Lidová ambasadorka Běchovic byla z atmosféry hned napoprvé unešená

13. září 2018 , Veronika Preti

Lidová ambasadorka Běchovic byla z atmosféry hned napoprvé unešená

Lucka Patočková se stala pro závod Běchovice-Praha historicky první ambasadorkou „z lidu“. Civilním povoláním optometristka a ortoptistka shodou okolností přičichla k běhání poprvé před dvěma lety, když zahlédla ve vlaku reklamu na 120. ročník Běchovic. Do té doby, během nepolíbená, si řekla, že by na ně mohla natrénovat.

Lucko, jak dlouho jsi na Běchovice trénovala?
Měla jsem na to tři měsíce, ale měsíc z toho jsem sbírala odvahu. No, a na konci září jsem se postavila na start.

Jaké to bylo? Věřila sis?
Já věděla, že 10 km uběhnu. Tuto vzdálenost jsem nakonec i v tréninku před několikrát zvládla. Ale v samotném závodě mě nakonec semlela ta úžasná atmosféra a já jsem to neuvěřitelně přepálila. Sice jsem to uběhla za hodinu 10, ale dost jsem se natrápila. Ale byly to pro mě ohromné zkušenosti a já jsem už v životě žádný závod nepřepálila. A mělo to vlastně ještě jeden důsledek: hned jsem se přihlásila na další závody.

Vážně?
Abych se přiznala, když už jsem věnovala tréninku na Běchovice tolik času, tak jsem byla rozhodnutá tu dřinu zúročit a rovnou jsem se rozhodla pokořit královskou trať – tedy maraton v Praze. A to hned následující rok.

To ses v běhu tolik shlédla? To Tě to tak bavilo?
Chceš slyšet pravdu? Nebavilo! Dokonce asi rok a půl jsem běh nesnášela. Ale prostě, když si něco umanu, tak mě nic nezlomí. Asi si dovedeš představit, jaké tedy z toho důvodu byly moje časy. Ale nevzdala jsem to a běh mě začal bavit právě až po maratonu.

Jak nastal ten zlom?
To, že to najednou začalo být jednoduchý. Do té doby to byla dřina, ale najednou mi nohy šly samy. Najednou už mě tolik lidí nepředbíhalo, ale naopak jsem je začala předbíhat já. A právě tehdy, kdy to přestalo bolet, mě to chytlo.

Dalo by se tedy říct, že pro tebe byl pražský maraton osudný?
Na jednu stranu ano, ale letos v únoru jsem si zaběhla maraton na Maltě. Tam jsem si kromě svých fyzických sil hlavně prověřila svou psychickou zdatnost. Odjížděla jsem se skříplými mezižeberními nervy a každý nádech mi dělal problém. Doletěla jsem tam s tím, že se maratonu zúčastním jen jako divák. Ale v den závodu jsem žádnou bolest necítila a udělala zásadní rozhodnutí. Postavila se na start. A ono to vyšlo. Do cíle jsem doběhla jako první Češka a v osobním rekordu na 10 km, půlmaraton i maraton!

To vypadá jako příběh z amerického filmu… Letošní Běchovice pro tebe budou třetí v řadě. Loni už jsi pokořila čas na desítku pod hodinu, s čím nastoupíš letos?
Nerada bych se tady vázala k nějakému konkrétnímu času, ale určitě bych se ráda zase ráda zlepšila. Budu věřit, že mě nepředběhne vodič na hodinu.

Poslední otázka: Kdybys měla přesvědčit lidi, kteří ještě nejsou přihlášeni, jak bys je pozvala?
Běchovice mají úplně jinou atmosféru než ostatní závody. Na těch prvních jsem byla unešená z atmosféry. Většina lidí se znala jménem a bylo zřejmé, že trať neběží poprvé. Bylo opravdu vidět, že tenhle závod běhají pravidelně a že i já se stávám součástí běžecké historie. Něčeho, co v Čechách nemá obdoby. A jak jsem mluvila o té mé cílevědomosti, tvrdohlavosti a umanutosti, tak když jsem viděla brožuru k 120. výročí, kde byli závodníci s nejvyšším počtem startů, tak už jsem se v ní viděla třeba v roce 2060.


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu