nám pomáhá i máma, ale v zásadě to máme takhle.“
Kromě běhu i hodně chodíš, baví tě turistika. Co máš radši?
„Letos to byl spíše běh, turistiku jsem, přiznám, trochu flákal. Nebráním se ale ujít třeba čtyřicet kilometrů. Šel jsem s kamarády z Prahy do nejjižnějšího bodu Česka, asi 309 km, v kiltu a bosky, alternativně se sandály. Kamarád nás moc honil, bylo to sedmkrát po sobě 44 kilometrů.“
Je o tobě známo, že rád jezdíš vlakem. Máš odhad, kolik kilometrů jsi letos najezdil? A jsi ten typ, který nadšeně zkouší moderní vlaky, nebo máš radši parní lokomotivy?
„Díky tomu, že jezdím tak často, si České dráhy pořídily řadu moderních vozidel. (smích) Takže mám rád spíš ty nové. On ten parní vlak paradoxně stojí více než ty moderní. Jednou jsem jel motoráčkem ze Smíchova do Braníka a za těch 12 kilometrů chtěli snad 80 korun.
Naježděno mám hodně kilometrů, to bych raději nehlásil, neboť by pak mohli u ČD tu jízdenku i zdražit, by si řekli: ´Ten magor jezdí moc.´ (smích) Ale potkal jsem ve vlaku i člověka, se kterým jsme se bavili a ten jezdí ještě více než já. Jsou i větší cvoci.“
Dotaz od čtenářů byl, jestli máš nějakou zajímavou historku z vlaku?
„Byl jsem jednou v kupé, první třída, a přišla tam mladá paní, která se ptala, kde je tam zásuvka, že by si potřebovala nabít mobil. Tak jí říkám, že v tom čtyřicet let starém vlaku zásuvka není, půjčil jsem jí akumulátorovou nabíječku a skamarádili jsme se. Pak v Pardubicích přistoupil manžel, a s tím teď chodíme občas na oběd.“
Jak vlastně vypadá tvůj všední den? Chodíš do práce nebo jsi pánem svého času?
„Dělám v rodinné firmě počítačové programy. To se dělá jak kdy, zrovna v lednu je to hodně časově náročné a tak budu rád, když stihnu Zimní běh na Blaník. Tam nalákám další běžce, neboť sponzoruji závod. Čím více běžců bude 17. ledna ve Vlašimi, tím lépe. V létě je toho méně, tak tam stíhám i běh. A když už je hodně málo práce, tak pak dělám ty sukně jako doplňkovou činnost, zábavu.“
Zrovna na Zimním běhu na Blaník se střídá asfalt, terén, rovina, výběhy, seběhy… Co ti nejvíce vadí při běhu naboso?
„Nejvíce mi vadí kamínky a štěrk. Vždycky ze srandy říkám, že výrobci bot nechají navézt na trať štěrk. Zrovna na Blaníku to bylo ještě dobrý, tam byl celkem dobrý, jen místy trochu hrubší, asfalt. A terén byl překvapivě dobrý – šišky, jehličí… Do kopce mi to šlo rychle, tam na mě nemá průměrný závodník šanci, z kopce je trochu problém přes ty kořeny a to mě naopak předběhne každý. Proto jsou dobré Běchovice, ty končí na kopci.“
Máš nějaký speciální jídelníček?
„Když se nehejbu, tak jedna dvě kachny není žádná míra. Při pohybu jíst nemusím, ale po doběhu sním o to více. Po maratonu jsme byli ve dvou hospodách, v první jsem si dal kousky kachny, bylo to celkem malé a v druhé půlku kuřete. To bylo z úsporných důvodů, dal bych si celé kuře, ale už ten maraton stál prachy a plus ta hospoda… Už mi zbylo jen na půlku kuřete. (smích)
Jím zeleninu, maso, ryby, bezlepkové těstoviny jsou celkem dobré, ale občas to říznu kachnou nebo svíčkovou.“
Jakého letošního výsledku si ceníš nejvíce?
„Asi nejlepší jsou po roce ty Běchovice za 44:53, zlepšení skoro o 12 minut. Potom je maraton za 4:10 a ještě Půlmaraton Moravským krasem za 1:47. Tam mi vyhovuje ten kopec. Trasa ale vede kolem nádraží, já se týden před závodem přihlásil a zrovna náhodou začali to nádraží opravovat. Takže panely, kamínky… Výrobci bot reagují rychle – Tomáš se přihlásí v pondělí a v sobotu už máme rozkopanou silnici.“ (smích)
Jaké máš plány do příštího roku? Chceš vlastně spíše posouvat časy na závodech dolů nebo radši cestovat na nové závody, poznávat nové lidi a rozšiřovat si obzory?
„Myslím, že časy už o moc nestáhnu tím mým stylem. Můj trénink je také styl chaos, pokus – omyl. I když kamarádka Mišule taky takhle běhá a je zatím o trošku rychlejší než já. Závodů jsem dal za ten rok a kousek hodně, 52, v kategorii charitativní 14 (s přispěním, jako trasér nebo za Světlo pro svět). To je dost, takže příští rok to trochu snížím na ty hezčí, případně zkusím nějaké nové.
U časů nevím, jestli bych to stáhnul v botách, ale mohl bych to vyzkoušet. Jsem přihlášený na Blaník a pak na Pečky, tak bych to mohl zkusit, co to udělá.“
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho veselých kilometrů – jak jinak – bez bot a v sukni.
Fotografie: Dominik Horvath, Lukáš Sládeček a archiv Tomáše Zahálky
