Jeden z nejlepších českých vytrvalců historie se po ukončení závodní kariéry věnoval dětem, stal se učitelem a tak je jistě tou pravou osobou, která může hodnotit vztah dětí ke sportu. Ve svém článku poukazuje na mnoho netradičních úhlů pohledu…
Myslím, že se u dětí nedá jednoznačně mluvit o kladném, či záporném vztahu ke sportu, protože každé děcko je jiné a s přibývajícími roky se jeho žebříček hodnot pochopitelně mění.
U většiny žáčkůna 1. stupni ZŠ lze vypozorovat chuť do pohybu, ale do sportu bych to nezařazoval. Je jen málo sportů, které se dají dělat od dětského věku až do dospělosti. Mezi ně však vytrvalý běh v závodní forměrozhodně nepatří.
Jakmile se začne dětská radost z pohybu měnit na sportovní přípravu, začne se odpočítávat doba, po kterou se sportovec může své disciplíně věnovat, aniž by se psychicky „opotřeboval“.
Mezi nejhorší případy lze zařadit situace, kdy si na ratolesti rodiče uskutečňují své vlastní plány a realizují se tak s myšlenkou, že se starají o děcko a dávají mu to nejlepší. Vídám to na různých soutěžích dětí od předškolního věku až po dorostenecká léta. Maminka či tatínek fandí tak silně, že zapomínají na soudnost a na všestranný vývoj svého dítěte. Je jen otázkou času, kdy nadějný sportovec zjistí, že jsou na světě i jiné radovánky a z vlivu rodičů se vymaní (díky zdravotním potížím, studiu, partě kamarádů nebo nějaké jiné zámince).
Proto bych se přimlouval, aby rodiče (na kterých záleží nejvíce) pomohli dětem získat pozitivní vztah k pohybu (nemusí jít vždy jen o sportovní disciplínu), umožnili jim získat základy z co nejvíce druhů pohybových aktivit za podpory kladných morálně-volních vlastností a vedli je k vypěstování „závodního ducha “ ve smyslu fair play.
Z toho vyplývá, že velmi důležité je prostředí, ve kterém děckovyrůstá. Kladný vliv mohou rozhodně mít sportovně založení rodiče, zvláště rodinná pohoda, pocit jistoty a láska matky, která je nenahraditelná (sebeobětování, péče o rodinu,…). V rodině by se měl vypěstovat,kromě pohybových schopností a dovedností, i návyk samostatnosti, disciplinovanosti ( kázně, sebeovládání,…) a dalších zásad potřebných v příštím období.
Nesporně nemalým dílem se na formování sportovce promítá škola a zvláště osoba tělocvikáře, který je v mnoha případech vzorem pro své žáky. Bez vlivu není ani přírodní prostředí, kde se budoucí sportovec pohybuje. Myslím si, že nelze přesně stanovit pravidla pro jistou cestu k určitému sportu. Za výběr sportu a případné disciplíny si „může“ každý sám. Okolí mu může pomoci nebo také nevědomky chybně nasměrovat a tím určit různou cestu nejen sportovního života.
Tady se dosud liší prostředí venkovské a městské. Bohužel se vyrovnává rozdíl mezi městem a vesnicí v tom horším slova smyslu. Mám na mysli i způsob života dětí a mládeže. Město s blízkým okolím má jistě mnoho výhod, úsporou času s dojížděním počínaje a nabídkou zájmové činnosti po škole konče.
Jsou zde však i některé nevýhody, které mohou vyplývat právě z nabízených výhod. Možnost výběru náplně volného času vede často rodiče k „natlačení“ své ratolesti do šablony, kterou jim ve své fantazii s dobrým úmyslem vybrali. Děcko se již dál stává loutkou, která skáče podle toho, jak se tahá za provázky, dokud nepozná, že má i svojí vůli a potom se občas stane, že odmítne pokračovat ve vytyčené cestě.
Toto byl příklad, kdy se o děcko rodiče starají. Je však nemálo případů, že rodiče neví, co vlastně jejich mladší část rodiny dělá. Zde je to potom spíše kasino, kdy nás může potkat krásná výhra, ale i ztráta všeho. Opravdový venkov to má v tomtoohledu poněkud jednodušší. Myslím, že děti jsou zde samostatnější a tolik potřebné dětství se vytváří více podle přírody.
Dětské hry, „lumpárny“, a podobně mohou být vyváženy prací dospělých, smyslem pro povinnost a samostatnost (nemyslím si, že by to děti ve městě nemohly znát, jen mají daleko větší procento možností, kdy je negativně ovlivňuje jejich okolí a jejich činnost už není „vlastní“přirozená).
Vlastimil Zwieflhofer
