Den či dva na kilákovém okruhu. V Kladně opět kroužili ultraběžci

3. srpna 2018 , Adam Fritscher, foto: pořadatelé a D. Kopečný

Den či dva na kilákovém okruhu. V Kladně opět kroužili ultraběžci

O mistrovské tituly na nejdelší vypisované běžecké distanci se stejně jako v předchozích letech opět bojovalo v Kladně. V horkém červenci se na zdejším městském stadionu Sletiště konal sedmnáctý ročník závodu Self-Transcendence Race Kladno, který je zároveň domácím šampionátem v běhu na 24 hodin. K vidění byly i výkony kolem 250 kilometrů. Závodilo se však také v dvojnásobném časovém limitu, tedy v běhu na 48 hodin.
(Vedle zpravodajstvím přinášíme v článku rozhovor s druhým a krátkou reportáž osmého muže MČR na 24 h.)

Akci Self-Transcendence Race Kladno pořádá Sri Chinmoy Marathon Team na kilometr dlouhém okruhu s asfaltovým povrchem v areálu Sletiště v sousedství kladenského atletického stadionem. Výhodou zvolené trati je téměř úplná absence převýšení a naopak přítomnost stínu na velké části okruhu. Délka, lépe řečeno krátkost okruhu navíc umožňuje zajistit ultramaratoncům občerstvení, další servis a zázemí na dosah ruky.

V běhu na 48 hodin se mistrovské závody nevypisují, zase ale mělo kladenské zápolení v této disciplíně vskutku mezinárodní obsazení. Mezi 38 zúčastněnými muži pak zvítězil Polák Tomasz Waszkiewicz výkonem 347,131 kilometru před Maďarem Mátyásem Szarvasem (315,119) a dalším polským borcem Maciejem Mateckým (308,206 km). Neuvěřitelné představení však předvedl Radi Milev, jenž jako jediný sedmdesátník ve startovním poli dosáhl výkonu 301,504 kilometru a obsadil celkovou čtvrtou příčku coby poslední s uběhnutou vzdáleností nad tři sta kilometrů.

Mezi sedmi ženami se z prvenství radovala Polka Joanna Białaová díky výkonu 284,199 kilometru. Druhá skončila Galit Birenboim-Navonová z Izraele (281,624 km) a třetí Slovenka Vinati Docziová (261,680). Zatímco v ženské části závodu chybělo české zastoupení úplně, nejlepší domácí muž Stanislav Sotolář (OB Veselice) byl za 285,101 kilometru celkově šestý.

Naopak závod na 24 hodin, jenž byl zároveň mistrovstvím republiky na vůbec nejdelší oficiálně vypsané distanci, se odehrával téměř kompletně v české režii. Mezi 66 muži a ženami na startu figurovalo jen tucet cizinců ze Slovenska, Rakouska, Itálie, Maďarska, Německa či Srbska. Stupně vítězů však v absolutním pořadí brali výhradně čeští ultramaratonci.

Mezi muži se z titulu domácího šampiona radoval Petr Válek (Spartathlonci 2017, 234,353 km), druhý byl Dušan Kopečný (TJ Liga stovkařů Olomouc, 219,152 km) a třetí Jiří Horčička (Ostřetín, 217,754 km). První ženou v cíli byla populární Michaela Dimitriadu (204,387 km) před domácí Kateřinou Kašparovou (MK Kladno, 183,269 km) a její oddílovou kolegyní Petrou Mošovskou (171,102 km). Celkem startovalo třináct statečných dam.

Pro srovnání: loňský vítěz kladenské čtyřiadvacetihodinovky, Slovák Jozef Harčarík potřeboval na vítězství 235,289 kilometru a druhý Ondřej Velička na zisk českého titulu 225,446 kilometru. Český rekord má hodnotu 263,144 km a přesně před třiceti lety jej vytvořil legendární Tomáš Rusek.

Mistrovství v běhu na 24 hodin však nebude poslední velkou vytrvaleckou akcí, kterou bude letos Kladno hostit. Už 15. září se zde v rámci Kladenského maratonu uskuteční domácí veteránský šampionát na této královské vzdálenosti.

Vicemistr Dušan Kopečný: Na ultramaratony ještě pořád běhám málo

Patří k nejpřekvapivějším medailistům letošního mistrovství republiky v běhu na 24 hodin. Stříbrný ze závodu mužů Dušan Kopečný už za sebou sice několik ultramaratonských startů má, domácího šampionátu se však účastnil vůbec poprvé a hned z toho bylo druhé místo. „A to jsem ještě měsíc před závodem měl v plánu start na dvojnásobné trati,“ prozrazuje pětačtyřicetiletý reprezentant Ligy stovkařů Olomouc.

