Istrijský maraton: na osobáky zapomeňte, těšte se na zážitky

22. dubna 2019 , Adam Fritscher

Istrijský maraton: na osobáky zapomeňte, těšte se na zážitky

Istrijský poloostrov je označována za jednu z nejkrásnějších oblastí Jadranu. Asi právem. Její půvab oceníte na desátém, dvacátém, možná i třicátém kilometru Istrijského maratonu, pozoruhodného závodu, který se koná na kratičké části mořského pobřeží patřící jinak převážně vnitrozemského Slovinska. Na čtyřicátém kilometru už budete asi s názory na nesporné půvaby Istrie polemizovat. Ale dodatečně uznáte, že tento běžecký mítink je opravdu krásný a stojí za to jej absolvovat. I když svá osobní maxima si na jeho náročné trati nejspíš nevylepšíte.

Do města Portorož, jednoho z mála, které se vtěsná na titěrný kousek slovinského mořského údělu, se naše výprava běžeckých kamarádů ze střední Moravy vydala v polovině dubna. Děláme to tak už několik let - vždy na jaře si vybereme nějaký zajímavý maratonský závod v dosažitelné vzdálenosti a cenové relaci (takové Tokio by bylo určitě fajn, ale přece jen už poněkud mimo naše standardní mantinely), společně zajistíme dopravu a ubytování a v lehce se měnící sestavě vyrážíme nejen za atletickými zážitky. Letos byly ve hře polská Lodž a slovenské Michalovce, nakonec ale volba takřka jednomyslně padla na slovinskou část Istrie.

Zdejší závod už od začátku dává tušit, že nabídne poněkud jiné zážitky než velké městské maratony primárně cílené na masy a špičkové výkony. Běžet zde můžete tři distance - tu královskou, její poloviční alternativu a „lidový běh“ na cca 9,5 kilometru. Zajímavostí je, že všechny tři běhy mají jednotné startovné. V únoru jsme se hlásili za cenu 37 eur, což je u maratonu velmi příznivé, u půlky tak v průměru z hlediska běžné nabídky na trhu a u desítky lehce za hranou luxusu. Jednou z nesporných výhod této netradiční metody je však fakt, že pořadatelé nedělají žádné problémy s dodatečnou změny zvolené vzdálenosti. Sami jsme se o tom přesvědčili: jedna z členek výpravy se nečekaně pár týdnů před startem přesunula z kategorie maratonkyň do stavu budoucích maminek - stačil jeden mail a její maratonská registrace se ochotně změnila na start jiného zájemce na nejkratší trati. A to bez jakýchkoliv námitek i navzdory faktu, že desítka už byla tou dobou vyprodána (kapacita činí 500 lidí na maraton a shodně 2500 u obou kratších běhů).

Další plusové body získávají organizátoři za péči o své „klienty“. O běžce se opravdu starají skvěle, atmosféra závodu je úžasná, v ceně je pohoštění před i po doběhu a nevídaným milým bonusem je třeba i dárek v podobě dvou triček - jednoho účastnického vydávaného při prezentaci a druhého finišmanského až na základě úspěšného absolvování závodu. A když už zmiňujeme prezentaci: koná se i ráno před jednotlivými starty, což jsme konkrétně ocenili možná nejen my po devastujícím zpoždění autobusu na zacpané dálnici ve slovinském vnitrozemí. Žádný problém - po vyspání v hotelu, jichž je ve výsostně turistické destinaci (před sezónou) opravdu dostatek, si pro číslo dojdete až den D, nachystáte se, odevzdáte věci do úschovny a běžíte.

A teď už tedy k samotné trati: ta opravdu nepatří k nejrychlejším. Maraton startuje z Portorože přímo z promenády na pobřeží, rychle stoupá do venkovského kraje mezi vinicemi (zajímavým „bonusem“ jsou dva dlouhé tunely speciálně vybudované pro pěší a cyklisty), zhruba deset kilometrů osciluje v řadě postupných a unavujících menších převýšení, pak opět padá k moři a vede až na obrátku do jediného významnějšího slovinského přístavu Koper. Zhruba desátý a třicátý kilometr protíná pobřežní městečko Izola - že by urbanistická inspirace legendárního amerického autora detektivních románů italského původu Eda McBaina? Zpáteční stoupání na 38. až 39. kilometru do posledního tunelu už unavenému maratonci přijde jako vyložená zlomyslnost. A ještě jedna osobní výtka autora těchto řádek: v posledních letech jsem zcela nahradil občerstvování iontovými nápoji během závodu k žaludku shovívavější colovou alternativou. Ta ale na zdejších občerstvovačkách úplně chyběla. Drobnost a navíc zcela subjektivní. Ale pár dní po doběhu musela být vyřčena.

Závěr? Istrijský maraton je určitě krásným běžeckým výletem v případě, že jste nevyladili na super jarní výkon a zápis mezi top osobní výkony. Krásné exteriéry, posezení v přímořské restauraci a koupání v dubnovém moři jsou dostatečně adekvátní kompenzací. A srdečný i vstřícný přístup zdejších pořadatelů tvoří trošku smutný kontrast s chladnou odměřeností některých světových agentur na módní maratonské zážitky.

A aby bylo ještě pořádku úplně učiněno zadost: ve výsledkové listině vystoupali na maratonské trati nejvýše Slovinci Aleš Žontar (2:39:28) a Jasmina Pitamic Vojska (2:55:17). Ale ani naše výprava nezůstala úplně pozadu; v netradiční kategorii bosých běžců zvítězil Robert Lah (3:52:44) a mezi padesátníky byl druhý Petr Matějík (3:15:41). A hlavně nikdo nebyl proti se na maratonskou Istrii někdy vrátit.


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu