Kristýna Dvořáková: pořád si připadám jako nováček

Rodačka ze Záborné na Vysočině je bezpochyby tuzemským běžeckým objevem roku. Na jeho začátku znal jméno studentky čtvrtého ročníku medicíny málokdo, na jeho konci už je – přinejmenším v naší kotlině – skloňováno na všech běžeckých webech. Na víkendové krosové „Evropě“ v Tilburgu dosáhla 22letá svěřenkyně Jana Pernici 18. místem jednoho z nejlepších českých výsledků v historii šampionátu.

Na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy propásla kvůli cestě na šampionát test, s odkladem hned po návratu neuspěla, a tak si jej napíše až po Novém roce ve zkouškovém období. „Možná lepší, že mi to nedali na úterý, akorát bych měla stres,“ usmívá se drobná, usměvavá blondýna, která ale poněkud klame tělem. Velmi nerada prohrává a poté, co loni na podzim začala běhat pod trenérským dohledem, sbírá letos jeden úspěch za druhým.

Posuďte sami: Na silnici zvládla dva půlmaratony pod 1:17 (a třetí pod 1:18), v Běchovicích jasně triumfovala v čase 34:46 a jako devátá Češka se na této klasické trati dostala pod 35 minut. Na dráze byla druhá při mistrovství ČR na desítce, čtvrtá na pětce, a na šampionátu do 22 let takzvaně udělala závod a brala bronz. Osobáky si vylepšila od 1500 metrů po půlmaraton. K tomu přihoďme vrchy, titul na republice a především páté místo na světě, a nejvíc aktuálně kros. Povedená tečka za rokem 2018.

Jaký byl rozdíl při krosu oproti vrchům – v konkurenci, v pořádání?
Co se týče konkurence, na krosu sejde špička, holky, co běhají dobře na dráze, na silnici… Vrchy jsou zase specifické tím, že se na ně řada holek zaměřuje. Organizace mi přišla na obojím podobná.

Co diváci v Tilburgu? Vypadalo to při sledování přes obrazovku, že jich je opravdu hodně. Vnímala jste atmosféru?
Diváků bylo opravdu hodně. A atmosféru jsem vnímala, na takovou okolo trati nejsem zvyklá. Jižní národy, jsou – nevím jak to jinak říct – hodně živé, a vytvořily opravdu hluk, skoro až „nepříjemný“, řvali, měli trumpety…

Jak se vám po dlouhém náročném létě povedlo odpočinout si a nachystat se na krosy?
Krosy jsou pro mě zpestření přípravy. Po Běchovicích jsem se začala připravovat na mistrovství republiky v krosu. Měla jsem tím pádem velký prostor na přípravu, pomalu dva měsíce, to je myslím dostatečná doba.

Podmínky v Tilburgu byly náročné, foukalo, pršelo, bylo bahno, ale vám to podle všeho sedělo…
Já jsem ráda, že to bylo bahnité. A i trať udělali organizátoři zábavnou – malinké kopečky, zatáčky, a písčitá pláž, po níž se běželo, byla po dešti rozmáčená… Mně to určitě sedělo. Vítr byl nepříjemný, ale jak se říká, měli to všichni stejné.

Takřka od začátku jste se pohybovala řekněme v druhém sledu. Byl takový plán?
Věděla jsem od trenéra, že začátek bude hodně rychlý a že se všechny holky rozběhnou zběsile. To se potvrdilo. Já vím, že nejsem tak rychlá, tak jsem se ani nesnažila držet, co to jde. Z těch startovních kójí jsem se snažila běžet naplno, ale s tím, že pozici pro závod si získám nějak v průběhu. Neměla jsem ani přehled, kolikátá jsem, jen jsem se prostě snažila propracovat dopředu a mít na dohled první skupinku.

Dostávala jste na trati nějaké informace nebo pokyny od trenéra?
To ani nešlo. V tom ruchu, co tam byl, mi občas mi přišlo, že slyším, jak na mě někdo volá česky, ale pořádně jsem to nebyla schopná vnímat. A jak ta trať byla náročná, snažila jsem se spíš soustředit, abych někde nezapadla, nesklouzla a podobně.

Co tempo, sledovala jste?
Vůbec, jenom zpětně z hodinek, ale v průběhu ne.

Nechtěla jste se dívat, nebo na to ani nebyl prostor?
Ani jsem nechtěla koukat. A i kdybych chtěla – jak to bylo úzké a já nejsem zvyklá mít na závodech někoho poblíž sebe – snažila jsem se hlavně do někoho nevrazit. Navíc, jak se na té trati muselo pořád zrychlovat, zpomalovat, tak ani z tohohle důvodu nebylo proč se koukat.

Jak se závod vyvíjel dál, šlo vše dál podle plánu? Neměla jste krizi?
V předposledním kole z pěti jsem se nějak zamyslela, přestala jsem tlačit na rychlost, tam mi myslím čelo nejvíc uteklo. Pak to poslední už jsem zase běžela, co to šlo, snažila se udržet pozici. Na mě není šest kilometrů taková vzdálenost, takže ne že bych byla bůhvíjak zničená nebo už nemohla. Spíš to bylo náročné pro hlavu, člověk se v tom měkkém terénu boří a musí přesvědčit nohy, aby běžely pořád rychle.

Na mistrovství republiky jste v konci přišla o vedení, jak tady se vám dařilo držet pozici v samotném závěru?
V náběhu do cílové rovinky jsem měla pozici tak nějak jasnou, za mnou byla kousek soupeřka, ale to jsem se snažila běžet naplno – závěr přeci nevypustím – a přede mnou byla zase daleko, takže jsem věděla, že ji nedoběhnu.

V první reakci jste zněla skoro zklamaně, to už doufám neplatí…
To bylo asi tím, že jsem věděla, že kdybych předposlední kolečko víc makala, mohla jsem být možná o dvě místa výš. Na druhou stranu osmnácté místo je dobré, čelo bylo daleko a holky jsou někde jinde, to bych potřeboval ještě tak tři kolečka (úsměv).

Předpokládám, že do další práce je takový výsledek povzbuzením.
To rozhodně. Člověka motivuje, že se porovná s evropskou špičkou, s kvalitními závodnicemi.

Atletiku děláte krátce, jak zvládáte ten rychlý posun v kariéře?
Pořád si všude přijdu jak nováček, nevím, jak mám na závodech na některé věci reagovat.

Třeba to, jak vám na chvíli „vypla hlava“ při závodě?
To taky, chybí mi závodní zkušenosti, ale hlavně nejsem schopná odhadnout, co si můžu dovolit. Teď si říkám, že kdybych běžela více na krev, že bych to doběhla, ale to já ještě úplně neznám.

V příštím roce budou vaše plány podobné jako letos – silnice, dráha, vrchy?
Snad jen s tím rozdílem, že vrchy bych chtěla jít zase jen nahoru, a ty jsou už v červenci. Nahoru-dolů (MS je až v říjnu), to se nechystám. Seběhy mi nejdou, neumím je a je to podle mě i nebezpečné. Raději chci zůstat zdravá a ne se někde vysekat, což se stává. A já zase po tom tolik netoužím. Vrchařským vrcholem pro mě bude mistrovství Evropy ve Švýcarsku. O to se chystám usilovat.