Jak budeš vzpomínat na kladenský šampionát a jak hodnotíš své vystoupení na něm?
Vzpomínat budu určitě dlouho a rád, byla to moje premiéra na mistrovství a navíc neplánovaná. Původní registraci na běh na 48 hodin jsem změnil asi měsíc před startem. Dosažený výsledek je určitě nejlepší za celou dobu, co ultra závody zkouším. Mimochodem právě na Kladně jsem si před pěti lety zkusil svoje první ultra – závod na 6 hodin. Navíc výkon 219,152 kilometru je samozřejmě můj osobní rekord.

Jakou měl šampionát sportovní úroveň?
Tento mítink je vyhlášený, na závod na 48 hodin se sjíždějí borci z celé Evropy a padají zde pravidelně i světové rekordy zejména ve starších kategoriích. Letos to byl rekord v kategorii muži nad 70 let, když jednasedmdesátiletý Bulhar Radi Milev nakroužil 301 kilometrů. K tomu, myslím, není co dodat. A vloni tu, tuším, padl jeden mužský a jeden ženský světový rekord. Závodu na 24 hodin se zase účastní především nejlepší domácí běžci na této distanci. Jednak právě z důvodu, že jde o domácí mistrovství, a také se zde dá zaběhnout kvalifikace na mistrovství světa, Evropy nebo Spartathlon.

A jaká byla úroveň po organizační stránce?
Jak jsem už zmínil, tento závod je vyhlášený, a to především díky skvělé organizaci, zajištění dokonalého servisu na občerstvovací stanici přímo na trati v podobě teplého a studeného jídla, dále doplňků výživy a pitného režimu. Funguje zde také kuchyně, jejíž nabídka je opravdu pestrá a bohatá. Měření závodu je zajištěno jednak čipy a navíc závodníkovi zapisují kola vždy při probíhání do toho dalšího. Už den před závodem a pak po celou dobu jsou k dispozici šatny, vedle trati si hodně závodníků udělá i zázemí a postaví stan pro sebe a svůj podpůrný tým.

Kolik sil tě samotný závod stál? Měl jsi nějaké následky a jaká byla regenerace?
Čtyřiadvacetihodinový závod je pro mě vždy vyčerpávající a většinou po něm nejsem schopný ani pořádně chodit. Občas to jako i v tomto případě odnesu nějakým upadnutým nehtem, puchýře nebo odřeniny neřeším. Po závodu si pak dávám dva až tři dny volno, kdy neběhám, maximálně si zašlapu na rotopedu nebo zajdu na procházku. Jinak nijak zvlášť neregeneruji, většinou mi stačí horká koupel a masážní emulze. Dřív jsem zašel i na masáž, teď spíš do vířivky.

Jak jsi během závodu občerstvoval? Používal jsi i nějaké podpůrné prostředky?
Měl jsem nachystané nějaké vlastní věci, především sportovní výživu jako gely, tyčinky a gainer. Už pár hodin po startu jsem zjistil, že mi to nesedí tak jako normální jídlo a přešel jsem na to, co bylo na občerstvovací stanici. Tedy melouny, banány a také sacharidy v podobě rýže, těstovin a brambor. Ze svého občerstvení jsem dál používal jen piškoty a ovocné pyré. Podpůrné prostředky u závodů většinou nepoužívám, maximálně něco proti křečím a tablety s kofeinem. Na Kladně jsem měl připravený ještě takzvaný „nakopávač“ pro závěrečnou fázi závodu, ale účinkem to byl spíš „uspávač“ (úsměv).

Jaká byla tvá taktika do závodu? A podařilo se ji s ubývajícími silami dodržet?
Zkoušel jsem se držet svého plánu, který jsem měl po hodinách rozepsaný na celou dobu. Bohužel už po pěti hodinách, kdy se mi udělalo špatně z gaineru, bylo zřejmé, že plánovaných 222 kilometrů nevyjde. Po dvanácti hodinách jsem měl místo 120 jen 114 kilometrů a bylo jasné, že ztrátu už nedoženu. Mou specialitou je, že hned od začátku zařazuji chůzi a pravidelně střídám klus a chůzi v určitém intervalu. Jde o takzvanou metodu Galloway, v podstatě se jedná o známý indiánský běh. Postupně jsem samozřejmě s ubývajícími silami zkracoval délku klusání a více chodil. Různé poměry délky běhu a chůze už nějakou dobu zkouším a pořád si myslím, že to ještě není úplně ono.

Jak probíhala příprava před mistrovstvím?
V květnu a červnu jsem se zúčastnil čtyřiadvacetihodinových závodů s tím, že to bude jen trénink na Kladno a původně plánovaných 48 hodin. Výsledných 219 kilometrů, které jsem zaběhl v květnu v Bratislavě na střeše Slovenského rozhlasu, mě překvapilo, protože cílem bylo 210 kilometrů, takže jsem se rozhodl zkusit na Kladně překonat limit B 220 kilometrů. Od začátku roku jsem postupně přidával kilometráž, která se v květnu u mě poprvé dostala na více než 600 kilometrů, a potom už jsem se jen snažil pravidelně chodit klusat.

