Jak prožívali letošní Mistrovstí světa v běhu na 100 km ti nejúspěšnější? Bryon Powell z webu iRunFar.com byl na místě a úspěšné běžce vyzpovídal, nyní přinášíme shrnutí závodu z jejich pohledu, ale i jejich pocity a plány do budoucna.
Pozdější vítěz Max King před závodem ani nevěděl, jakou hodnotu má rekord Severní Ameriky na 100 km. Akorát si pamatoval, že někdo před závodem řekl, že jeden Američan běžel 6:30. V půli závodu měl King mezičas 3:12, ale v té době si s tím starosti nedělal, to přišlo až v posledních třech kolech. Trochu zpomaloval, ale stále to vypadalo nadějně.
Pořád si myslel, že jsou za ním Španělé, ale když se v posledním kole dozvěděl, že druhý je Jonas Buud, zrychlil, i když dva km před cílem už si byl výhrou celkem jistý. Buud tak skončil už počtvrté na MS na druhém místě, to Kinga trochu mrzí.
K titulu Mista světa IAAF z horského běhu tak Max King přidal ještě jeden, ultramaratonský. Na srovnání trailu na 12 kilometrů a běhu na 100 km jen říká: „Jsou blízko, ne?“
Třebaže v době rozhovoru (12 hodin po závodě) nemohl takřka ani chodit a byl rád, že sedí, již nyní přemýšlí o další výzvě, a mluví o tom, že se vrátí na silnici nebo spíše zůstane na silnici, ale zkrátí svou závodní vzdálenost, konkrétně plánuje maraton v LA. Zároveň chce však také běžet horské mistrovství v červenci…
Kingovi se líbila i spolupráce s dalšími kluky z USA, během závodu myslel i na týmovou soutěž a snažil se hlídat náskok před Španěly. Z týmu Itálie obavy neměl, neboť sám několikrát předběhl o kolo úřadujícího mistra Calcaterru a věděl, že sice nevzdal, ale místo běhu už po okruhu jen chodí.
Max King v rozhovoru vypráví, že se mu ve skupince běželo dobře, drželi rozumné, i když docela rychlé tempo. Běželo se rychleji, než se před startem očekávalo, ale tempo bylo podle vítěze pohodlné. Přestože Max před polovinou mírně zrychlil, jen o pár vteřin na kolo (5 km), skutečně prý neměl v úmyslu skupinku roztrhat, chtěl jen dostihnut Vasily Larkina, který byl vepředu a doufal, že ostatní poběží s ním. Vítěz popisuje, jak se dostal do vedení a ještě mu zbývalo 50 kilometrů, tedy nějaké tři hodiny běhu. „Byl jsem tak mentálně přetížený,“ popisuje své pocity ze závodu.
Kingovi se líbila trasa, protože mohl sledovat, jak daleko jsou jeho soupeři. Deset kol před cílem navíc začal odpočítávat, kolik okruhů mu zbývá. Protože každý z nich běžel dvacet minut, bylo to prý nudné, monotónní. I pro borce jako je King je prý těžké udržovat pozornost tak dlouhou dobu. Díky širokým cestám nebylo problém ani předbíhat lidi s výjimkou jedné závodnice – King jí předbíhal dvakrát a vždy před ním kličkovala.
King v rozhovoru také vysekl poklonu britskému týmu žen – první, třetí a čtvrté místo je podle něj působivé. A Ellie Greenwood je, jak se zdá, Kingův talisman pro štěstí – a co víc, funguje to i opačně. Když se na závodech sejdou, jsou oba úspěšní.
Greenwood trénovala v sauně. Zbytečně
Ellie Greenwood přiznala, že před startem doufala, že bude ve hře o vítězství, ale uvědomovala si, že je na startu hodně dalších závodnic, které by mohly běžet rychleji než ona sama. Konkurence prý byla dobrá a tak je z vítězství šťastná. Očekávala, že se bude závodit v horku a tak se připravovala v sauně. Dala si i pár tréninků, při nichž byla více oblečená, ale to nebylo tak zásadní.
Vzpomíná, že závod rozeběhla s Amy Sproston a první kilometry byly o něco rychlejší, pak zpomalila. Nebylo to jednoduché – lidé z týmu jí radili, aby zpomalila, ona ale nechtěla ztratit pozice, nevěděla co dělat. Navíc to bylo uprostřed noci, ve 3:40.
Ellie prý neví, kdy se vlastně dostala do vedení. Dlouhou dobu bylo pět až sedm žen v rozmezí dvou minut a to Ellie vyhovovalo, byla docela uvolněná díky tomu, že měla britské kolegyně nablízku. Vzpomíná, jak jí tým zhruba pět kol před cílem dal informaci, že Japonka je minutu za ní a vypadá velmi dobře. Ellie si v tu chvíli nemyslela, že by sama mohla zrychlit, držela tempo a v posledním kole zrychlila.
Ellie šla zpočátku na výsledný čas pod 7:30, zatímco sama chtěla původně běžet 7:45. Bylo to tím, že očekávala, že bude problémem horko a to nebylo. Tak držela tempo na 7:30. Dobře přitom věděla, že britský rekord je 7:27. Aby ho pokořila, uvědomovala si, že poslední kolo musí zvládnout za 21 minut. A že se to nepodaří. Zaběhla tedy „alespoň“ skotský národní rekord.
Málokdo přitom věděl, že vítězka měla na konci léta problémy s lýtkovou kostí. Fyzioterapeut jí řekl, že listopadová stovka na asfaltu není špatný nápad a dal jí dohromady. Před závodem, který je už letos poslední, neměla běžkyně žádné obavy. Počítala s tím, že se to možná trochu zhorší, ale nakonec při závodě nic necítila. Nyní podle plánu končí sezónu, ve které dle svých slov odběhala hodně závodů.
Věčně druhý Jonas Budd
Závody občas píší neobyčejné příběhy, například Jonas Budd skončil na druhém místě v Mistrovství světa IAU již počtvrté. Mohlo by se zdát, že mu jsou druhá místa souzena. Už se jen směje tomu, že byl počtvrté prvním poraženým. Do zhruba 55. km běžel ve skupince, které pak utekl Max King. Ještě nějakých deset, patnáct kilometrů pak běžel s Albericem De Ceccem a Hideo Nojou, pak ale pokračoval až do cíle sám. Podle mezičasů běžel na 6:30 a uvědomoval si, že vedoucí běžec běží na čas 6:20.
Budd ani prý neměl výraznější krizi, jen ztratil pár minut na posledních pěti kilometrech, ale jinak držel stabilní tempo. Měl skutečně neuvěřitelně vyrovnané časy – druhá polovina byla o nějaké dvě, tři minuty pomalejší než první. „Snažím se o to. To je můj typ závodů. Nejsem rychlý běžec, ale mohu pokračovat stejnou rychlostí po velmi dlouhou dobu,“ říká sám Budd, který si letos zaběhl svůj druhý nejrychlejší čas, osobní rekord má 6:28. Nyní ho čeká odpočinek a příští rok plánuje skoro stejně jako letošní – maraton v Paříži, Comrades, maraton Swiss Alpine, UltraVasan a další pokus zlomit na MS na 100 km prokletí druhých míst…
