Róbert Štefko je výraznou osobností českých vytrvalostních běhů nedávné minulosti. Závodil na tratích od pěti km po maraton, dříve běhal ve slovenském národním dresu, v roce 2004 pak získal české státní občanství a na OH v Aténách již běžel za Česko.
Získal řadu českých titulů, byl čtvrtý ne ME 1994 (10 000m v čase 28:08,08), osobní rekordy má 27:42,98 na 10 km, 1:00:29 na půlmaraton a 2:09:53 v maratonu. V současné době běhá již jen pro radost, trénuje ale běžce české špičky. V rozhovoru hovoří o tréninku dříve a dnes, podle jeho názoru současní vytrvalci nechtějí obětovat běhu vše…
Co dnes, po skončení vrcholové kariéry, vůbec děláte?
Róber Štefko: „Snažím se stále pohybovat okolo sportu – trénuji a nějaké aktivity máme také s manželkou. Rovněž s dětmi je mnoho práce, protože chodí na různé kroužky, dnes to byl hokej, pak do školy. Stále je co dělat.“
Takže se snažíte i své děti vést ke sportu?
„Samozřejmě. Nebezpečný je věk v dospívání, takže jsme rádi, když se mohou sportu věnovat a snažíme se je v tom podpořit.“
Zmínil jste hokej, takže maratonce z nich mít nechcete?
„Zatím ne. Na běh je čas a hokej se musí dělat odmala. To byl první důvod. A když je to baví, tak je to tvrdá řehole hlavně pro rodiče. Je to náročné, zejména na cestování s nimi na tréninky, na zápasy…“
Předloni jste pomohl Honzovi Kreisingerovi na olympiádu, což byl asi vrchol vaší vzájemné spolupráce. Trénujete ho stále nebo se již připravuje spíše sám?
„S Jendou stále spolupracujeme. Před dvěma roky měl úspěch Honza, loni pak byla Lucie (Sekanová) na Mistrovství Evropy… Když je kdo a mají chuť, tak rád pomůžu.“
Vidíte mezi nastupující generací, ve které jsou Vítek Pavlišta nebo Jirka Homoláč někoho, kdo by mohl navázat na vaše úspěchy?
„Je to hodně složité. (přemýšlí) Těžko se to porovnává, a zrovna tito kluci jsou atleti, kteří běhají již delší dobu, a ta výkonnost by se asi čekala trochu někde jinde. Zlepšovat se ještě mohou, ale jestli to bude až na takovou úroveň, že budou běhat 28 minut desítku, to nedokážu odhadnout, ale nemyslím si to.
Není důležité jen běhat rychle, ale dostat se na vrcholné akce, aby měli motivaci a snažili se tam uspět. To je pak důležité pro ostatní, aby viděli, že se tam dá dostat – budou motivovat další, mladší běžce.“
V čem vidíte problém současné domácí vytrvalecké špičky, je to nedostatek talentu, málo tvrdý trénink nebo nedostatečná podpora ze strany klubů? V historických tabulkách nejsou jejich výkony nijak výjimečné.
„To je komplikované. Člověk by se měl nejdříve zamyslet sám nad sebou, jestli tomu obětoval tolik, kolik mohl. Dnes se dá běhat tady, nemusí se nikam cestovat. Je to jen o dřině a odříkání. Spíše si myslím, že dnešní doba nenahrává tomu, aby se člověk obětoval sportu. A to bude asi ten hlavní problém.
Druhá věc je, že ani prostředků pro běh není tolik, protože jsou úspěšnější sporty. Ty prostředky se musí někde profinancovat a jinde chybí. Ale taková je doba – tam kde to jde, je peněz více a kde to nejde, trochu to stagnuje. A to se nezmění. A dobře víme, že prosadit se v běhání je strašně složité a proto se nedá předpokládat, že by se to v budoucnu nějak výrazně změnilo.“
Takže si myslíte, že podmínky k tréninku, jako jste měl vy, už další generace běžců mít nebudou?
„Já si nemyslím, že bych měl nějaké o moc lepší podmínky. Hodně času jsem trávil v Tatrách, nepotřeboval jsem jezdit do zahraničí. Trénoval jsem hodně v Bystrici na stadionu…. Tam nejde o to, kde trénujete, ale kolik tomu obětujete času. A to si myslím, že je hlavní problém.“
Takže všechno dát běhu…
„Ano, samozřejmě“
… a osobní zájmy, rodina, kariéra, to vše musí jít stranou…
„Přesně tak, to jinak nejde. A to platí ve všem, v podnikání, ve sportu, všude. Když se chce člověk prosadit a být v něčem nejlepší, konkurence je tak nabitá, že tomu musí věnovat spoustu času.“
Vzpomenete si ještě, kolik dní z roku jste trávil na soustředění nebo kolik kilometrů ročně jste běhal?
„Na soustředění jsem byl hodně, možná i polovinu roku jsem tam trávil. A dnes nevím, zda by někdo byl ochotný obětovat tolik času od kamarádů, od rodiny. Ale my jsme to prostě udělali a doba byla jiná. Dneska to tempo je trochu někde jinde a my jsme žili takovým klidnějším životem, dneska je strašný shon, všichni chtějí stíhat všechno a to se nedá.“
Myslíte si, že je problém i v konkurenci Afričanů? Přeci jen, před dvaceti, třiceti lety se mohli Češi lépe prosadit v mezinárodním měřítku…
„Samozřejmě. Těch běžců z Afriky bylo méně a to je také jedna z věcí, proč se motivace ztrácí. Když člověk ví, že nemá šanci se prosadit… Ale to se týká jen Mistrovství světa nebo Olympijských her, ještě tam je motivace uspět v Evropě, i když i tam jsou běžci černé pleti, které běhají za Evropu, což je demotivující. Ale běžci si musí najít motivaci někde jinde, aby měli směr, za čím jít.“
Prozradíte, jak motivujete své svěřence vy?
„Já mám svěřence, kteří běhají dlouho a měli by vědět, proč to dělají. Snažím se jim vysvětlit, že to dělají pro sebe, protože s nimi nejsem v osobním kontaktu, a když trénují, musí si uvědomit, že pracují sami na sobě a oni chtějí něco dokázat. Kdyby neplnili trénink, neklamou mě, ale klamou sami sebe.
Stále se jim snažím vysvětlit, že poloviční práce je špatná – když něco dělají, musí to dělat naplno, jinak to nemá smysl. Chci předat tu myšlenku, že tomu musí obětovat, co to jde. Trénink není jen na stadionu, ale je to i životospráva, strava, regenerace… Atlet by měl sportem žít a až potom bude předpoklad, že to může někam dotáhnout.“
A trénink tedy probíhá jenom přes e-mail a telefon?
„Je to tak, Jenda je v Ústí, Lucie v Budějovicích, Martin Kučera v Brně, tak to mám na tři světové strany a to je nemožné stíhat.“
Takže se vídáte jen občas na závodech?
„Přesně tak. V kontaktu jsme denně, když je to zapotřebí. Tréninkový plán znají dopředu a kvalitní tréninky probereme nebo si povíme, jak to šlo… Nejhorší je, že musí mít cit v tréninku a odhadnout, kdy je toho moc, kdy méně, protože jako trenér do toho nemohu vstoupit. Není to ideální, ale bohužel tam jiná alternativa, jak to udělat, není.“
Máte ještě sám čas a chuť si jít někdy zaběhat?
„Myslím si, že chuť je stále, to člověk nemůže jen tak hodit za hlavu. Lépe se cítím a o to je to možná příjemnější, že je jedno, jestli poběžím deset nebo patnáct minut. Když si povím dost, tak se otočím a běžím zpět, což dříve nepřicházelo v úvahu. Hodinky, tempo a kilometry mě nikdy neopustily a teď když se v okamžiku rozhodnu, že se otáčím, tak se otočím a jdu domů. A je to v pohodě.“
Takže si to užíváte a nějaké veteránské rekordy vás už nelákají…
„Ne, ne, když chce člověk jít za úspěchem, tak to musí mít systém. A v našem věku systém už není možný. Je to jen otázka času, kdy něco začne bolet a pak se to všechno zhroutí a to by přišlo strašně moc udělané práce vniveč a to se nevyplatí.“
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho radosti z úspěchů svěřenců i ze samotného běhu.