Kolik obecně trénuješ?
Za poslední dva roky mám naběháno 4000 a 4800 kilometrů, což je na ultra tratě pořád málo. Letos mám zatím 3200 kilometrů a na konci roku jich chci mít 5000 až 5500. Poslední dobou mám běžecky volné jen pondělky a po zbytek týdne chodím klusat. Pracuji jen na odpolední směnu, takže k pravidelným poledním proběhnutím si občas přidávám i pomalé půlnoční výklusy. Nemám ale žádný tréninkový plán tempa ani vzdálenosti, v týdnu jsou to jen krátké běhy mezi sedmi a dvanácti kilometry, o víkendu pak většinou 15 až 25 kilometrů. Dřív jsem chodíval o víkendech i padesát až osmdesát kilometrů dlouhé výběhy, momentálně dávám přednost několika kratším, takže jdu třeba v sobotu dvakrát 21 kilometrů místo jednoho maratonu.

Jaké jsou tvé další (nejen) ultramaratonské plány?
Chci se ještě jednou letos na podzim pokusit o překonání 220 kilometrů za 24 hodin, tentokrát na klasické dráze v Plzni. To by měla být moje poslední letošní ultra akce. Po ní se rozhodnu, co příští rok, ale téměř jisté je, že zkusím za 48 hodin na Kladně překonat 300 kilometrů. Pak si chci zkusit i delší vzdálenost; v květnu roku 2020 by to mohl být první šestidenní závod v Maďarsku. Lákají mě spíš větší vzdálenosti než zlepšování časů a výkonů na kratších trasách. Ale to je ještě daleko. Pokud to půjde a bude sloužit zdraví, pokusil bych se příští rok ještě zvednout kilometráž na 6000 kilometrů, což by snad už mohlo stačit (úsměv). Samozřejmě si občas zajdu mimo ultra i na nějaký kratší závod. Letos by to měl být Malý svratecký maraton nebo mistrovství republiky veteránů v maratonu opět na Kladně.

----

Kvalitní podporu pro běžce dokazuje i svědectví osmého muže MČR Martina Mastného, který si splnil velký cíl a za 24 hodin zvládl 100 mil, nakonec přesně 164,538 km:

„Běh byl hned od začátku dost úmorný a docela dost favoritů buď vzdalo, nebo dali dlouhou pauzu a pak to jen symbolicky doklusali,“ píše Mastný. „Mně se běželo celkem dobře, ale u ultra člověk nikdy neví, jak dlouho to vydrží a překvapení se dostavilo krátce po uběhnutí maratonu. Poprvé v životě mě začalo píchat v tříslech, asi to je nějaká kladenská epidemie, co tam zanesl Jágr. Čekal jsem různý typy bolesti, ale tohle fakt ne a musel jsem začít chodit, protože běžet se s tím nedalo.“

„Viděl jsem dvě možnosti: buď to zabalit a jet domů, nebo zbytek závodu dojít pěšky, ale ani jedna se mi moc nelíbila. Tak jsem vymyslel ještě třetí - zajít za lékařem závodu. Ve skutečnosti jsem nevěřil, že by mi dokázal pomoct, ale co mi zbývalo? Doktor byl Němec a možná spíš trochu šaman, než typický lékař. Říkal jsem mu, že mívám blokády páteře a žeber a že by možná odtud mohl vát vítr.

On mě položil na lehátko, prohmatal břicho a řekl, že je to nerovnováha mezi orgány a nedostatek minerálů a umíchal mi minerální nápoj. To mě dost překvapilo, ale neprotestoval jsem a vypil ho. Pak ještě sáhl na břicho a ze sady asi stovky homeopatik vybral jedny a ty mi podal. Popravdě k účinku homeopatik obecně jsem dost skeptický a, že bych se po nich rozeběhl jak laňka, k tomu jsem byl skeptický úplně. Pak mě otočil na břicho, koukl na páteř, řekl, že je zcela mimo osu. Párkrát do ní dloubnul, párkrát stlačil, lehce to zabolelo, zakřupalo a já tušil, že by problém mohl být vyřešen.

Když jsem v minulosti byl na rehabilitaci s páteří, po podobných křupnutích mi říkali: dva dny v klidu a hlavně nesportovat! Tenhle doktor řekl: hodinu jen chodit, pak běhat. Tak jsem ho poslechl a fakt mi pomohl. Docela mě mrzí, že už jsem ho po závodě v jeho stanu nenašel, protože jsem mu opravdu vděčnej.

Jinak jsem po jeho zákroku chodil, běhal a pak zase občas chodil do 119. km, pak šel na dvě hodiny spát a vycházelo mi, že 161 km by mohlo padnout. V noci mrholilo, a to mi fakt hodně pomohlo. Po spánku se běželo i přes značnou únavu materiálu relativně dobře (jen podotýkám, že slušný běh pro mě znamenal tempo 7:00 - 7:30 minut/km), ke konci jsem zase občas chodil a osobák si pořádně vychutnal.“


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu