Americká vytrvalkyně Kara Goucher je s podporou nových sponzorů šťastnější než kdy dříve. Tish Hamilton více popisuje ve svém článku na webu Runner´s World.
Hamilton popisuje ráno v hotelu Westin. Je plný běžkyň, popíjejí kávu a povídají si. Vtom se zde objeví Kara Goucher, oblečená v topu Oiselle, kalhotech Zensah a botech Skechers. Má kruhy pod očima, předešlou noc popíjela a bavila se s fanoušky a teď má běžet trénink. Nijak krátký. Zeptala se, kdo by chtěl běžet 17 mil v tempu 6:20.
Sally Bergesen, zakladatelka značky Oiselle, se nabídla jako doprovod, ale na kole. Kolo však nikdo neměl a tak se hravě sehnalo, za 85 dolarů. Všichni se smáli, Kara poskakovala, připomínalo to tanec, její cop skákal ze strany na stranu…
Kara totiž zrovna pořádala běžecký víkend pro padesátku žen. Byly zde ženy, které běžely jen jednou půlmaraton i maratonkyně s časy 2:50, od 19 do 63 let. Registrace na akci byly spuštěny v červenci a za dva dny bylo vyprodáno. „Bylo by to rychleji, ale měly jsme problémy s Pay Pal,“ říká manžel Kary Adam.
Dívky mohou mít různé důvody, proč sem přijely, ale za všemi v podstatě stojí to, že je tu Kara. Jess Ruso, hudebnice a matka v domácnosti, vzpomíná, jak se setkala s Karou v Bostonu na maratonu v roce 2009 a byla ohormena příjemným vystupováním elitní závodnice. Jak se dozvěděla o plánovaném setkání, zeptala se manžela a ten jí odpověděl, že musí jet. „Byla jsem v sedmém nebi,“ říká.
Ale v neděli ráno musí jít zábava s fanoušky stranou, Kara se od nich poprvé za celý víkend odpojí a bude věnovat své „práci“, cestě zpět mezi vytrvaleckou elitu USA po patnácti měsících zranění. Vyráží do chladného rána se Sally na kole. Poběží 17 mil bez ohledu na to, jak málo naspala. Ostatní dívky budou mezitím sportovat v individuálně vytvořených skupinách a setkají se s Karou na její trase.
Rok velkých změn
Kara říká, že v tomto roce znovu objevila sama sebe. Vše vlastně začalo v červenci 2013, kdy se Kara Goucher umístila na frustrujícím pátém místě v mistrovství USA na 10 000 metrů a tím se nedostala na Mistrovství světa v Moskvě. Přitom v té době již měla na kontě bronz z MS 2007 na trati 10 000 metrů, na Olympijských hrách 2008 startovala na deseti i pěti kilometrech a ten rok ještě debutovala na maratonské trati v New Yorku s třetím místem v cíli (2:25:53 na trati, které rozhodně nepatří mezi rychlé). Stejné místo získala i další rok v Bostonu.
Pak si dala pauzu a v roce 2010 porodila syna. Po návratu si zlepšila osobní rekord na maraton na hodnotu 2:24:52, to bylo v Bostonu 2011. Na olympijském maratonu v roce 2012 reprezentovala Ameriku a chystala se na loňský ročník Bostonského maratonu. Byla unavená, ale přesto tvrdě trénovala – bez radosti, jen z povinnosti. V té době se Kary její manžel Adam zeptal, jestli chce být dobrá a vydělávat na prize money, ale s tím, že už nebude skvělá. A odpověď byla rezolutní ne.
Proto začal rok velkých změn. Pro mnohé šokující byl rozchod s Nike i s trenérem Jerry Schumacherem a jeho skupinou. Vrátila se k trenérům Marku Wetmorovi a Heatheru Burroughsovi z univerzity. V březnu přišla smlouva se dámskou značkou Oiselle, se Skechers (v nich běhá i vítěz Bostonu 2014 Meb Keflezighi) a značkou sportovních nápojů Nuun. S manželem se přestěhovala z obrovského domu v Oregonu zpět do Colorada, blízko místa, kde Adam vyrůstal a Kara studovala univerzitu.
Ale cesta k novému životu nebyla zrovna hladká. V březnu po tréninku, v němž běhala úseky na 500 metrů, pocítila bolest ve spodní části zad. Diagnóza byla únavová zlomenina, která si vynutila tři měsíce jen lehkého tréninku (kolo, běh ve vodě,…) a pět měsíců bez závodů. Noví sponzoři se k běžkyni ale přesto nepostavily zády.
A tak měla čas hrát si se synem, probrat s manželem, co dále a také uspořádat dámský běžecký kemp, což chtěla už dávno. Přišlo to ve správnou dobu – noví sponzoři kladou velký důraz na sounáležitost s fanoušky. Kara pozvala na kemp i spoustu významných osobností, odborníků na různé oblasti běžeckého života. I Kaře se víkend líbil, zaběhala si s fanoušky, sdílela spoustu zážitků, radosti, bylo to i pro ní příjemné.
Cesta je cíl
Trénink se zatím vyvíjí dobře. „Nemůžete v závodě běžet to, na co nemáte natrénováno,“ říká Kara. Sleduje svůj progres, před pár týdny běhala deset mil v tempu sedm minut na míli a dnes se chystá na 17 mil v tempu 6:20, to je slibné. Poznává, že i cesta může být cíl, změnila způsob myšlení. Ať se závod vydaří nebo ne, je potřeba dále a dále na sobě pracovat. Na NYC maratonu jí nešlo o vítězství, chtěla jen lidem ukázat, že je zpět.
Kara Goucher je stále v USA osobnost, přestože poslední dva roky téměř nezávodila. „Vím, že jsem nezávodila 15 měsíců a že jsem trochu mimo obraz, ale stále mám velké sny a cíle, které se vůbec nesnížily,“ uzavírá běžkyně. Je zpět a bude chtít dostat se opět až na vrchol.
Podle článku „Kara Goucher Rediscovers Herself, and Her Running“ zveřejněného na webu Runner´s World dne 27. října 2014.
